„Je pro každého,“ odpověděla stejně laskavě a maličko smutně, „Jen kdyby to věděli.“
Pak odešla a Faile se posadila na kraj postele a otřela mu obličej namočenou látkou. Z nějakého důvodu se zřejmě silně potil.
„Zvoral jsem to,“ poznamenal Perrin po chvíli. „Ne, to je slabý slovo. Nemůžu přijít na to pravý.“
„Nic jsi nezvoral,“ pravila Faile pevně. „Udělal jsi, co v tý chvíli vypadalo správný. Bylo to správný. Neumím si představit, jak se dostali za nás. Gaul nedělá chyby, když se jedná o to, kde je nepřítel. Ihvon měl pravdu, Perrine. Každý může zjistit, že se okolnosti změnily, když o tom nevěděl. Ty držíš všechny pohromadě. Dostals nás z toho.“
Perrin prudce zavrtěl hlavou, až ho ostře zabolelo v boku. „Ihvon nás z toho dostal. Já jsem jenom nechal zabít sedmadvacet mužů,“ prohlásil hořce a snažil se posadit, aby se jí mohl dívat do očí. „Někteří byli moji přátelé. A já je nechal zabít.“
Faile se o něj opřela vší silou, aby ho zase zatlačila dolů. Na to, jak je slabý, ukazovalo, jak snadno ho udržela. „Na tohle bude dost času ráno,“ prohlásila důrazně a dívala se mu do očí, „až tě budeme muset dostat zpátky na koně. Ihvon nás z toho nedostal. Myslím, že mu moc nezáleželo na tom, jestli se z toho dostane někdo jiný kromě tebe a něj. Ti muži by se byli rozutekli, kdyby nebylo tebe, a pak by nás trolloci všechny uštvali a zabili. Kvůli Ihvonovi, cizinci, by se pohromadě neudrželi. A co se tvých přátel týče –“ Povzdechla si a znovu se posadila. „Perrine, můj otec říká, že generál se může starat o živé nebo plakat pro mrtvé, ale nemůže dělat obojí.“
„Já nejsem generál, Faile. Jsem jen hloupej kovář, co si myslel, že může použít jiný lidi, aby mu pomohli dosáhnout spravedlnosti, nebo možná pomsty. Pořád ji chci, ale nechci k tomu už využívat nikoho jinýho.“
„Myslíš, že trolloci odejdou, protože ses rozhodl, že tvoje motivy nejsou dost čistý?“ Vztek v jejím hlase ho přiměl zvednout hlavu, ale ona ho téměř hrubě okamžitě zatlačila zpátky. „Jsou snad míň zlí? Potřebuješ čistší důvody, abys s nima bojoval, než to, co jsou? Můj táta říká ještě něco. Nejhorší zločin, který může generál spáchat, horší, než když něco nezvládne, horší než porážka, horší než cokoliv, je, když opustí lidi, kteří na něm závisejí.“
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř strčil hlavu hezký mladý Cikán v červenozeleně pruhovaném kabátci. Bleskl úsměvem po Faile, bílé zuby a přetékající šarm, než se podíval na Perrina. „Dědeček říká, že jsi to ty. Myslel jsem, že Egwain říkala, že pochází odsud.“ Náhle se zamračil, znepokojeně. „Tvoje oči. Vidím, že jsi nakonec následoval Eliase a začal běhat s vlky. Byl jsem si jistý, že ty nikdy Cestu listu nenajdeš.“
Perrin ho znal. Aram, vnuk Raena a Ily. Neměl ho rád. Usmíval se stejně jako Wil. „Běž pryč, Arame. Jsem utahanej.“
„Je s tebou Egwain?“
„Z Egwain je teď Aes Sedai, Arame,“ zavrčel Perrin, „a vyrvala by ti srdce z těla pomocí jediný síly, kdybys ji požádal o tanec. Vypadni!“
Aram zamrkal a rychle zavřel dveře. Za sebou.
Perrin se zase svezl na polštář. „Nějak moc se usmívá,“ zamumlal. „Nesnáším chlapy, co se moc usmívají.“ Faile se začala dusit a Perrin se na ni podezíravě zadíval. Kousala se do rtu.
