„Občas máš mozek koně,“ lapala po dechu. „Menší! Perrine, musíš mě poslechnout. Musíš –“
Pokoj byl jen několik kroků od schodiště vedoucího dolů do prázdného šenku, a právě ty schody ho zradily. Když ohnul koleno, aby mohl sestoupit na první schod, to se ohýbalo stále dál. Přepadl dopředu, marně se snažil zachytit zábradlí, a strhl ječící Faile s sebou. Kutáleli se dolů a naráželi do schodů, až nakonec s posledním zaduněním narazili do sudu pod schody. Faile zůstala ležet na něm. Sud se roztočil, až meče zachřestily, než se s konečným klepnutím usadil.
Perrinovi chvíli trvalo, než nabral dech, aby mohl promluvit. „Jsi v pořádku?“ zeptal se nervózně. Ležela mu bezvládně na hrudi. Jemně jí zatřásl. „Faile, jsi –?“
Pomalu zvedla hlavu, odhrnula si z obličeje pár pramínků krátkých tmavých vlasů a upřeně se na něho podívala. „Jseš ty v pořádku? Protože jestli jseš, tak bych na tobě mohla spáchat nějaký násilí.“
Perrin si odfrkl. Nejspíš si ublížila míň než on. Váhavě se dotkl místa, kde byl předtím šíp, ale nebylo to o nic horší než předtím. Avšak zbytek těla, od hlavy k patě, ho bolel jako ďas. „Slez ze mě, Faile. Musím si dojít pro Tanečníka.“
Ona ho místo toho popadla oběma rukama za límec a naklonila se tak blízko, že se jejich nosy skoro dotýkaly. „Poslouchej mě, Perrine,“ řekla naléhavě. „Ty – nemůžeš – udělat – vůbec – nic. Jestli se Loial s Gaulem vydali zamknout bránu, musíš je nechat. Tvoje místo je tady. I kdybys byl dost silnej – a to nejsi! Slyšíš mě? Nejsi dost silnej! – ale i kdybys byl, nesměl by ses za nima vydat. Nemůžeš zvládnout všechno!“
„No, co to tu vy dva vyvádíte?“ zvolala Marin al’Vereová. Otírajíc si ruce do dlouhé bílé zástěry, vycházela ze zadních dveří do šenku. Zdálo se, že se jí obočí vyšplhá až k vlasům. „Po všem to bušení bych čekala trolloky, ale ne tohle.“ Mluvila napůl pohoršené a napůl pobaveně.
Perrin si uvědomil, jak asi vypadají, když tu tak na něm Faile leží, hlavy mají u sebe, jako líbající se páreček. Na podlaze šenku.
Faile zrudly líce a ona se rychle zvedla a oprašovala si šaty. „Je umíněný jako trollok, panímámo al’Vereová. Řekla jsem mu, že je moc slabý, aby vstal z postele. Musí se tam okamžitě vrátit. Musí si uvědomit, že všechno prostě nezvládne, zvlášť když ani nedokáže sejít ze schodů.“
„Ó drahoušku,“ řekla panímáma al’Vereová a potřásla hlavou, „to je úplně špatně.“ Naklonila se k mladší ženě a šeptala jí do ucha, ale Perrin přesto zachytil každé slovo. „Většinou ho jako malého bylo snadné zvládnout, když ses k němu chovala správně, ale když ses na něj pokusila tlačit, zabýčil se stejně jako každý chlap ve Dvouříčí. Muži se příliš nemění, jen vyrostou. Když mu budeš dál říkat, co musí a nesmí dělat, určitě přitiskne uši k hlavě a zaryje paty do země. Ukážu ti to.“ Marin se obrátila a zářivě se na Perrina usmála, nevšímajíc si jeho zlobného mračení. „Perrine, nemyslíš, že by jedna z mých dobrým husím peřím nacpaných matrací byla lepší než ta podlaha? Jakmile tě tam dostaneme, přinesu ti ledvinkovou paštičku. Musíš mít hlad, když jsi včera nevečeřel. Ukaž. Pomůžu ti na nohy.“
Perrin ji odstrčil a zvedl se sám. No, s pomocí stěny. Měl pocit, že má v těle jen polovinu svalů. Zabýčený? V celém svém životě nebyl zabýčený. „Panímámo al’Vereová, řekla bys, prosím, Huovi nebo Tadovi, aby mi nasedlali Tanečníka?“
„Až ti bude líp,“ řekla ona a snažila se ho obrátit ke schodům. „Nemyslíš, že by ti to šlo líp, kdyby sis trochu odpočinul?“ Za druhou ruku ho vzala Faile.
