„Světlo, jasně!“ vyštěkl Perrin. Ta zlatooká záležitost už ho unavovala.
„Přál bych si, abych byl vloni šel s tebou.“ Dav si dychtivě zamnul ruce. „Vrátit se domů s Aes Sedai a strážci a ogierem.“ Podle něj to znělo jako trofeje. „Já jedině pasu krávy a dojím krávy, pasu krávy a dojím krávy. To, a okopávám a sekám dříví. Tys měl jenom štěstí.“
„Jaký to bylo?“ vyhrkl Elam. „Alanna Sedai říkala, že jsi byl až ve Velký Morně, a taky jsem slyšel, žes viděl Caemlyn a Tear. Jaký je vlastně takový město? Opravdu jsou desetkrát větší než Emondova Role? Viděls i zámek? Jsou ve městech temní druzi? Je Morna opravdu plná trolloků, mizelců a strážců?“
„Tu jizvu máš od trolloka?“ I když měl hlas jako tur, Ewinovi se přesto podařilo vzrušeně vykvíknout. „Taky bych chtěl mít jizvu. Viděls nějakou královnu? Nebo krále? Myslím, že bych radši viděl královnu, ale král by byl taky skvělej. Jaká je Bílá věž? Je tak velká jako zámek?“
Faile se pobaveně usmívala, ale Perrin při tom útoku jen mrkal. Copak zapomněli na trolloky v předvečer Jarnic, zapomněli na trolloky právě teď někde tam venku? Elam tiskl jílec meče, jako by chtěl okamžitě vyrazit do Morny, a Dav, s rozzářenýma očima, stál málem na špičkách a Ewin jako by chtěl Perrina popadnout za límec. Dobrodružství? Byli to pitomci. Perrin se však bál, že přicházejí ještě horší časy, horší, než Dvouříčí kdy zažilo. Nemůže jim ublížit, když ještě chvíli potrvá, než se dozvědí pravdu.
Bok ho bolel, ale snažil se odpovědět. Vypadali zklamaně, že nikdy neviděl Bílou věž ani krále nebo královnu. Napadlo ho, že by Berelain mohla jako královna stačit, ale když tu byla Faile, nehodlal se o ní zmiňovat. Některým věcem se vyhnul. Falme a oku světa, Zaprodancům, Callandorům. Nebezpečným věcem, těm, které by nevyhnutelně vedly k Draku Znovuzrozenému. O Caemlynu jim ale něco málo říci mohl, i o Tearu, Hraničních státech a Morně. Bylo zvláštní, čemu uvěřili a čemu ne. Poničenou krajinu Morny, která jako by hnila, zatímco jste se na ni dívali, spolkli jako malinu, i shienarské vojáky s až na jediný pramen vyholenou hlavou, ogierskou državu, kde Aes Sedai nemohly vládnout jedinou silou a kam mizelci váhali vstoupit. Ale velikost Tearského Kamene či nesmírnou rozlohu měst...
O svých vlastních tak zvaných dobrodružstvích řekclass="underline" „Hlavně jsme se snažili zabránit jiným, aby nám neusekli hlavu. Tohle je dobrodružství, to a najít si místo na noc na spaní a něco k jídlu. Při dobrodružstvích máte dost často hlad a spíte v zimě nebo v mokru nebo obojí.“
To se jim moc nelíbilo, a zřejmě tomu nevěřili o nic víc, než věřili tomu, že Kámen je velký jako menší hora. Připomněl si, že toho o světě taky moc nevěděl, dokud neopustil Dvouříčí. Moc to nepomohlo. Takhle vytřeštěné oči ale nikdy neměl. – Nebo ano? V šenku bylo horko. Byl by si sundal kabátec, ale pohyb vyžadoval příliš velkou námahu.
„A co Rand a Mat?“ chtěl vědět Ewin. „Jestli mají hlad a prší na ně, proč se taky nevrátili domů?“
Do šenku vstoupili Tam a Abell, Tam s kabátcem přepásaným mečem, a oba měli luky – zvláštní, meč na Tamovi vypadal správně, i přes ten sedlácký kabátec – takže řekl tolik, co předtím, jak Mat hraje a toulá se po tavernách a honí děvčata a Rand má kabátec a do sebe zavěšenou hezkou žlutovlasou dívku. Udělal z Elain urozenou paní, protože tušil, že dědičku Andoru by mu nikdy neuvěřili, což se ukázalo jako pravda, když se i tak tvářili nevěřícně. Přesto se všichni spokojeně usmívali, byly to věci, které chtěli slyšet, a když Elam poukázal, že Faile je taky urozená paní a přitom kolem Perrina tancuje, přestali se tvářit tak nevěřícně. Perrin se zazubil. Napadlo ho, co by řekli, kdyby jim prozradil, že Faile je sestřenice královny.