„Mám něco v krku,“ vysvětlila přiškrceným hlasem a spěšně vstala. Vydala se k široké polici vedle postele, kde Ila připravovala své lektvary, postavila se zády k němu a nalila vodu z červenozeleného džbánku do modrožlutého hrnku. „Chtěl by ses taky napít? Ila tu nechala ten prášek proti bolesti. Pomůže ti to usnout.“
„Nechci žádnej prášek,“ zavrčel Perrin. „Faile, kdo je vlastně tvůj otec?“
Náhle úplně ztuhla. Po malé chvíli se k němu obrátila s hrnkem v obou rukou a nečitelným výrazem v zešikmených očích. Po další minutě řekla: „Můj otec je Davram z rodu Bashere, urozený pán z Bashere, Tyru a Sidony, strážce Mornské hranice, obránce Vnitrozemí, vrchní maršál královny Tenobie Saldejské. A její strýc.“
„Světlo! A co ty řeči, že nakupuje dříví a prodává kožešiny? Taky si pamatuju, že jednou obchodoval s ledovýma papričkama.“
„To nebyla lež,“ odsekla ostře, a pak tišším hlasem: „Jenom ne... celá pravda. Panství mého otce vynášejí řezivo a drahá dřeva, ledové papričky a kožešiny a spoustu dalších věcí. A jeho šafáři to pro něj prodávají, takže s tím obchoduje. Jistým způsobem.“
„Proč jsi mi to nemohla říct rovnou? Takhle to schovávat. Lhát. Ty jsi urozená paní!“ Zamračil se na ni s obviňujícím výrazem. Tohle nečekal. Možná menšího kupce, bývalého vojáka, to snad, ale ne tohle. „Světlo, a co to, jak kolem pobíháš jako hledač rohu? Neříkej mi, že tě urozenej pán z Bashere a toho všeho jen tak poslal hledat roh.“
Stále držíc hrnek se zase posadila vedle něj. Z nějakého důvodu se soustředila na jeho obličej. „Moji dva starší bratři zemřeli, Perrine, jeden v boji s trolloky a druhý na lovu při pádu z koně. Takže jsem se stala nejstarším dítětem, což znamená, že jsem musela studovat účetní knihy a obchod. Zatímco se moji mladší bratři cvičili na vojáky, zatímco se připravovali na boj, já jsem se musela učit, jak zvládat panství! To je povinnost nejstaršího. Povinnost! Je to hloupé, suchopárné a nudné. Pohřbená mezi papíry a úředníky.
Když s sebou otec vzal Maedina na Mornskou hranici – a to je o dva roky mladší než já – tak jsem to už nevydržela. Dívky se v Saldeii neučí zacházet s mečem ani bojovat ve válce, ale otec jmenoval jednoho starého vojáka z oddílu, kterému velel jako prvnímu, mým komorníkem, a Eran mě vždycky moc rád učil, jak zacházet s noži a bojovat holýma rukama. Myslím, že se u toho bavil. V každém případě, když s sebou otec vzal Maedina, dorazily k nám zprávy, že bylo svoláno velké hledání valerského rohu, tak jsem... odešla. Napsala jsem matce dopis s vysvětlením a... odešla jsem. A do Illianu jsem dorazila právě včas, abych mohla složit hledačskou přísahu...“ Zvedla ručník a znovu mu otřela pot z obličeje. „Opravdu by ses měl trochu prospat, jestli to půjde.“
„Takže ty jsi nejspíš urozená paní z Bashere a tak dál?“ řekl. „Jak ses vůbec dostala k obyčejnýmu kováři?“
„To slovo je ‚láska‘, Perrine Aybaro.“ Její pevný hlas byl v ostrém protikladu s tím, jak mu jemně otírala tvář. „A ty, myslím, nejsi jen tak nějaký obyčejný kovář.“ Ruka jí znehybněla. „Perrine, co ten chlapík myslel tím běháním s vlky? Raen se o tom Eliasovi taky zmiňoval.“
Perrin na chvíli úplně ztuhl, že nemohl dýchat. A přesto jí právě vyčinil, že před ním má tajemství. Tohle měl za to, že spěchal, a zlobil se. Když spěcháte při práci s kladivem, obvykle se praštíte do palce. Pomalu vydechl a pověděl jí to. O tom, jak potkal Eliase Macheru a zjistil, že může mluvit s vlky. Jak jeho oči změnily barvu, jak začal lépe vidět, jak se mu zbystřil sluch a zlepšil čich, jako vlkovi. O vlčím snu. O tom, co se s ním stane, jestli někdy ztratí spojení se svým lidstvím. „Je to tak snadný. Občas, zvlášť ve snu, zapomenu, že jsem člověk a ne vlk. Jestli si jednou dost rychle nevzpomenu, jestli ztratím spojení, stanu se vlkem. Přinejmenším ve svý hlavě. Budu takovej napůl špatnej obraz vlka. Nezůstane tu nic ze mě.“ Přestal a čekal, až se zachvěje a odtáhne se.
„Jestli máš vážně tak dobrý uši,“ prohlásila klidně, „budu si muset dávat pozor na to, co poblíž tebe říkám.“
Perrin ji chytil za ruku, aby ho přestala poplácávat. „Slyšelas něco z toho, co jsem říkal? Co si pomyslí tvůj táta s mámou, Faile? Půlvlčí kovář. A ty urozená paní! Světlo!“