„Svět bez konce,“ odpověděli Tuatha’ani vážně. „Svět a čas bez konce.“
Zatímco Ihvon a Faile pomáhali Perrinovi na Tanečníka, ostatní si vyměňovali ještě poslední potřesení rukama či objetí. Wil nasbíral posledních pár hubiček. A Ban taky. Ban! A jeho nos! Ostatním vážně zraněným pomohli do sedel a Cikáni mávali, jako by se staří sousedé vydávali na dalekou cestu.
Raen přišel a potřásl Perrinovi rukou. „Nezvážíš to znovu?“ zeptal se Perrin. „Pamatuju se, jaks říkal, že kdysi se po světě volně toulala špatnost. Teď je to horší, Raene, a tady.“
„Mír s tebou, Perrine,“ odvětil s úsměvem Raen.
„S tebou taky,“ řekl Perrin smutně.
Aielové se objevili teprve tehdy, když byli míli na sever od cikánského tábora. Bain a Chiad se podívaly na Faile, než odklusaly dopředu na své obvyklé místo. Perrin si nebyl jist, co by se jí podle nich mohlo u Cikánů stát.
K Tanečníkovi přistoupil Gaul a snadno s ním vyrovnal krok. Oddíl se nepohyboval příliš rychle, když skoro polovina mužů šla pěšky. Gaul se podíval na Ihvona zvažujícím pohledem, než se obrátil k Perrinovi. „To tvoje zranění je v pořádku?“
Perrina zranění bolelo jako ďas. Každý krok, který jeho kůň udělal, pohnul šípem. „Cítím se skvěle,“ řekl, aniž přitom zaskřípal zuby. „Možná si dneska večer budeme moct v Emondově Roli zatancovat. A co ty? Strávils noc příjemně hraním Dívčiny hubičky?“ Gaul klopýtl a málem spadl na obličej. „Co se to děje?“
„Kterou jsi slyšel tu hru navrhovat?“ zeptal se Aielan tiše s pohledem upřeným přímo před sebe.
„Chiad. Proč?“
„Chiad,“ zamumlal Gaul. „Ta žena je Goshienka. Goshienka! Měl bych ji vzít zpátky k Horkým pramenům jako gai’šain.“ Ta slova zněla rozhněvaně, ale ne jeho zvláštní tón. „Chiad.“
„Povíš mi, co to znamená?“
„Myrddraal je míň mazaný než ta ženská,“ prohlásil Gaul bezvýrazně, „a trollok bojuje s větší ctí.“ Po chvíli dodal se zuřivým podtónem: „A koza má víc rozumu.“ Gaul zrychlil krok a doběhl obě Děvy. Pokud však Perrin poznal, nemluvil s nimi, jen s nimi srovnal krok.
„Pochopils z toho něco?“ zeptal se Perrin Ihvona. Strážce zavrtěl hlavou.
Faile si odfrkla. „Jestli jim bude chtít dělat potíže, tak ho pověsí za paty na větev, aby vychladl.“
„Tys tomu rozuměla?“ zeptal se Perrin jí. Ona šla vedle něj a ani se na něj nepodívala, ani neodpověděla, což Perrin pochopil tak, že nerozuměla. „Myslím, že bych mohl ten Raenův tábor navštívit znovu. Už je to dávno, co jsem viděl tiganzu. Bylo to... zajímavý.“
Faile si cosi tiše zamumlala, ale Perrin zachyticlass="underline" „Tobě by taky prospělo pověsit za paty!“
Perrin se na ni svrchu usmál. „Ale nebudu muset. Tys mi přece slíbila, že mi zatančíš tu sa’saru.“ Její tvář znachověla. „Je to něco podobnýho jako tiganza? Totiž, jinak by to nemělo smysl.“
„Ty zabedněnej troubo!“ vyštěkla Faile a vzhlédla pak k němu. „Muži hážou srdce i bohatství k nohám žen, co tancují sa’saru. Kdyby matka věděla, že ji umím –“ Zuby jí cvakly, jako by se rozhodla, že řekla až moc, a prudce otočila hlavu. Od kořínků tmavých vlasů až po okraj výstřihu byla celá šarlatová.
„Takže není důvod, abys to tancovala,“ řekl jí Perrin tiše. „Moje srdce a bohatství, teda to, co mám, ti už u nohou leží.“
Faile klopýtla, pak se tiše zasmála a přitiskla tvář k jeho lýtku. „Na mě jsi moc chytrý,“ zamumlala. „Jednou ti to zatancuju a krev ti bude vřít v žilách.“
„To už vře teď,“ řekl Perrin a ona se zasmála. Zasunula ruku za třmen a objala jeho nohu.
