„Slyšela jsem každý slovo. Otec to schválí. Vždycky říkal, že krev v naší rodině měkne. Není tak silná jako za starých časů. Vím, že si myslí, že jsem strašně měkká.“ Předvedla mu úsměv dost divoký, že by se za něj nemusel stydět ani vlk. „Jistě, matka vždycky chtěla, abych si vzala krále, který jednou ranou mečem přesekne trolloka vejpůl. Předpokládám, že tvoje sekera bude stačit, ale mohl bys jí říct, že jsi králem vlků? Nemyslím, že by se našel někdo, kdo by zpochybnil tvůj nárok na takový trůn. Vlastně matce by asi stačilo to rozsekávání trolloků vejpůl, ale to druhé by se jí určitě taky líbilo.“
„Světlo!“ zachraptěl Perrin. Mluvila skoro vážně. Ne, mluvila úplně vážně. Jestli byla aspoň z půlky vážná, tak si Perrin nebyl jist, jestli by nebyli trolloci lepší než setkání s jejími rodiči.
„Na,“ řekla a přidržela mu u úst hrnek s vodou. „Mluvíš, jako by ti vyschlo v krku.“
Perrin polkl a vyprskl, jak to bylo hořké. Ona do toho zamíchala Ilin prášek! Snažil se přestat, ale ona mu to nalila do úst, takže to buď mohl spolknout, nebo se udávit. Než stačil hrnek odstrčit, dostala do něj polovinu jeho obsahu. Proč musely léky vždycky chutnat tak odporně? Měl podezření, že to ženy dělají schválně. Byl by se vsadil, že to, co si připravují pro sebe, takhle nechutná. „Říkal jsem ti, že to nechci. Pfuůůj!“
„Vážně? Tak to jsem tě asi neslyšela. Ale stejně se potřebuješ prospat.“ Pohladila ho po kudrnatých vlasech. „Spi, můj Perrine.“
Snažil se jí říci, že jí to určitě řekl a že to ona slyšela, ale slova se mu nějak zamotala na jazyku. Oči se mu samy zavíraly. Vlastně je nedokázal udržet otevřené. Poslední, co slyšel, bylo její tiché mumlání.
„Spi, můj vlčí králi. Spi.“
42
Chybějící lístek
Perrin stál u tuatha’anských vozů v jasném světle sám a v boku neměl šíp, nic ho nebolelo. Mezi vozy bylo pod železnými kotlíky, zavěšenými na trojnožkách, naskládané dříví na oheň. Na šňůrách viselo vyprané prádlo. Nebyli tu však žádní lidé ani koně. On na sobě neměl kabátec ani košili, ale dlouhou koženou kovářskou zástěru, takže měl holé paže. Mohl to snad být obyčejný sen, až na to, že věděl, že je to sen. A znal pocit, jakým vlčí sen působil, znal jeho opravdovost, jeho tvrdou realitu, od vysoké trávy pod nohama přes vánek, dující ze západu, který mu čechral vlasy, po roztroušené jasany a jedlovce. Veselé cikánské vozy však příliš skutečné nevypadaly, působily nehmotně, jako by se každou chvíli měly rozvlnit a zmizet. Cikáni nikdy nezůstávali dlouho na jednom místě. Půda je nedržela.
Napadlo ho, nakolik drží půda jeho. Položil si ruku na sekeru – a překvapeně se podíval dolů. Ve smyčce u pasu měl těžké kovářské kladivo, ne sekeru. Zamračil se. Kdysi by se takto rozhodl, dokonce si myslel, že se tak rozhodl, ale teď už ne. Sekera. Vybral si sekeru. Hlavice kladiva se náhle rozvlnila a změnila se v půlměsíčnou čepel se silným trnem, načež tu zase byl válec pevné oceli, a zpátky. Nakonec se to zastavilo na sekeře. To se ještě nikdy nestalo. Tady mohl věci měnit podle své vůle docela snadno, přinejmenším věci na sobě. „A chci sekeru,“ pronesl pevně. „Sekeru.“
Rozhlédl se kolem a na jihu tak tak rozeznával nějaký statek. V poli s ječmenem obklopeném hrubou kamennou zídkou se pásli jeleni. Vlci tu cítit nebyli, a on ani nevolal Hopsala. Vlk mohl nebo nemusel přijít, dokonce ho ani nemusel slyšet, ale někde tam docela dobře mohl být Zabiječ. Za opasek proti sekeře ho náhle zatahal toulec ježící se šípy a v ruce se mu objevil pevný dlouhý luk s nasazeným šípem se širokou hlavicí. Levé předloktí mu kryl dlouhý kožený chránič. Kromě jelenů se nikde nic nehýbalo.
