„Takže tu bude víc trolloků,“ poznamenal Ihvon zamyšleně. Nezeptal se, jak to Perrin ví. Pak potřásl hlavou, jako by myšlenku na trolloky zaháněl. „Řeknu ostatním, že jsi vzhůru.“ Vyklouzl ven a zavřel za sebou dveře.
„Jsem snad ten jedinej, kdo vidí nebezpečí?“ zabručel Perrin.
„Já vidím šíp ve tvým těle,“ prohlásila pevně Faile.
Ta připomínka ho bodla. Jen tak tak potlačil ston. A ona spokojeně kývla. Spokojeně!
Chtěl být na nohou a okamžitě vyrazit na cestu. Čím dřív bude vyléčený, tím dřív bude moci zařídit uzavření brány, tentokrát navždy. Faile trvala na tom, že ho nakrmí. Ke snídani dostal hustý vývar plný mačkané zeleniny, vhodný tak pro bezzubé nemluvně. Faile ho krmila lžící a mezi sousty mu otírala bradu. Nedovolila mu, aby se najedl sám, a kdykoliv protestoval nebo chtěl, aby si pospíšila, zatlačila mu slova zpátky do úst lžící vývaru. Dokonce mu ani nedovolila, aby si omyl obličej. Když se dostala k tomu, že mu kartáčovala vlasy a česala vousy, rozhodl se pro důstojné mlčení.
„Když jsi mrzutý, moc ti to sluší,“ řekla. A štípla ho trochu do nosu!
Ila, dnes ráno v zelené haleně a modré sukni, vyšplhala na vůz s jeho kabátcem a košilí. Obojí bylo vyčištěno a zašito. K jeho rozhořčení musel nechat obě ženy, aby mu pomohly při oblékání. Musel jim dovolit, aby mu pomohly se posadit, aby se mohl obléknout. Kabátec zůstal rozepnutý a košili si nemohl strčit do spodků, jen ji ohrnul kolem dříku.
„Děkuju, Ilo,“ řekl a přejel prstem úhledné švy. „Tohle je skvělá práce s jehlou.“
„To je,“ souhlasila. „Faile je při šití velice šikovná.“
Faile zrudla a Perrin se zazubil, když si vzpomněl, jak ohnivě mu sdělovala, že mu nikdy nebude zašívat šaty. Záblesk v jejím oku ho však varoval, aby držel jazyk za zuby. Občas bylo mlčení moudřejší. „Děkuju, Faile,“ řekl místo toho vážně. Faile se zarděla ještě víc.
Když ho konečně dostaly na nohy, ke dveřím už došel docela snadno, ale musel obě ženy nechat, aby ho podpíraly cestou ze schodů. Aspoň že koně byli nasedláni a shromáždili se tu všichni dvouříčtí mládenci s luky na zádech. S čistými obličeji, v čistých šatech, a vidět bylo jen pár obvazů.
Noc s Tuatha’any jim očividně prospěla na duchu, dokonce i těm, kteří stále vypadali, že neujdou ani sto kroků. Divokost, která byla včera v jejich očích, teď byla jen stínem. Wil měl samozřejmě na každé ruce zavěšeno hezké cikánské děvče s velkýma očima a Ban Lewin, s velkým nosem a obvazem kolem hlavy, díky němuž mu vlasy stály jako křoví, držel v rukou další, která se nesměle usmívala. Většina ostatních držela misky s rozvařenou zeleninou a lžícemi a cpali se o sto šest.
„Tohle je dobrý, Perrine,“ řekl Dannil a podal prázdnou misku jedné Cikánce. Ta kývla, jako by se toho vysokého hubeňoura ptala, jestli chce ještě, a on zavrtěl hlavou, ale řekclass="underline" „Nemyslím, že bych toho někdy mohl dostat dost, tys dostal?“
„Já už mám dost,“ sdělil mu Perrin kysele. Zelenina a vývar.
„Cikánská děvčata včera v noci tancovala,“ vykládal Dannilův bratranec Tell s rozšířenýma očima. „Všechny neprovdaný ženy a některý z vdaných! Měl jsi to vidět, Perrine.“
„Už jsem viděl Cikánky tancovat, Telle.“
Očividně se mu nepodařilo potlačit v hlase to, co při pohledu na ně cítil, protože Faile suše podotkla: „Viděl jsi tiganzu, že ano? Jednou, jestli budeš hodný, tak ti možná zatančím sa’saru a ukážu ti, co je doopravdy tanec.“ Ila zalapala po dechu, když poznala název tance, a Faile začervenala ještě víc než uvnitř.
Perrin našpulil rty. Jestli tahle sa’sara dokázala rozproudit krev víc než pohupování a vlnění cikánských žen – tiganza, tak se to jmenovalo? – tak by rozhodně moc rád viděl, jak ji Faile tančí. Dával si pozor, aby se na ni nepodíval.