„Trolloci!“ Výkřik zvenčí byl sice ztlumený zdmi, ale volalo nejméně tucet hlasů. „Trolloci! Trolloci!“
„To tě dneska nemusí zajímat,“ řekla panímáma al’Vereová pevně a zároveň uklidňujícím hlasem. Perrinovi se chtělo skřípat zuby. „Aes Sedai to zvládnou docela dobře samy. Za den za dva tě znova postavíme na nohy. Uvidíš.“
„Mýho koně,“ zavrčel Perrin a snažil se jim vytrhnout. Ony ho však dobře držely za rukávy kabátce. Podařilo se mu jen s nimi cloumat sem a tam. „Pro lásku Světla, přestanete mě tahat a seženete mi koně? Pusťte mě.“
Při pohledu na jeho výraz si Faile povzdechla a potom ho pustila. „Panímámo al’Vereová, nechala bys nasedlat a přivíst jeho koně?“
„Ale drahoušku, on opravdu potřebuje –“
„Prosím, panímámo al’Vereová,“ trvala na svém Faile. „A mýho koně taky.“ Obě ženy se na sebe dívaly, jako by tam vůbec nebyl. Nakonec panímáma al’Vereová kývla.
Perrin se zamračil na její záda, když spěchala přes šenk a mizela ke kuchyni a stájím. Co řekla Faile jiného než on? Obrátil svou pozornost zpátky k ní a řekclass="underline" „Proč změnila názor?“
Faile mu zastrkala podolek do spodků a tiše si cosi bručela. On nepochybně neměl slyšet, co říká, dost dobře na to, aby tomu rozuměl. „Nesmím říkat musíš, co? Když je moc umíněnej, aby to jasně viděl sám, musím ho víst medovými slovíčky a úsměvem, co?“ Vrhla na něj zlobný pohled, v němž rozhodně žádný med nebyl, a potom se náhle usmála tak sladce, že Perrin málem ucouvl. „Můj nejdražší,“ skoro vrkala a narovnávala mu kabátec, „ať se ti tam stane cokoliv, tak doufám, že zůstaneš v sedle a tak daleko od trolloků, jak to jen půjde. Opravdu se zatím nehodláš trollokům postavit, že ne? Možná zítra. Prosím, pamatuj si, že jsi generál a vůdce a každým coulem symbol pro své lidi, jako ta vlajka tam venku. Když se objevíš někde, kde tě uvidí lidi, zvedne to každýmu náladu. A je mnohem snazší vidět, co je potřeba udělat, a vydávat rozkazy, když sám nebojuješ.“ Sebrala z podlahy jeho opasek a opatrně mu připjala sekeru. Dokonce na něho zamrkala! „Prosím, řekni, že to uděláš. Prosím?“
Měla pravdu. Proti trollokům by nevydržel ani dvě minuty. A proti mizelci tak nejvíc dvě vteřiny. A i když to velice nerad přiznával, při pronásledování Loiala a Gaula by se v sedle neudržel ani dvě míle. Hloupý ogiere. Jsi přece spisovatel, ne hrdina. „Tak dobře,“ řekl. Popadla ho chuť trochu ji pozlobit. Jak si s panímámou al‘ Vereovou povídaly přes jeho hlavu a jak na něj mrkala, jako by byl hlupák. „Nedokážu ti nic odmítnout, když se tak pěkně usmíváš.“
„To jsem ráda.“ Stále s úsměvem mu oprašovala kabátec a sebrala nit, kterou neviděl. „Protože kdyby ne a podařilo se ti přežít, udělala bych ti to samý, cos udělal ty mně ten první den na Cestách. A nemyslím, že jsi zatím dost silný, abys mě zastavil.“ Ten úsměv přímo zářil, samá jarní svěžest a sladkost. „Rozumíš?“
Perrin se proti své vůli uchechtl. „Zdá se, že bych je měl radši nechat, aby mě zabili.“ Jí to zřejmě tak vtipné nepřipadalo.
Hu a Tad, hubení podomci, přivedli Tanečníka a Vlaštovku chvíli poté, co vyšli ven. Všichni ostatní zřejmě byli na druhém konci vesnice za Trávníkem s jeho ovcemi, kravami a husami a karmínovou bílou zástavou s vlčí hlavou vlnící se v ranním vánku. Jakmile s Faile seděli na koních, podomci se beze slova rozběhli také tím směrem.
Ať už se tam dělo cokoliv, rozhodně to nebyl útok. Perrin v davu viděl ženy a děti, a volání „trolloci“ zesláblo v tiché mručení jako ozvěna husího kejhání. Perrin jel pomalu, neboť se nechtěl v sedle kymácet. Faile držela Vlaštovku blízko něj a pozorovala ho. Když mohla změnit názor jen tak, bez nějakého důvodu, mohla by to udělat znovu, a on se nechtěl dohadovat ohledně toho, že by tu neměl být.