Faile už ale z nějakého důvodu pobaveně nevypadala. Vrhla na ně tak povýšený, mrazivý a škrobený pohled, že by se za něj nemusela stydět ani Elain. „Už jste se naotravovali dost. Je zraněný. Takže ven.“
Oni se kupodivu neobratně poklonili – Dav dokonce zakročil, takže vypadal jako úplný trouba – a chvatně mumlali omluvy – jí, ne jemu! – a obrátili se k odchodu. U dveří je zdržel příchod Loiala, který se musel sklonit, a přesto se kosmatou hlavou otřel o trám nade dveřmi. Na ogiera zírali, jako by ho viděli poprvé – pak mrkli na Faile a odešli. Ten její chladný pohled urozené paní fungoval.
Když se Loial narovnal, hlavou dosahoval skoro ke stropu. Rozměrné kapsy se mu jako obvykle nadouvaly hranami knih, ale v ruce nesl velikou sekeru. Topor byl stejně dlouhý, jako byl Perrin vysoký, a její čepel, tvarovaná jako dřevorubecká sekera, byla velká přinejmenším jako Perrinova válečná sekera. „Jsi zraněný,“ zaduněl, jakmile mu oči padly na Perrina. „Řekli mi, že ses vrátil, ale neřekli, že jsi zraněný, jinak bych přišel rychleji.“
Při pohledu na sekeru sebou Perrin škubl. Mezi ogiery rčení „dát si na sekeru dlouhý topor“ znamenalo být uspěchaný nebo rozzlobený – ogierům z nějakého důvodu připadalo obojí stejné. Loial vypadal rozzlobeně, štětičky na uších se mu chvěly a mračil se tak, že mu dlouhé obočí viselo až na široké líce. Nepochybně proto, že musel kácet stromy. Perrin s ním chtěl mluvit o samotě a zjistit, jestli neviděl blíž něco, co dělala Alanna. Nebo Verin. Zamnul si obličej a překvapilo ho, že ho má suchý. Měl pocit, že by se měl potit.
„Je taky umíněný,“ řekla Faile obracejíc se na Perrina se stejným velitelským pohledem, jaký předtím použila na Dava, Elama a Ewina. „Měl by být v posteli. Kde je Alanna, Verin? Jestli ho má vyléčit, tak kde je?“
„Ona přijde.“ Aes Sedai ani nevzhlédla. Už se zase věnovala své knížečce, zamyšleně se mračila a zvedla brk.
„Přesto by měl být v posteli!“
„Na to budu mít čas později,“ prohlásil Perrin pevně. Usmál se na ni, aby to zmírnil, ale ona se jen začala tvářit ustaraně a tiše si mumlala „umíněný". Perrin se před Verin na Aes Sedai vyptat nemohl, ale bylo tu ještě něco, přinejmenším stejně důležité. „Loiale, brána je otevřená a trolloci procházejí skrz. Jak je to možný?“
Ogierovi kleslo obočí ještě víc a on zastříhal ušima. „Moje chyba, Perrine,“ zaduněl lítostivě. „Dal jsem oba lístky avendesory ven. To uzamkne bránu zevnitř, ale zvenčí ji pořád může kdokoliv otevřít. Cesty jsou temné už po mnoho pokolení, ale my jsme je nechali vyrůst. Nemohl jsem se přimět bránu zničit. Mrzí mě to, Perrine. Je to všechno moje chyba.“
„Já ani nevěděla, že bránu je možný zničit,“ ozvala se Faile.
„Nemyslel jsem to doslova.“ Loial se opřel o dlouhou sekeru. „Jedna brána byla kdysi zničena, ani ne pět set let po Rozbití, aspoň podle Damelle, dcery Aly dcery Soferřiny, protože brána byla poblíž državy, která padla do područí Morny. Zatím jsou dvě nebo tři brány ztraceny v Morně. Ale ona psala, že je to velice těžké, a vyžadovalo to třináct Aes Sedai pracujících společně se sa’angrialem. Při dalším pokusu, který popisovala, kdy jich to během trollockých válek zkusilo jenom devět, byla brána poškozena tak, že to Aes Sedai vtáhlo –“ odmlčel se, rozpačitě zastříhal ušima a ťukl se do širokého nosu. Všichni na něho zírali, dokonce i Perrin a Aielové. „Občas se nechávám unést. Brána. Ano. Nemůžu ji zničit, ale kdybych odstranil oba lístky avendesory, zemřou.“ Při tom pomyšlení se zamračil. „Jediný způsob, jak znovu otevřít bránu, by vyžadoval, aby starší přinesli talisman růstu. I když by do ní Aes Sedai asi mohly udělat díru.“ Tentokrát se otřásl. Poničit bránu mu muselo připadat jako roztrhat knihu. O chvíli později už se zase tvářil zachmuřeně. „Půjdu tam hned.“