„Říkala jsem ti, že se vesnice připravuje na obranu.“ Faile mluvila s ohnivou pýchou, jako by to byla její vesnice. „Tvrdí lidé na tak měkkou zemi. Skoro by mohli být Saldejci. Moirain vždycky tvrdila, že krev Manetherenu tady pořád proudí v plné síle.“
Perrin mohl jenom vrtět hlavou.
Udusané ulice byly dost plné, aby to stačilo na město, a mezery mezi domy byly zaplněny vozy a žebřiňáky. Otevřenými dveřmi a okny bez okenic viděl další lidi. Dav se před Ihvonem a Aiely rozděloval a po ulici je doprovázel šepot.
„To je Perrin Zlatooký.“
„Perrin Zlatooký.“
„Perrin Zlatooký.“
Přál si, aby to nedělali. Tihle lidé ho znali, alespoň někteří z nich. Co si mysleli, že dělají? Támhle byla Neysa Ayellinová s koňskou tváří, která mu v deseti nasekala na zadek, když ho tenkrát Mat umluvil, aby jí ukradli angreštový koláč. A tady byla růžolící Cilia Coleová s velkýma očima, první děvče, které kdy políbil, a stále byla příjemně baculatá. Pel Aydaer s fajfkou a holou hlavou, který Perrina učil chytat pstruhy holýma rukama, samotná Daisa Congarová, vysoká, rozložitá žena, vedle níž vypadala Alsbet Luhhanová měkce, se svým manželem Witem, snědým mužíkem, jako obvykle zastíněným svou ženou. A všichni na něj civěli a šeptali lidem z daleka, kteří snad nevěděli, kdo je. Když starý Cenn Buie zvedl na ramena malého hošíka, ukázal na Perrina a cosi chlapci nadšeně vykládal, Perrin zasténal. Všichni se zbláznili.
Obyvatelé se táhli za Perrinem a ostatními a tlačili se i kolem nich, jako při přehlídce, a zástup provázela vlna šepotu. Slepice prchaly na všechny strany, aby je lidé nepošlapali. Bučení telat a kvičení vepřů v ohradách za domy soutěžilo s hlučením lidí. Na Trávníku se tlačily ovce a černobílé krávy okusovaly trávu ve společnosti hejna husí, šedých a bílých.
A uprostřed Trávníku se zvedala vysoká tyč, na jejímž vrcholku se líně vlnila červeně lemovaná bílá vlajka s červenou vlčí hlavou. Perrin se podíval na Faile, ale ona jen zavrtěla hlavou, byvši stejně překvapená jako on.
„Symbol.“
Perrin neslyšel Verin přicházet, i když teď zachytil tichý šepot „Aes Sedai", který se nesl kolem ní. Ihvon nevypadal nijak překvapeně. Lidé na Verin vrhali uctivé pohledy.
„Lidé potřebují symboly,“ pokračovala Verin a položila ruku Tanečníkovi na plec. „Když Alanna pár vesničanům řekla, jak moc se trolloci bojí vlků, všichni si mysleli, že tenhle prapor je skvělý nápad. Ty si to nemyslíš, Perrine?“ Zněl teď její hlas suše? S tím, jak na něj upírala tmavé oči, připomínala ptáka. Kosa pozorujícího žížalu?
„Zajímalo by mě, co by si o tomhle pomyslela královna Morgasa,“ promluvila Faile. „Tohle je část Andoru. Královnám se cizí zástavy v jejich říších zřídkakdy líbí.“
„To není nic než čára na mapě,“ řekl jí Perrin. Bylo dobře, že kůň stál. Bodáni šípu trochu ustoupilo. „Dokonce jsem nevěděl, že máme být část Andoru, dokud jsem se nedostal do Caemlynu. Pochybuju, že to tady moc lidí ví.“
„Vládci mívají většinou sklony věřit mapám, Perrine.“ Ve Faileině hlase se nepochybně ozýval suchý tón. „Když jsem byla ještě malá, v některých částech Saldeie neviděli výběrčího daní i pět pokolení. Jednou otec mohl na chvíli přestat věnovat pozornost výhradně Morně, a Tenobie zajistila, že poznali, kdo je jejich královna.“
„Tohle je Dvouříčí,“ sdělil jí s úsměvem, „ne Saldeia.“ Nahoře v Saldeii to muselo být divoké. Když se Perrin obrátil zpátky k Verin, úsměv se změnil v zamračení. „Myslel jsem, že... schováváte... kdo jste.“ Nevěděl, co je horší, jestli Aes Sedai v úkrytu, nebo Aes Sedai pohybující se otevřeně.
