Koutkem oka zachytil lístek avendesory, který se náhle objevil uvnitř, a uskočil právě včas, když se brána začala zavírat. Někdo – nebo něco – vyšel ven, nebo vstoupil dovnitř. Ven. Muselo to být ven. Chtěl pochybovat o tom, že to byli další trolloci a mizelci přicházející do Dvouříčí. Křídla brány se spojila a znovu tu byla jen kamenořezba.
Pocit, že ho někdo pozoruje, bylo jediné varování, jehož se mu dostalo. Odskočil – jen matně zahlédl cosi černého mířícího přímo k místu, kde předtím byla jeho hruď. Šíp – odskočil jedním z těch dlouhých kroků a přistál na protějším svahu, skočil znovu, ven z Manetherenského údolí do hájku vysokánských jedlí, a pak ještě jednou. Běžel a usilovně přemýšlel, představoval si v duchu údolí a krátký záblesk šípu. Přišel z tamtoho směru v takovém úhlu, když se dostal k němu, takže musel vyjít z...
Posledním krokem se vrátil zpátky na svah nad pohřebištěm Manetherenu a přikrčil se mezi slabými, větrem ohnutými borovicemi s lukem připraveným k použití. Pod ním, mezi zprohýbanými stromy a balvany, někdo vystřelil ten šíp. Zabíječ musel být někde tam dole. Musel být dole...
Perrin bez přemýšlení uskočil zpátky a hory se změnily v šedohnědozelenou šmouhu.
„Téměř,“ zavrčel. Téměř zopakoval svou chybu z Luhu, znovu si myslel, že se nepřítel bude pohybovat tak, aby to vyhovovalo jemu, čekat tam, kde chtěl on.
Tentokrát utíkal tak rychle, jak jen dokázal, třemi bleskovými kroky se dostal na okraj Pískopců v naději, že ho nikdo neviděl. Tentokrát udělal široký kruh a vrátil se výš na stejnou stráň, tam, kde byl vzduch řídký a studený, a těch pár stromů tu vypadalo jako keře s tlustými kmeny a stály přes padesát kroků od sebe, vrátil se tak, aby byl nad místem, které by si člověk mohl vybrat k tomu, aby viděl na toho, kdo by se chtěl proplížit na místo, odkud byl vystřelen šíp.
A tam byla jeho kořist, o sto kroků níž, vysoký, tmavovlasý muž v tmavém kabátci se krčil vedle žulové tabule, v ruce zpola natažený luk, a s dychtivou trpělivostí pozoroval svah pod sebou. Tohle bylo poprvé, kdy si ho Perrin mohl lépe prohlédnout. Pro jeho oči neznamenalo sto kroků žádnou dálku. Tento Zabíječ měl kabátec s vysokým límečkem hraničního střihu a tváří se natolik podobal Lanovi, aby mohl být strážcovým bratrem. Až na to, že Lan vůbec žádné bratry neměl – neměl jediného žijícího příbuzného, o němž by Perrin věděl – a i kdyby nějakého měl, ten by rozhodně nebyl tady. Ale muž byl z Hraničních států. Možná ze Shienaru, i když měl dlouhé vlasy, ne až na jeden pramen vyholenou hlavu, které mu přidržovala spletená kožená čelenka, právě jako to nosil Lan. Ale Malkieri být nemohl. Lan byl posledním žijícím Malkierim.
Ať už však přišel odkudkoliv, Perrin nijak neváhal natáhnout luk. Široká hlavice šípu mířila Zabíječi přímo na záda. Muž se ho snažil zabít ze zálohy. Střílet dolů z kopce však nebylo nijak snadné.
Možná mu to trvalo moc dlouho, nebo ten chlapík možná vycítil jeho studený pohled, ale Zabíječ se náhle změnil v rozmazanou šmouhu mizející k východu.
Perrin se ho s kletbou jal pronásledovat, třemi kroky k Pískopcům, dalším do Západního polesí. Mezi duby a kalinami a v podrostu Zabíječ zmizel.
Perrin se zastavil a zaposlouchal se. – Ticho. Veverky a ptáci umlkli. Zhluboka se nadechl. Nedávno tudy prošlo stádečko vysoké. A vznášel se tu slabý pach čehosi, sice lidského, ale na člověka příliš chladného, příliš bezcitného, pach, který mu cosi připomněl. Zabíječ byl někde blízko. Vzduch byl stejně nehybný jako les. Ani ten nejslabší vánek mu neprozradil, odkud ten pach přichází.
