„...Tevene...!“
„...Harale...!“
„...Hade...!“
Dveře uťaly zoufalé kvílení i volání matky Daela al’Tarona, aby jí někdo řekl, kde je její syn.
V trolločím kotli, pomyslel si Perrin, když mu pomáhali usednout na židli v šenku. V trolločím žaludku, kam jsem ho dostal já, panímámo al’Taronová. Kam jsem ho dostal já. Faile mu držela hlavu a ustaraně se mu dívala do očí. Starám se o živé, pomyslel si. Pro mrtvé budu plakat později. Později.
„Jsem v pořádku,“ uklidňoval ji. „Jen se mi při sesedání zatočila hlava. Nikdy jsem nebyl dobrej jezdec.“ Zřejmě mu nevěřila.
„Nemůžeš něco udělat?“ obrátila se Faile na Verin.
Aes Sedai klidně zavrtěla hlavou. „Myslím, že raději ne, dítě. Škoda, že žádná z nás není žlutá, ale Alanna je v léčení pořád mnohem lepší než já. Moje nadání leží jinde. Ihvon ji přivede. Jenom trpělivě čekej, dítě.“
Šenk se změnil v jakousi zbrojnici. Stěny, kromě té kolem krbu, téměř nebyly vidět pod nahromaděnými oštěpy všech možných tvarů, mezi nimiž občas byla nějaká ta halberda či píka, a nějaké sudlice s podivně tvarovanými čepelemi. Mnoho jich bylo proděravělých a se světlými skvrnami, kde někdo obrousil starou rez. Ještě překvapivější byl sud u paty schodiště, kde byla nejroztodivnější sbírka mečů, většinou bez pochev, a ani dva nebyly stejné. Každou půdu na pět mil kolem museli obrátit vzhůru nohama, aby vyhrabali tyhle po celá pokolení prachem pokryté starožitnosti. Perrin nikdy netušil, že v celém Dvouříčí by se našlo dohromady pět mečů.
Tedy než přišli bělokabátníci a trolloci.
Gaul zaujal místo kousek stranou u schodiště vedoucího do hostinských pokojů a pokojů, kde bydleli al’Vereové, a upřeně sledoval Perrina, ale jasně sledoval každý pohyb, který Verin udělala. Na druhé straně místnosti, sledujíce Faile i všechny ostatní, obě Děvy měly v ohbí lokte oštěp a zaujaly postoj zároveň ledabylý, a přesto jako by balancovaly na špičkách. Tři mládenci, kteří přinesli Perrina, teď šoupali nohama u dveří a s rozšířenýma očima zírali střídavě na něj, na Aes Sedai i na Aiely. To bylo vpodstatě všechno.
„Ostatní,“ řekl Perrin. „Potřebují –“
„O ty bude postaráno,“ přerušila ho hbitě Verin a usadila se k jinému stolu. „Budou chtít být se svými rodinami. Je mnohem lepší, když u sebe budou mít své blízké.“
Perrin cítil bodnutí u srdce – hlavou se mu mihly hroby pod jabloněmi – ale hned ho potlačil. Starám se o živé, připomněl si drsně. Aes Sedai vyndala brk a atrament a přesnou rukou si začala dělat poznámky do své malé knížečky. Perrina napadlo, jestli jí vůbec záleží na tom, kolik dvouříčských chlapců zemře, pokud on zůstane naživu, aby mohl být zahrnut do plánů Bílé věže na využití Randa.
Faile mu stiskla ruku, ale promluvila k Aes Sedai. „Neměly bychom ho dostat do postele?“
„Ještě ne,“ zarazil ji Perrin podrážděně. Verin vzhlédla a otevřela ústa, a on pevnějším hlasem zopakovaclass="underline" „Ještě ne.“ Aes Sedai pokrčila rameny a vrátila se ke svým poznámkám. „Ví vůbec někdo, kde je Loial?“
„Ten ogier?“ ozval se jeden z trojice chlapců u dveří. Dav Ayellin byl rozložitější než Mat, ale měl ten stejný lesk v tmavých očích. A také působil stejně pomačkaným a rozcuchaným dojmem. Za starých časů to málo rošťáren, na které nepřišel Mat, určitě vymyslel Dav, i když Mat obvykle vedl. „Je venku s chlapy, co kácejí v Západním polesí. Myslel by sis, že mu srážejí bratra pokaždý, když podsekneme nějakej strom, ale s tou obrovskou sekerou, co udělal pantáta Luhhan, dokáže očistit tři na každej náš. Jestli ho chceš vidět, zařídím, aby jim Jaim Thane zaběhl říct, že jseš tady. Sázím se, že se na tebe všichni hned poletí podívat.“ Zadíval se na zlomený šíp a trhl sebou a zamnul si v soucitu vlastní bok. „Bolí to moc?“
„Bolí to dost,“ řekl Perrin stroze. Přišli by se na něj podívat. Co jsem, kejklíř? „A co Luc? Nechci ho vidět, ale je tady?“
„Je mi líto, ale ne.“ Druhý muž, Elam Dowtry, si zamnul dlouhý nos. Jeho sedlácký vlněný kabátec a holínky se naprosto nesrovnávaly s mečem, který měl pověšený u pasu. Jílec byl čerstvě omotán nevydělanou kůží a kožená pochva byla odřená a loupala se. „Urozenej pán Luc jel, myslím, hledat valerskej roh. Nebo možná trolloky.“
Dav a Elam byli Perrinovi přátelé, nebo aspoň bývali, společníci na lovu a při rybaření, oba byli zhruba v jeho věku, ale díky vzrušeným úsměvům vypadali mladší. Mat i Rand by snadno vypadali nejméně o pět let starší. On možná také.
