V mumlajícím davu zřejmě byli všichni z Emondovy Role, vesničané i sedláci z okolí, všichni se tlačili, ale jemu a Faile ustoupili z cesty, když viděli, kdo to je. V tiché mluvě se ozvalo jeho jméno, obvykle s označením Zlatooký. Zachytil také slovo „trolloci", ale pronášené spíš udiveným tónem než vystrašeným. Z Tanečníkova hřbetu měl dobrý výhled přes jejich hlavy.
Propletená masa lidí se táhla až za poslední domy, ke křoví z naostřených kůlů. Na okraji lesa, téměř šest set kroků přes pole a pařezy téměř zarovnané se zemí, byl klid, nebyli tam žádní muži se sekerami. Ti teď, s obnaženou hrudí, tvořili kroužek v davu kolem Alanny, Verin a dvou mužů. Jon Thane, mlynář, si z žeber stíral krvavou šmouhu a hranatou bradu měl skloněnou na prsou, aby si viděl na ruce. Alanna se narovnala od dalšího muže, prošedivělého chlapíka, kterého Perrin neznal, jenž vyskočil a zatančil pár kroků, jako by tak zcela nevěřil, že může. Oba se s mlynářem dívali na Aes Sedai téměř s bázní.
Hlouček kolem Aes Sedai byl příliš těsný, aby někdo mohl před Tanečníkem a Vlaštovkou ustoupit, ale kolem Ihvona a Tomase bylo malé volné prostranství po obou stranách jejich válečných ořů. Lidé váhali příliš se přiblížit k těmto zvířatům s ohnivýma očima, jež obě vypadala, jako by jen čekala na příležitost, aby mohla začít kopat a kousat.
Perrinovi se podařilo dostat bez větších potíží k Tomasovi. „Co se stalo?“
„Trollok. Jenom jeden.“ Přes ledabylý tón prošedivělý strážce nespočinul tmavýma očima na Perrinovi a Faile, ale neustále sledoval Verin a hranici stromů. „Když jsou sami, obvykle nejsou moc chytří. Zlomyslní, ale ne chytří. Dřevaři ho zahnali dřív, než mohl nadělat víc škody než pár škrábanců.“
Na hranici lesa se objevily obě Aielanky. Běžely a hlavy měly omotané šufami, takže nepoznal, která je která. Zpomalily, aby se mohly protáhnout mezi kůly, a potom se obratně propletly davem, a lidé jim uhýbali z cesty, jak jen to bylo možné. Než dorazily k Faile, odhalily si tváře, a ona se naklonila dolů, aby si je mohla vyslechnout.
„Přibližně pět set trolloků,“ vykládala jí Bain, „jen asi míli dvě za námi.“ Hlas měla vyrovnaný, ale v tmavomodrých očích se jí dychtivě jiskřilo. Chiad v jejích šedých taky.
„Jak jsem čekal,“ poznamenal klidně Tomas. „Ten jeden se nejspíš zatoulal od větší tlupy v naději, že najde něco k jídlu. Ostatní, myslím, přijdou brzy.“
Perrin ustaraně kývl na lidskou tlačenici. „Tihle by tady neměli být. Proč jste je už nezahnali?“
Byl to Ihvon, který mezitím navedl svého grošáka k nim, kdo odpověděl. „Tvoji lidé zřejmě nechtějí poslouchat cizince, ne když se můžou dívat na Aes Sedai. Podle mého názoru bys to měl zařídit, pokud to půjde.“
Perrin si byl jist, že kdyby se opravdu pokusili, dokázali by nastolit jakýs takýs pořádek. Verin a Alanna by to jistě dokázaly také. Tak proč čekali a nechali to na mně, jestli očekávali trolloky? Bylo to tak snadné, hodit všechno na bedra ta’veren – snadné a hloupé. Ihvon a Tomas jistě nehodlali dovolit trollokům, aby je zabili – ani Verin nebo Alanna – zatímco čekali na ta’veren, aby jim řekl, co mají dělat. Aes Sedai jím zase manipulovaly, všechny ohrozily, dokonce snad i samy sebe. Ale k čemu? Setkal se s Faileiným pohledem, a ona lehce kývla, jako by věděla, nač myslí.
Neměl čas na to, aby se to teď snažil rozluštit. Prohlédl dav a zahlédl Brana al’Vereho, jak dává hlavu dohromady s Tamem al’Thorem a Abellem Cauthonem. Starosta měl na rameni dlouhý oštěp a na hlavě zprohýbaný starý železný klobouk. Kolem mohutného těla se mu napínala kožená kazajka s našitými ocelovými kolečky.
