„Myslím, že to nechala udělat jedna Aes Sedai,“ promluvil Leof, když se Perrin zeptal, odkud to je. „Milli Ayellinová to přinesla Wilovu tátovi, ale Wil to nechtěl nýst.“ Wil al’Seen trochu hrbil rameno.
„Já bych to taky nechtěl nýst,“ utrousil Perrin suše. Všichni se zasmáli, jako by udělal nějaký vtip, po chvíli dokonce i Wil.
Zátaras z kůlů vypadal dost divoce, ale na druhou stranu byl příliš ubohý, aby trolloky zadržel venku. Možná je to zadrží, ale nechtěl tu mít Faile, kdyby trolloci prorazili. Když se však na ni podíval, ona měla v očích zase ten pohled, jako by věděla, nač myslí. A nelíbilo se jí to. Jestli se ji pokusí poslat zpátky, bude se hádat a štěkat, odmítne to pochopit. A jak byl teď slabý, nejspíš bude mít ona větší šanci odvést jeho zpátky do hostince než on ji. Podle toho, jak rozzuřeně seděla v sedle, nejspíš ona hodlala bránit jeho, kdyby se trolloci dostali přes zátaras. Prostě na ni bude muset dohlédnout. Víc se s tím zatím dělat nedalo.
Náhle se Faile usmála a on se poškrábal na bradě. Možná mu dokázala číst myšlenky.
Čas ubíhal, slunce se sunulo po obloze a začínalo být teplo. Tu a tam z domu zavolala některá z žen, aby se zeptala, co se děje. Tu a tam se některý muž posadil, ale Tam nebo Bran u něj byl dřív, než stačil zkřížit nohy, a donutil ho vrátit se do řady. Bain říkala, že tak míli dvě. S Chiad teď seděly u kůlů a hrály nějakou hru, která zahrnovala házení nože do kousku země mezi nimi. Kdyby trolloci mířili sem, určitě by už přišli. Perrinovi začínalo dělat potíže sedět v sedle vzpřímeně. Vědom si toho, že na něj Faile upírá oči, držel záda vzpřímeně.
Zazněl roh, zvučně a pronikavě.
„Trolloci!“ vzkřiklo půl tuctu hlasů, a ze Západního polesí se vyhrnula záplava příšerných postav v černé kroužkové zbroji, vyjících, jak se hnaly přes půdu plnou pařezů, mávajících kosinami a sekerami s trny, oštěpy a trojzubci. Za trolloky na černých koních jeli tři myrddraalové, popojížděli sem a tam, jako by poháněli útočící trolloky. Černé pláště jim visely nehybně bez ohledu na to, jak se jejich koně otáčeli a vzpínali. Roh zněl bez ustání a pronikavě, naléhavě volal.
Jakmile se objevili první trolloci, vyletělo dvacet šípů, které však nedolétly dobře o sto kroků.
„Zadržte, vy nedomrlý beraní hlavy!“ zařval Tam. Bran vyskočil a překvapeně se na něj podíval, avšak o nic méně překvapeně než Tamovi přátelé a sousedi. Někteří mručeli cosi o tom, že si takové řeči nenechají líbit, trolloci netrolloci. Tam však jejich námitky okamžitě zarazil. „Střílet začnete, až dám pokyn, jak jsem vám to ukazoval!“ Pak, jako by se k nim neřítily stovky ječících trolloků, se Tam klidně obrátil na Perrina. „Na tři sta kroků?“
Perrin rychle kývl. Ten muž se ptal jeho? Tři sta kroků. Jak rychle dokáže trollok uběhnout tři sta kroků? Uvolnil si sekeru ve smyčce. Roh kvílel pořád dál. Oštěpníci se krčili za kůly, jako by se vší mocí nutili necouvnout. Aielanky si zahalily tváře.
Od lesa se sem hnala vřeštící vlna, samé rohaté hlavy a čenichy a zobáky, každý trollok byl o polovinu vyšší než dospělý muž a řval touhou po krvi. Pět set kroků. Čtyři sta. Měly Aielanky pravdu? Mohlo jich být jen pět set? Vypadalo to jako tisíc.
„Připravit!“ zvolal Tam a dvě stě luků se zvedlo. Mladí muži kolem Perrina před ním rychle napodobili své starší příbuzné a seřadili se pod tou hloupou zástavou.
Tři sta kroků. – Perrin viděl ty pokřivené obličeje, zkroucené vzteky a bojovou zuřivostí, stejně jasně, jako by byly přímo před ním. „Palte!“ křikl Tam. Tětivy zasvištěly jako jedno velké prásknutí bičem. S dvojitým prásknutím, jak trám narazil o druhý kůží obalený trám, vystřelily katapulty.