„Doufám, že se brzo vrátí,“ pokračoval Elam. „Ukazoval mi, jak zacházet s mečem. Věděls, že je hledač rohu? A král, kdyby se mu dostalo po právu. Slyšel jsem, že král Andoru.“
„Andor má královny,“ zamumlal Perrin nepřítomně a podíval se Faile do očí, „ne krále.“
„Takže není tady,“ poznamenala ona. Gaul lehce přešlápl. Vypadal připraven jít Luca honit. Modré oči měl jako led. Perrina by nijak nepřekvapilo, kdyby si Bain a Chiad okamžitě zahalily tváře.
„Ne,“ řekla Verin nepřítomně, a viditelně se soustředila víc na své poznámky než na to, co říká. „Ne že by občas nepomohl, ale když je tady, tak nějak pořád vyvolává potíže. Včera, než si někdo uvědomil, co vlastně dělá, odvedl delegaci za hlídkou bělokabátníků a řekl jim, že Emondova Role je jim uzavřena. Zjevně jim sdělil, aby se nepřibližovali na deset mil. Bělokabátníky sice ráda nemám, ale nemyslím, že to vzali dobře. Není moudré si je znepřátelit, pokud to není naprosto nezbytné.“ Zamračila se na to, co napsala, zamnula si nos a nejspíš si vůbec nevšimla, že jí na něm zůstala šmouha od inkoustu.
Perrinovi příliš nezáleželo na tom, jak bělokabátníci něco berou. „Včera,“ vydechl. Jestli se Luc vrátil včera do vesnice, tak nejspíš nemohl mít nic společného s tím, že se trolloci objevili tam, kde je nikdo nečekal. Čím víc Perrin přemýšlel o tom, jak se léčka obrátila, tím víc byl přesvědčen, že je trolloci čekali. A tím víc to chtěl hodit na Luca. „Chtěním se kámen v sýr nezmění,“ zabručel. „Ale on mi pořád smrdí jako sýr.“
Dav a druzí dva se na sebe pochybovačně podívali. Perrin usoudil, že jim jeho slova asi nedávají smysl.
„Byla to hlavně banda Coplinů,“ řekl třetí chlapec překvapivě hlubokým hlasem. „Darl, Hari, Dag a Ewal. A Wit Congar. Daisa mu kvůli tomu pěkně umyla hlavu.“
„Slyšel jsem, že bělokabátníky mají všichni rádi.“ Perrin měl dojem, že ten bas poznává. Chlapec byl mladší než Elam a Dav tak o dva tři roky, a přesto o coul vyšší, s hubenou tváří, ale širokými rameny.
„To mají.“ Chlapec se zasmál. „Znáš je. Přirozeně tíhnou ke všemu, co znamená potíže pro někoho jinýho. A jelikož mluvil urozenej pán Luc, všichni jsou pro to zajít do Hlídky říct bělokabátníkům, ať vypadnou z Dvouříčí. Stejně jsou ale pro to, aby tam šel někdo jinej. Myslím, že chtějí být zase zpátky ve smečce.“
Kdyby byla ta tvář naducanější a o čtvrt lokte blíž k zemi... „Ewin Finngar!“ vykřikl Perrin. To nebylo možné. Ewin byl zavalitý kvičící protiva, který se k nim snažil přimotat pokaždé, když se starší chlapci dali dohromady. Tenhle mládenec bude tak velký jako on, možná větší, až přestane růst. „Jsi to ty?“
Ewin kývl s úsměvem od ucha k uchu. „Pořád o tobě slyšíme, Perrine,“ řekl tím překvapivým basem, „jak bojuješ s trollokama a ve světě prožíváš všechny možný dobrodružství, tak se to povídá. Můžu ti pořád říkat Perrine, že jo?“