„Ne!“ zarazil ho Perrin ostře. Kolem hlavice šípu mu tepalo, ale už to nebolelo. Moc mluvil. Vyschlo mu v hrdle. „Tam nahoře jsou trolloci, Loiale. Do kotle můžou strčit ogiera stejně jako člověka.“
„Ale, Perrine, já –“
„Ne, Loiale. Jak chceš napsat tu svou knížku, když půjdeš ven a necháš se zabít?“
Loialovi se zachvěly uši. „Je to moje zodpovědnost, Perrine.“
„Ta zodpovědnost je moje,“ řekl Perrin jemně. „Řekls mi, co s bránou děláš, a já ti nenavrhl, abys udělal něco jinýho. Kromě toho, jak pokaždý nadskakuješ, když padne zmínka o tvý matce, tak nechci, aby mi někdy šla po krku. Půjdu já, jakmile mi Alanna vyléčí tu ránu od šípu.“ Otřel si čelo a zamračil se na ruku. Pořád žádný pot. „Můžu dostat napít vody?“
Faile stála vmžiku u něj a chladnými prsty mu sáhla na čelo. „On úplně hoří! Verin, nemůžeme čekat na Alannu. Musíš –!“
„Jsem tady,“ oznámila tmavovlasá Aes Sedai a vynořila se ze dveří v zadní části šenku. Marin al’Vereová a Alsbet Luhhanová jí byly v patách a za nimi šel Ihvon. Perrin ucítil brnění jediné síly dřív, než mu Alanna sáhla na čelo stejně jako předtím Faile. Aes Sedai dodala chladným, vyrovnaným hlasem: „Odneste ho do kuchyně. Tam je dost velký stůl, abyste ho tam mohli položit. Rychle. Nezbývá moc času.“
Perrinovi se zatočila hlava a on si náhle uvědomil, že Loial odložil sekeru u dveří a zvedá ho do náručí. „Brána je moje, Loiale.“ Světlo, mám takovou žízeň. „Moje zodpovědnost.“
Hlavice šípu ho opravdu nebolela tolik jako předtím, zato jej bolelo celé tělo. Loial ho někam odnášel a shýbal se ve dveřích. Byla tam panímáma Luhhanová, kousala se do rtu a mhouřila oči, jako kdyby chtěla plakat. Napadlo ho proč. Ona nikdy neplakala. Panímáma al’Vereová také vypadala ustaraně.
„Panímámo Luhhanová,“ vydechl Perrin, „máma říkala, že se můžu učit u pantáty Luhhana.“ Ne. To bylo už kdysi dávno. To bylo... Co to bylo? Nějak si nemohl vzpomenout.
Ležel na něčem tvrdém a poslouchal, jak Alanna mluví „...ozuby se zachytily za kost stejně jako za svaly a hlavice se pootočila. Musím ji srovnat s první ránou a vytáhnout ji. Jestli ho nezabije ten šok, můžu pak vyléčit škody, které udělám, stejně jako to ostatní. Jinak se to udělat nedá. Už teď je skoro na hranici smrti.“ Tohle s ním nemělo nic společného.
Faile se na něj rozechvěle usmívala a tvář měla vzhůru nohama. Opravdu si kdysi myslel, že má příliš velkou pusu? Byla úplně správná. Chtěl se dotknout jejího líčka, ale panímámy al’Vereová a Luhhanová mu z nějakého důvodu držely zápěstí a opíraly se o ně veškerou silou. Někdo mu taky ležel na nohách a Loialovy obrovské ruce mu tlačily ramena ke stolu. Stůl. Ano. Kuchyňský stůl.
„Zakousni se do toho, srdce moje,“ říkala kdesi v dálce Faile. „Bude to bolet.“
Chtěl se jí zeptat, co bude bolet, ale ona mu mezi zuby vtiskla klacek omotaný kůží. Cítil kůži, styrač a ji. Šla by si s ním zalovit, honila by se s ním po nekonečné travnaté pláni za nekonečnými stády jelenů? Tělem mu projel mráz. Nejasně poznal působení jediné síly. A pak přišla bolest. Slyšel, jak mu klacek praskl v zubech, a pak všechno zahalila temnota.
44
Zuřivá bouře
Perrin pomalu otevřel oči a civěl na prostý, bíle omítnutý strop. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že leží v posteli se čtyřmi sloupky, na peřím vycpané matraci pod pokrývkou a s husím peřím nacpaným polštářem pod hlavou. Do nosu se mu nesly tisíce pachů. Peří a vlna z pokrývky, pečená husa, chleba a čerstvě napečené medové koláčky. Jeden z pokojů v hostinci U Vinného střiku. Dovnitř se přes bílé záclony v oknech dralo nezaměnitelné ranní slunce. Ráno. Sáhl si na bok. Jeho prsty se setkaly s neporušenou kůží, ale cítil se slabší, než když byl kdy předtím střelen. Byla to však dost malá cena a rovnocenná výměna. V hrdle měl jako na poušti.