Ruka Aes Sedai se chvěla coul od ulomeného šípu, který Perrinovi trčel z boku. V ráně ho zabrnělo. „Ó, tohle není dobré,“ zamumlala Verin. „Je chycený v žebrech, a i přes tu mast je v ráně infekce. Tohle, myslím, chce Alannu.“ Zamrkala a odtáhla ruku. Brnění také přestalo. „Cože? Skrývat se? Aha. S tím, co se tady teď děje, jsme těžko mohly zůstat ve skrýši. Asi jsme mohly... odejít. To bys ale nechtěl, že ne?“ Zase na něj upřela ten pronikavý, zvažující ptačí pohled.
Perrin zaváhal a nakonec si povzdechl. „Asi ne.“
„Ó, to ráda slyším,“ pravila Verin s úsměvem.
„Proč jste sem doopravdy přišly, Verin?“
Zdálo se, že ho neslyší. Nebo nechce slyšet. „Teď musíme vyřídit tu věc, co máš v sobě. A všichni ostatní mládenci potřebují také ošetřit. Alanna a já vyřídíme to nejhorší, ale...“
Muže, kteří byli s ním, také ohromilo, co tu uviděli, stejně jako jej. Ban se při pohledu na vlajku poškrábal na hlavě. Pár dalších se prostě jen užasle rozhlíželo kolem sebe. Většina se ale dívala na Verin, s rozšířenýma očima a nejistě. Určitě zaslechli šeptat „Aes Sedai". Perrin si uvědomil, že se ty pohledy nevyhýbají ani jemu, když se tak bavil s Aes Sedai, jako by to byla prostě jen další vesničanka.
Verin to uvážila a pak, aniž by se dívala, sáhla za sebe a z davu přihlížejících vytáhla asi desetiletou dívenku. Dívka, s dlouhými tmavými vlasy zachycenými modrými stužkami, ztuhla děsem. – „Znáš Daisu Congarovou, holka?“ zeptala se Verin. „No, tak ji najdi a řekni jí, že tu jsou zranění muži, kteří potřebují bylinky od vědmy. A řekni jí, ať si pospíší. Řekni jí, že nemám trpělivost s její afektovaností. Máš to? Tak utíkej.“
Perrin dívku nepoznal, ale ona Daisu očividně znala, protože sebou při té zprávě trhla. Jenže Verin byla Aes Sedai. Chvíli to zvažovala – Daisa Congarová proti Aes Sedai – a pak zmizela zpátky v davu.
„A Alanna se postará o tebe,“ pravila Verin a znovu k němu vzhlédla.
Přál si, aby nemluvila, jako by v těch slovech byl skryt i jiný význam.
43
Péče o živé
Verin uchopila Tanečníka za uzdu a sama ho odvedla k hostinci U Vinného střiku. Lidé se rozestupovali, aby ji nechali projít, a pak se vydali za ní. Dannil, Ban a ostatní se táhli také za nimi, pěšky i na koních. Teď se k nim připojovali příbuzní. Byť byli tolik ohromeni změnami v Emondově Roli, mládenci stále předváděli svou pýchu a kráčeli vzpřímeně, i když kulhali, nebo se narovnávali v sedlech. Postavili se trollokům a přišli domů. Ale ženy hladily své syny, synovce a vnuky, často potlačovaly slzy, a jejich tiché kvílení splývalo v měkké, bolestivé mumlání. Muži se s přimhouřenýma očima snažili schovat starosti za pyšnými úsměvy. Poplácávali své potomky po ramenou a vzrušeně vykřikovali nad nově rostoucími vousy, přesto se však při objetí často opírali o rameno svého syna či vnuka. Milé přibíhaly s polibky a hlasitým křikem, stejně tak štěstím, jako soustrastí, a malí bratříčci a sestřičky chvíli v nejistotě dostávali záchvaty pláče a vzápětí se s rozšířenýma očima v úžasu tiskli k bratrovi, kterého zřejmě všichni brali jako hrdinu.
Ale byly to ty ostatní hlasy, které si Perrin přál, aby je neslyšel.
„Kde je Kenley?“ Panímáma Ahanová byla hezká žena s bílými prameny v téměř černém copu, ale teď se ustrašeně mračila, když si prohlížela tváře a viděla, že před ní muži uhýbají očima. „Kde je můj Kenley?“
„Bili!“ volal starý Hu al’Daj nejistě. „Viděl někdo Biliho al’Daje?“
„...Hu...!“
„...Jarede...!“
„...Time...!“
„...Colly...!“
Před hostincem Perrin spadl ze sedla v zoufalé potřebě uniknout těm jménům, a dokonce ani neviděl, čí ruce ho zachytily. „Dostaňte mě dovnitř!“ zachraptěl. „Dovnitř!“