Po chvíli se ani pomyšlení na tancující Faile – představil si to z tance Cikánek, muselo to být něco ještě lepšího – nemohlo vyrovnat bolesti v jeho boku. Každý krok, který Tanečník udělal, byl hotová agonie. Perrin se držel zpříma. Tak to zřejmě bolelo o maličko míň. Kromě toho nechtěl zkazit to, jak Tuatha’ani všem zvedli náladu. Ostatní muži také seděli v sedlech vzpřímeně, dokonce i ti, kteří se den předtím choulili a drželi hřívy. A Ban, Dannil a ostatní kráčeli se zdviženou hlavou. On se nezhroutí první.
Wil si začal pohvizdovat „Návrat domů od Tarwinova sedla“ a tři čtyři další se k němu připojili. Po chvíli začal Ban zpívat hlubokým čistým hlasem.
Při druhé sloce se k němu připojili další, až zpívali všichni, dokonce i Ihvon. A Faile. Perrin samozřejmě ne, příliš často mu říkali, že zpívá jako přišlápnutá žába. Někteří dokonce srovnali krok do taktu.
Perrin potřásl hlavou. Den předtím byli připravení utéci a schovat se. Dneska zpívali o bitvě, která se odehrála tak dávno, že po ní zůstala vzpomínka jen v písni ve Dvouříčí. Třeba se z nich stávali vojáci. Budou se z nich muset stát vojáci, leda by se mu podařilo zavřít tu bránu.
Stále častěji se objevovaly statky a stály blíž u sebe, až cestovali po udusané cestě mezi poli lemovanými živými ploty či nízkými zídkami z hrubého kamene. Opuštěné statky. Tady se nikdo půdy nedržel.
Dorazili na Starou silnici, vedoucí na sever od Bílé řeky, od Manetherendrelly, skrze Devenský Průsek k Emondově Roli, a konečně spatřili ovce na pastvinách, velká stáda, jako by někdo sehnal stáda nejméně tuctu hospodářů dohromady, a tam, kde by kdysi byl jen jeden ovčák, jich nyní bylo deset, z čehož dobrou polovinu tvořili dospělí muži. Ovčáci vyzbrojení luky se za nimi dívali, jak projíždějí kolem a zpívají, co mají sil, aniž by věděli, co si z toho mají vybrat.
Perrin také nevěděl, co si má vybrat, když poprvé spatřil Emondovu Roli, a stejně na tom byli dvouříčtí muži, podle toho, jak přestali zpívat.
Stromy, plůtky a živé ploty u vesnice byly prostě pryč. Nejzápadnější domy Emondovy Role kdysi stály mezi stromy na okraji Západního polesí. Duby a kaliny mezi domy zůstaly, ale teď byl okraj lesa dobrých pět set kroků daleko, což bylo asi tak daleko, kolik dostřelil dlouhý luk, a ozývalo se zvonění seker, jak muži zatlačovali les ještě dál. Řada za řadou po pás sahajících kůlů zaražených do země ve stejném úhlu, obklopovaly vesnici hned kousek za domy a představovaly tak zátaras z naostřených hrotů, až na místo, kudy vedla silnice. V pravidelných rozestupech za kůly stálí muži jako hlídky. Někteří měli kusy staré zbroje či kožené košile pošité rezavými ocelovými kolečky, pár jich mělo jakési staré ocelové klobouky, v rukou drželi kančí oštěpy či halberdy, které vyhrabali někde na půdě, či háky na křoví nasazené na dlouhých tyčích. Jiní muži a chlapci byli s luky na některých doškových střechách. Když si všimli, že se Perrin a ostatní blíží, zavolali na lidi dole.
Vedle cesty za kůly stál nějaký vynález ze dřeva a s tlustého provazu a opodál ležela hromada kamenů větších než mužská hlava. Ihvon si všiml, jak se na to Perrin zamračil, když se přiblížili. „Katapult,“ vysvětloval strážce. „Zatím jich je šest. Vaši tesaři věděli, jak na to, když jsme jim to s Tomasem jednou ukázali. Ty kůly zadrží útočící trolloky i bělokabátníky.“ Klidně mohl rozebírat případný další déšť.