Když se pohnul, vyskočila ze židle u malého kamenného krbu Faile, odhodila červenou pokrývku a protáhla se. Převlékla se do tmavších jezdeckých šatů s úzkými suknicemi, a zmačkané šedé hedvábí prozrazovalo, že v té židli spala. „Alanna říkala, že se potřebuješ prospat,“ prohlásila. Perrin se natáhl pro bílý džbán stojící na malém stolku vedle postele, a ona se hned vrhla, aby mu nalila vodu a podržela mu ji u rtů. „Musíš zůstat v posteli nejmíň dva tři dny, dokud se ti nevrátí síly.“
Ta slova zněla obyčejně, až na podtón, který jen tak tak zachytil, a napětí kolem jejích očí. „Co se stalo?“
Faile opatrně vrátila pohárek na stolek u postele a uhladila si šaty. „Vůbec nic se nestalo.“ Ten napjatý podtón byl ještě trochu výraznější.
„Faile, nelži mi.“
„Já nelžu!“ vyštěkla. „Nechám ti přinést něco ke snídani a máš štěstí, že to udělám, když mi říkáš –“
„Faile.“ Pronesl její jméno, jak nejdůrazněji dokázal, a ona zaváhala a její nejnadutější nazlobený pohled se zdviženou bradou se změnil v čelo zvrásněné starostmi a zase zpátky. On před ní pohledem neuhnul. U něho mu žádné její povýšenecké triky urozené paní neprojdou.
Nakonec si povzdechla. „Asi máš právo to vědět. Ale stejně v tý posteli zůstaneš, dokud Alanna a já neřekneme, že můžeš vstát. Loial s Gaulem jsou pryč.“
„Pryč?“ Perrin zmateně zamrkal. „Co tím myslíš, pryč? Oni odešli?“
„Jistým způsobem. Hlídky je viděly odcházet, dnes ráno při prvním světle, klusali spolu směrem k Západnímu polesí. Nikoho přitom nic nenapadlo. Rozhodně se je nikdo nesnažil zastavit, ogiera a Aiela. Doslechla jsem se o tom ani ne před hodinou. Mluvili o stromech, Perrine. O tom, jak ogierové zpívají stromům.“
„Stromům?“ zavrčel Perrin. „To je ta zatracená brána! Ať shořím, říkal jsem mu, aby ne... Nechají se zabít dřív, než se tam dostanou!“
Perrin odhodil pokrývku a přehodil nohy přes okraj postele ve snaze vstát. Uvědomil si, že na sobě nemá nic, dokonce ani spodky. Ale jestli čekaly, že ho tím udrží pod pokrývkou, tak se ošklivě spletly. Uviděl všechny své šaty, úhledně složené na židli s vysokým opěradlem, u dveří, boty stály vedle a sekera visela spolu s opaskem na kolíku na stěně. Doklopýtal ke svým šatům a začal se oblékat, jak nejrychleji dokázal.
„Co to děláš?“ chtěla vědět Faile. „Okamžitě se vrať do postele!“ S pěstí v bok velitelsky ukázala prstem, jako by ho tím dokázala přenést.
„Nemohli se dostat moc daleko,“ řekl jí. „Ne pěšky. Gaul nejezdí a Loial vždycky tvrdil, že věří svým vlastním nohám víc než kterýmukoliv koni. Na Tanečníkovi bych je mohl nejpozději do poledne chytit.“ Natáhl si košili přes hlavu, nechal si ji viset přes vlněné spodky a posadil se – vlastně se spíš sesul – aby si mohl natáhnout vysoké boty.
„Zešílels, Perrine Aybaro? Jakou máš vůbec naději je v tom lese najít?“
„Nejsem tak špatnej stopař. Dokážu je najít.“ Usmál se na ni, ale tohle ona nebrala.
„Dokážeš se leda tak zabít, ty chlupatej troubo! Podívej se na sebe. Ani se neudržíš na nohou. Než ujedeš míli, spadneš z koně!“
Perrin zakryl, jaké úsilí to vyžadovalo, vstal a dupl si, aby se mu boty usadily na nohou. Tanečník odvede všechnu práci. Jen se na něm musel udržet. „Nesmysl. Jsem silnej jako kůň. Přestaň mě zastrašovat.“ Natáhl si kabátec a sebral sekeru s opaskem. Faile ho chytila za ruku ve chvíli, kdy otevíral dveře, a on ji táhl s sebou, jak se ho marně snažila vtáhnout zpátky.