Když Perrin pobídl Tanečníka směrem k nim, všichni tři muži vzhlédli. „Bain říká, že trolloci míří přímo sem, a strážcové si myslí, že by na nás mohli brzo zaútočit.“ Musel dost křičet, aby ho bylo slyšet přes neutuchající šum hlasů. Někteří z lidí stojících poblíž to zaslechli a zmlkli. Ticho se šířilo na vlnách „trolloků“ a „útoků".
Bran zamrkal. „Ano. Muselo to přijít, co? Ano, no, víme, co dělat.“ Měl by vypadat směšně, s koženou kazajkou, která málem praskala ve švech, a železným kloboukem, který mu klouzal, když pokyvoval hlavou, ale on vypadal jenom odhodlaně. Zvedl hlas a oznámiclass="underline" „Perrin říká, že tu brzo budou trolloci. Všichni znáte svý místo. Tak honem. Honem.“
Dav se zavlnil a roztáhl, ženy zaháněly děti zpátky do domů, muži se rozbíhali všemi směry. Zmatek spíš vzrůstal, než ustával.
„Dohlídnu na to, aby sehnali ovce dovnitř,“ oznámil Abell Perrinovi a zmizel v davu.
Mačkanicí se protlačil Cenn Buie používaje halberdu k popohánění kysele se tvářícího Hariho Coplina, Hariho bratra Darla a starého Bili Congara, který se potácel, jako by byl již po ránu nalitý pivem, což taky nejspíš byl. Z těch tří nesl jediný Bili svůj oštěp tak, jako by jej hodlal použít. Cenn se před Perrinem dotkl čela, jako by mu salutoval. Dělalo to víc lidí. Perrina to vyvádělo z míry. Dannil a ostatní mládenci byli jedna věc, ale tihle muži byli skoro dvakrát starší než on.
„Vedeš si dobře,“ podotkla Faile.
„Rád bych věděl, co mají Verin a Alanna za lubem,“ zabručel Perrin. „A nemyslím jen právě teď.“ Dva z katapultů, které strážci nechali postavit, stáli na tomto konci vesnice, hranaté, vyšší než dospělý muž, samý těžký trám a tlustý provaz. Ihvon a Tomas ze sedel svých koní dohlíželi na to, když muži stahovali pevná dřevěná ramena dolů. Obě Aes Sedai víc zajímaly velké kameny, patnáct dvacet liber těžké, které muži nakládali na praky.
„Oni chtějí, abys je vedl,“ odtušila Faile tiše. „Myslím, že pro to ses narodil.“
Perrin si odfrkl. – On se narodil, aby byl kovářem. „Byl bych mnohem klidnější, kdybych věděl, co chtějí.“ Aes Sedai se na něj dívaly, Verin, s hlavou na stranu jako ptáček, Alanna s upřímnějším výrazem a líným úsměvem. Chtěly obě stejnou věc a z toho samého důvodu? To byla jedna z potíží s Aes Sedai. Vždycky bylo víc otázek než odpovědí.
Rozkaz se rozšířil s překvapivou rychlostí. Na západním konci vesnice poklekla stovka mužů na koleno hned za zježenými kůly. Obránci nejistě hladili oštěpy a halberdy a jakési sudlice vyrobené z háků na křoví a kos. Tu a tam měl některý přilbici či nějaký kus brnění. Za nimi dvakrát tolik mužů utvořilo dvě řady s dobrými dvouříčskými luky v rukou, každý se dvěma toulci u pasu. Z domů se přihnali mladší chlapci se svazky šípů, které muži zaráželi do země před sebou. Zjevně tomu velel Tam, obcházel řady a ke každému muži prohodil pár slov, ale Bran šel s ním a nabízel vlastní povzbuzení. Perrin neviděl, že by ho vůbec potřebovali.
K jeho překvapení Dannil, Ban a ostatní mládenci, kteří jeli s ním, vyklusali z vesnice a obstoupili ho i Faile, a všichni měli v rukou luky. Vypadali zvláštním způsobem podivně. Ty vážněji zraněné Aes Sedai očividně vyléčily a ty méně choré zanechaly v péči Daisy a jejích mastí a odvarů, takže ti, kteří se včera jen tak tak udrželi v sedle, teď chodili s jiskrou v oku, zatímco Dannil, Tell a ostatní pořád ještě kulhali a měli obvazy. Jestli Perrina překvapilo, že je vidí, tak ho znechutilo to, co přinesli. Leof Torfinn, jemuž obvaz kolem hlavy vytvářel nad hluboko posazenýma očima světlou čapku, měl luk na zádech a v ruce nesl vysokou hůl s menší verzí červeně lemované vlajky s vlčí hlavou.