Šípy s širokou hlavicí na trolloky jen pršely. Obludné postavy padaly, ale někteří trolloci se zvedali a popoháněni mizelci klopýtali dál. Zvuk rohu se vplétal do jejich hrdelního vytí a poháněl je směrem k zabíjení. Mezi útočníky dopadly kameny z praku – a vybuchly v ohni a střepech, takže v řadách trolloků vyrvaly díry. Perrin nebyl jediný, kdo nadskočil. Tak tohle Aes Sedai prováděly s těmi katapulty. Perrina napadlo, co by se stalo, kdyby některý z těch kamenů upadl při nakládání.
Vyletěla další salva šípů, a další a ještě jedna, a tak pořád dokola, a katapulty vypouštěly další kameny, i když pomaleji. Řady trolloků rozbíjely ohnivé výbuchy. Pršely na ně šípy s širokými hlavicemi. A oni se stále blížili, řvali a vyli, padali a umírali, ale pořád se hnali dál. Už byli blízko, dost blízko, aby se lučištníci rozestoupili a přestali střílet v salvách. Teď si vybírali jednotlivé cíle. Muži křičeli vztekem, křičeli tváří v tvář smrti a stříleli.
A potom už žádní trolloci nestáli. Jen jeden mizelec, ježící se šípy, se ještě slepě zmítal na zemi. Pronikavé řičení myrddraalova kopajícího koně soutěžilo s vytím sražených a umírajících trolloků. Roh se konečně odmlčel. Tu a tam na pařezy posetém poli se zvedl nějaký trollok a zase upadl. Pod tím vším Perrin slyšel muže lapat po dechu, jako by uběhli deset mil. Jemu samému prudce bušilo srdce.
Náhle někdo hlasitě zavýskl a s tím začali muži tančit a nadšeně křičet, mávat luky nebo tím, co zrovna měli v rukou, nad hlavou a vyhazovat do vzduchu čapky. Z domů se vyhrnuly ženy, smály se a jásaly, a s nimi děti, a všechny slavily a tancovaly spolu s muži. Někteří přiběhli potřást Perrinovi rukou.
„Vedls nás k velkýmu vítězství, chlapče můj.“ Nahoru se na něj smál Bran. Ocelovou čapku měl posunutou do týla. „Asi bych ti tak už neměl říkat. Velký vítězství, Perrine.“
„Já nic neudělal,“ namítal Perrin. „Jenom jsem seděl na koni. To tys to dokázal.“ Bran neposlouchal o nic víc než ostatní. Perrin seděl na koni, celý rozpačitý, a předstíral, že sleduje pole, a oni ho po chvíli nechali samotného.
Tam se k oslavám nepřipojil. Stál za zátarasem z kůlů a studoval trolloky. Strážci se také nesmáli. Pole mezi nízkými pařezy bylo poseté postavami v černé kroužkové zbroji. Mohlo jich být pět set. Možná méně. Někteří, pár z nich, to mohlo dokázat zpátky ke stromům. Žádný z trolloků však neležel blíž než padesát kroků od ježatého zátarasu. Perrin našel druhé dva mizelce svíjet se na zemi. Takže tu byli všichni tři. Nakonec přiznají, že jsou mrtví.
Lidé z Dvouříčí hromově jásali, kvůli němu. „Perrin Zlatooký! Hurá! Hurá! Hurá!“
„Museli to vědět,“ zabručel Perrin. Faile se na něho tázavě podívala. „Půllidé museli vědět, že to nebude fungovat. Podívej se támhle. Teď to vidím dokonce i já. Oni to museli vědět už od začátku. Jestli neměli nic lepšího, tak proč to zkoušeli? A jestli je tam venku víc trolloků, tak proč nepřišli všichni? Dvakrát tolik, a museli bychom s nima bojovat u kůlů. Dvakrát tolik, a mohli se dostat až do vesnice.“
„Máš přirozený talent,“ řekl Tomas a přitáhl otěže vedle nich. „Tohle byla zkouška. Aby viděli, jestli se zlomíte tváří v tvář útoku, možná aby zjistili, jak rychle dokážete zareagovat nebo jak máte organizovanou obranu nebo možná něco, co mě nenapadlo, ale byla to zkouška. Teď to vědí.“ Ukázal na oblohu, kde nad polem kroužil krkavec. Normální krkavec už by seděl dole a krmil se na mrtvých. Pták dokončil poslední kruh a zamířil k lesu. „Příští útok nepřijde hned. Viděl jsem, jak se do lesa dostali tak dva tři trolloci, takže se zpráva roznese. Půllidé je budou muset přimět, aby si vzpomněli, že se víc bojí myrddraalů než umírání. Ten útok však přijde, a bude jistě silnější než tento. Jak silný, to závisí na tom, kolik beztvářných přivedli skrze Cesty.“