„Hezký trik, Zlatooký, uzavřít bránu.“
Perrin se napjal a nastražil uši. Nedalo se poznat, odkud z hustého podrostu ten hlas vycházel. Ani lístek se nepohnul.
„Kdybys věděl, kolik Stínemstvořených zahynulo, když se snažili dostat z Cest, zabolelo by tě u srdce. Machin Shin měl u té brány hostinu, Zlatooký. Ale nebyl to dost dobrý trik. Viděl jsi, brána je zase otevřená.“
Tam, kousek napravo. Perrin vklouzl mezi stromy tak tiše, jako když tady lovíval.
„Pro začátek to bylo jen pár set, Zlatooký. Dost na to, aby to ty hloupé bělokabátníky vyvedlo z míry a aby zařídili, že odpadlík zemře.“ Zabíječ teď mluvil rozzlobeně. „Ať mě Stín pohltí, jestli ten chlap nemá víc štěstí než Bílá věž.“ Najednou se zachichotal. „Ale ty, Zlatooký. Tvoje přítomnost mě překvapila. Jsou tací, kteří chtějí tvoji hlavu na kopí. To tvoje drahocenné Dvouříčí teď prohledají od začátku do konce, aby tě vyhnali ven. Co řekneš na to, Zlatooký?“
Perrin ztuhl vedle pokrouceného kmene velkého dubu. Proč ten muž tolik mluví? Proč vůbec mluví? Láká mě přímo k sobě.
Perrin se zády opřel o silnou kůru a prohlížel si les. Žádný pohyb. Zabíječ chtěl, aby přišel blíž. Nepochybně do léčky. – A on chtěl toho muže najít a rozervat mu hrdlo. Přesto by to mohl být on, kdo zemře, a kdyby k tomu došlo, nikdo by se nedozvěděl, že je brána otevřená a trolloci přicházejí po stovkách, možná po tisících. On nebude hrát Zabíječovu hru.
S neveselým úsměvem vystoupil z vlčího snu, nařídil si probudit se, a...
...Faile ho objala kolem krku a bílými zoubky mu okusovala vousy, zatímco u táborových ohňů cikánské housle vyluzovaly jakousi divokou, žhavou melodii. Ilin prášek. Nemůžu se probudit! Přestal si uvědomovat, že se jedná o sen. Se smíchem popadl Faile do náručí a zanesl ji do stínu, kde byla měkká tráva.
Probouzení byl pomalý proces, kdy si začal postupně uvědomovat tupou bolest v boku. Dovnitř malými okénky proudilo denní světlo. Jasné světlo. Ráno. Pokusil se posadit, ale se zasténáním se svezl zpátky.
Faile vyskočila z nízké stoličky. Podle tmavých kruhů pod očima bylo jasné, že nespala. „Lež klidně,“ řekla. „Už tak jsi sebou ve spánku pořád jenom házel. Nedávala jsem pozor, abys nespadl z postele a nevrazil sis tu věc do těla celou, jen aby sis to udělal teď, když jsi vzhůru.“ O rám dveří se opíral Ihvon, připomínající tmavou čepel.
„Pomoz mi sednout,“ řekl Perrin. Mluvení ho bolelo, ale dýchání také, a on musel mluvit. „Musím se dostat do hor. K bráně.“
Faile mu položila ruku na čelo a zamračila se. „Horečku nemáš,“ zamumlala. Pak, silnějším hlasem: „Ty pojedeš do Emondovy Role, kde tě jedna z Aes Sedai může vyléčit. Rozhodně se nezabiješ tím, že se budeš snažit dostat do hor s šípem v těle. Slyšíš mě? Jestli uslyším ještě jedno slovo o horách nebo bránách, tak nechám Ilu, aby ti namíchala něco, co tě zase uspí, a poputuješ v nosítkách. Stejně si myslím, že bys měl.“
„Trolloci, Faile! Brána je zase otevřená! Musím je zastavit!“
Žena ani na chvíli nezaváhala, než zavrtěla hlavou. „S tím nemůžeš nic dělat, určitě ne v takovým stavu. Tebe čeká Emondova Role.“
„Ale –!“
„Žádný ale, Perrine Aybaro. Už ani slovo.“
Perrin zaskřípal zuby. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jestli nedokáže ani sám vstát z postele, jak by se mohl udržet v sedle až do Manetherenu? „Tak Emondova Role,“ pravil velkomyslně, ale ona přesto prskala a mumlala něco o „umanutosti". Co vlastně chtěla? Já jsem byl velkomyslný, Světlo ji spal za tu její umínénost!