Přišel Raen ve stejném ostře zeleném kabátci, ale spodky měl červenější, než si Perrin vůbec uměl představit. Z té kombinace ho rozbolela hlava. „Dvakrát jsi navštívil naše ohně, Perrine, a podruhé odcházíš bez hostiny na rozloučenou. Musíš přijít brzy znovu, abychom to mohli napravit.“
Perrin se odstrčil od Faile a Ily – konečně mohl stát sám – a položil ruku šlachovitému muži na rameno. „Pojď s náma, Raene. Nikdo v Emondově Roli vám neublíží. Přinejhorším je to tam bezpečnější než tady s trolloky.“
Raen zaváhal, ale pak se otřásl a zamumlaclass="underline" „Nevím, jak jsi mě vůbec přiměl o něčem takovém uvažovat.“ Obrátil se a hlasitě řekclass="underline" „Lidé, Perrin nás požádal, abychom šli s ním do jeho vesnice, kde budeme v bezpečí před trolloky. Kdo si přeje jít?“ Cikáni na něj šokovaně zírali. Některé ženy si k sobě přitáhly děti a ty se schovávaly do jejich sukní, jako by je vyděsila už jen pouhá představa. „Vidíš, Perrine?“ obrátil se k němu Raen. „Pro nás je bezpečí v tom, že jsme pořád v pohybu, ne ve vesnici. Ujišťuji tě, že jsme nestrávili ani dvě noci na jednom místě, a poputujeme celý den, než se zase zastavíme.“
„To by nemuselo stačit, Raene.“
Mahdí pokrčil rameny. „Tvoje starosti mě varují, ale budeme v pořádku, jestli na nás posvítí Světlo.“
„Cesta listu neznamená jen nepáchat násilí,“ poznamenala Ila jemně, „ale také přijímat to, co přichází. List spadne v pravý čas, bez námitek. Světlo nás zachová v bezpečí po náš vyměřený čas.“
Perrin se s nimi chtěl hádat, ale za vším tím přátelstvím a soucitem na tvářích ležela pevnost kamene. Napadlo ho, že by dřív přesvědčil Bain a Chiad, aby si oblékly šaty a vzdaly se oštěpu – nebo Gaul! – než by dokázal, aby se tito lidé pohnuli byť jenom o coul.
Raen potřásl Perrinovi rukou, a s tím začaly Cikánky objímat dvouříčské mládence, také Ihvona, a Cikáni jim začali potřásat rukama. Všichni se smáli a loučili se a přáli si navzájem bezpečnou cestu v naději, že se zase setkají. Tedy skoro všichni Cikáni. Aram stál stranou, mračil se a ruce měl vražené do kapes. Když ho Perrin viděl naposled, mladík v sobě měl jakousi trpkost, což bylo u Cikána zvláštní.
Muži se nespokojili s tím, že Faile potřásli rukou, ale taky ji objímali. Když někteří z mladších Cikánů byli příliš nadšení, Perrin se držel, jenom trochu skřípal zuby. Dokonce se mu podařilo se usmát. Jeho neobjala žádná žena mladší než Ila. Faile se jaksi podařilo, že i když se nechala objímat a mačkat kdejakým hubeným bláznivě oblečeným Cikánem, u něj stála na stráži jako mastif. Ženy bez šedých vlasů se na ni jen podívaly a vybraly si někoho jiného. Wil mezitím zřejmě políbil každou sukni v táboře. Taktéž Ban, i přes ten svůj nos. Dokonce i Ihvon se bavil. Faile by jedině prospělo, kdyby jí některý z těch chlapíků pochroumal žebra.
Nakonec Cikáni, až na Raena a Ilu, odstoupili, takže kolem Dvouříčanů vznikl volný prostor. Šlachovitý šedovlasý muž se obřadně uklonil s rukou na hrudi. „Přišli jste v míru. Odejděte v míru. U našich ohňů budete vždycky vítáni. Cesta listu je mír.“
„Mír buď vždycky s vámi,“ odpověděl Perrin, „a všechen Lid.“ Světlo, kéž tomu tak je. „Najdu tu píseň, nebo ji najde někdo jiný, ale píseň se bude zpívat, letos nebo příští rok.“ Napadlo ho, jestli ta píseň vůbec někdy existovala, nebo jestli Tuatha’ani začali svou nekonečnou pouť pátráním po něčem jiném. Elias mu řekl, že nevědí, jakou píseň hledají, jenom že ji poznají, až ji najdou. Ať najdou aspoň bezpečí. Aspoň to. „Jako tomu bylo, jako tomu bude zas, svět bez konce.“