„Nejspíš se hned tak neprobudím,“ zabručel si pro sebe. Ať už do něj Faile nacpala cokoliv, úplně ho to odrovnalo. Vzpomínal si na to tak jasně, jako by se jí díval přes rameno. „Nacpala to do mě, jako bych byl malý dítě,“ zavrčel. Ženy!
Udělal jeden z těch dlouhých kroků – země se kolem něj rozmazala – a vstoupil na dvorek. Dvě tři slepice se rozprchly, utíkaly, jako by již zcela zdivočely. Košár s kamennými stěnami byl prázdný a obě stodoly s doškovými střechami byly pevně zavřené. Přestože v oknech stále visely záclony, působil dvouposchoďový dům prázdným dojmem. Byl-li toto skutečný odraz bdělého světa – a to vlčí sen obvykle byl, i když zvláštním způsobem – lidé odsud odešli již před mnoha dny. Faile měla pravdu. Jeho varování se zřejmě rozneslo i mimo místa, která navštívil.
„Faile,“ zamumlal. Dcera urozeného pána. Ne, ne jen tak nějakého urozeného pána. Trojnásobného urozeného pána – vrchního maršála a strýce královny. „Světlo, to z ní dělá sestřenici královny!“ A ona miluje obyčejného kováře. Ženy byly velmi zvláštní.
Ve snaze zjistit, jak daleko se jeho slovo dostalo, křížem krážem prošel přes půlku Devenského Průseku, míli i víc jedním krokem, zase se vrátil a překřížil vlastní stopu. Většina statků, které navštívil, byla stejně prázdná. Ani ne na jednom z pěti byly vidět známky obývání, otevřené dveře, vytažená okna, prádlo venku na šňůře, panenky, káči nebo dřevěné koníky ležící na zápraží. Zvláště při pohledu na hračky se mu svíralo srdce. I kdyby nevěřili jeho varování, kolem bylo určitě dost vypálených statků, aby jim řekly to stejné, zhroucené hromady ohořelých trámů, očazené komíny jako ponuré, mrtvé prsty.
Ohnul se, aby vrátil panenku s usmívající se skleněnou tvářičkou a šatičkami s vyšitými kvítky – nějaká žena tolik milovala svou dcerku, aby se namáhala se vším tím nimravým vyšíváním – a zamrkal. Stejná panenka dosud stále ležela na schodech, odkud ji zvedl. Když natáhl ruku, panenka v jeho ruce zmizela.
Záblesky černi na obloze mu překazily divení. Krkavci, dvacet nebo třicet pohromadě, mířili směrem k Západnímu polesí. Směrem k pohoří Oparů, kde poprvé zahlédl Zabíječe. Chladně je sledoval, až se krkavci změnili v černé tečky, a pak zmizeli úplně. Potom se vydal za nimi.
Každým dlouhým krokem překonal pět mil, krajina byla rozmazaná, jen mezi každým krokem ne. Hnal se do hustě zarostlého, skalnatého Západního polesí, přes křovím porostlé Pískopce, k horám s čepicemi z mraků, kde údolí a svahy pokrývaly jedle, borovice a kaliny, právě do toho údolí, kde poprvé zahlédl muže, jehož Hopsal nazval Zabíječem, na horskou stráň, na níž se ocitl při návratu z Tearu.
Stála tam brána, zavřená, lístek avendesory byl jenom jedním z myriády složitě vyřezávaných lístků a lián. Na sporých kouscích hlíny mezi ohlazenými kameny, kde kdysi vyhořel Manetheren, rostly řídce roztroušené stromy, zakrslé a vytvarované větry. Na hladině Manetherendrelly dole se odráželo slunce. Slabý vítr, vanoucí zdola z údolí, k němu přinesl pach vysoké, králíků a lišek. Na dohled se nic nehýbalo.
Ve chvíli, kdy už chtěl odejít, ztuhl. Lístek avendesory. Jeden lístek. Loial uzavřel bránu tím, že umístil oba lístky na této straně. Obrátil se a zježily se mu vlasy. Brána byla otevřená, její křídla se vlnila ve větru jako živé rostlinstvo. V bráně se mihotal jeho odraz. Jak to? napadlo ho. Loial tu zatracenou věc zavřel.
Nevědomky překročil vzdálenost k bráně – a náhle byl přímo v ní. V zelené spleti na vnitřní straně brány žádný trojlístek nebyl. Zvláštní pomyšlení, že právě teď někdo v bdělém světě – někdo nebo něco – prochází místem, kde právě stál. Dotkl se matného povrchu a zavrčel. Klidně to mohlo být zrcadlo. Ruka mu klouzala jako po nejhladším skle.