Perrin se zamračil. „Světlo! Co když jich bude deset tisíc?“
„To není pravděpodobné,“ ozvala se Verin, jež přistoupila a poplácala Tomasova koně po krku. Válečný kůň její dotek snesl stejně mírně jako dětský koník. „Přinejmenším zatím ne. Myslím, že dokonce ani Zaprodanci nedokážou dostat větší oddíl trolloků po Cestách bezpečně. Jeden člověk sám riskuje smrt nebo šílenství mezi nejbližšími branami, ale... řekněme... tisíc mužů, nebo tisíc trolloků, nejspíš přitáhne Machin Shin v několika minutách, jako obrovskou vosu na mísu medu. Mnohem pravděpodobnější je, že jich cestuje tak deset, dvacet pohromadě, nejvíc padesát, a skupiny jsou daleko od sebe. Ovšem zůstává otázka, kolik oddílů přivádějí a kolik času mezi nimi si dovolí. A některé ztratí stejně. Je možné, že zplozenci Stínu přitahují Machin Shin méně než lidé, ale... Hmmm. Zajímavá myšlenka. Ráda bych věděla...“ Poplácala Tomase po noze stejně, jako předtím poplácala jeho koně, a obrátila se pryč, již ztracená ve studiu. Strážce pobídl koně za ní.
„Jestli uděláš jediný krok k Západnímu polesí,“ podotkla klidně Faile, „přitáhnu tě zpátky do hostince za ucho a osobně tě nacpu do postele.“
„Na to jsem vůbec nemyslel,“ zalhal Perrin a obrátil Tanečníka tak, že byl zády k lesu. Jeden muž a jeden ogier mohli uniknout pozornosti a dostat se bezpečně do hor. Mohli. Bránu bylo nutné zavřít navždy, jestli měla mít Emondova Role nějakou šanci. „Už jsi mi to rozmluvila, pamatuješ?“ Mohl je najít někdo jiný, když bude vědět, kde jsou. Troje oči vidí víc než dvoje, zvláště když jedny z nich budou jeho, a tady určitě nic dělat nemohl. Jeho šaty vycpané slámou a umístěné na Tanečníka by to zvládly stejně.
Náhle přes křik a volání kolem zaslechl ostřejší křik a řinčení od jihu, poblíž Staré silnice.
„Říkal, že tak brzo nepřijdou!“ zavrčel a pobídl Tanečníka do kroku.
45
Cikánský meč
Cválaje vesnicí s Faile za patami, našel Perrin hlouček mužů na jižním konci vesnice, jak se dívají přes vyklučená pole a vzrušeně si vykládají a někteří mají zpola natažené luky. Mezeru, kterou Stará silnice vytvářela v kůlovém zátarasu, blokovaly dva vozy. Nejbližší nízká kamenná zídka, která ještě stála kolem políčka tabáku, byla pět set kroků daleko, a mezi tím nebylo nic vyššího než strniště po ječmeni. Z hlíny kousek pod zídkami rašily šípy jako plevel. V dálce se vlnil kouř, tucet či víc hustých černých chocholů, některé dost široké, aby tam mohlo hořet pole.
Byl tam Cenn Buie a Hari a Darl Coplinovi. Bili Congar měl ruku kolem ramen svého bratrance Wita, Daisina kostnatého manžela, který se tvářil, jako by si přál, aby na něj Bili nedýchal. Žádný z nich nebyl cítit strachem, jen vzrušením. A Bili pivem. Nejméně deset mužů najednou se mu snažilo vysvětlit, co se stalo. Někteří křičeli hlasitěji než ostatní.
„Trolloci to na nás zkusili taky tady,“ hulákal Hari Coplin, „ale my jsme je vyprovodili, co?“ Pár dalších připojilo svůj souhlas, ale stejně tolik mužů, i víc, se na sebe dívalo pochybovačně a nejistě přešlapovalo.
„Tady jsme taky hrdinové,“ pronášel Darl drsným hlasem. „Ta banda tam u lesa nebyli jediní.“ Byl větší než jeho bratr, ale měl ten stejný lasiččí coplinovský obličej, stejné stisknuté rty, jako by právě kousl do nezralého tomelu. Když si myslel, že se Perrin nedívá, vrhl po něm nevraživý pohled. Nemuselo to však nutně znamenat, že si opravdu přál, aby předtím čelil Západnímu polesí. Darl a Hari a většina jejich příbuzných obvykle dokázali přijít na způsob, jak se pokládat za podvedené, bez ohledu na skutečnost.
„Tohle chce zapít!“ oznámil hlasitě starý Bili a zklamaně se zamračil, když ho nikdo nepodpořil.
Nad zídkou v dálce kdosi zvedl hlavu a rychle ji sklonil, avšak Perrin stačil zahlédnout jasně žlutý kabátec. „To nejsou trolloci,“ zavrčel znechuceně. „Cikáni! Stříleli jste po Tuatha’anech. Odtáhněte ty vozy z cesty.“ Postavil se ve třmenech a dal si ruce k ústům. „Můžete jít sem!“ křikl. „Je to v pořádku! Nikdo vám neublíží! Řekl jsem, uhněte s těmi vozy,“ štěkl na muže stojící kolem něj a zírající na něho. Poplést si trolloky s Cikány! „A jděte si posbírat šípy, dřív nebo později je budete potřebovat doopravdy.“ Někteří muži se pomalu pohnuli, aby ho poslechli, a Perrin křikl znovu: „Nikdo vám neublíží! Je to v pořádku! Pojďte!“ Vozy se se skřípěním os, které potřebovaly důkladně namazat, odvalily.
Přes zídku přelezlo několik jasně oděných Cikánů, po chvíli ještě pár dalších, a všichni se vydali k vesnici váhavým klusem, jako by se báli toho, co leželo před nimi, stejně jako toho, co bylo za nimi. Při pohledu na muže, kteří vyběhli z vesnice, se stáhli k sobě, a když kolem nich Dvouříčané klusali, aby vytáhli šípy ze země, a zvědavě se na ně dívali, skoro se obrátili zpátky. Přece jen však klopýtali dál.
Perrinovi se vnitřnosti změnily v led. Asi dvacítka mužů a žen, některé dokonce nesly malé děti, a několik starších dětí, v těch svých oslnivých barvách, potrhaní a umazaní od hlíny. A když se přiblížili, byla vidět i krev. To bylo vše. Z kolika karavan? Aspoň tam byl Raen, a šoural se, napůl omámeně, veden Ilou, která měla jednu stranu obličeje tmavou a nateklou. Alespoň oni přežili.
Kousek od mezery v zátarasu se Tuatha’ani zastavili a nejistě se dívali na ostré kůly a sběh ozbrojených mužů. Některé děti se držely svých rodičů a schovávaly tvářičky. Byl z nich cítit strach, hrůza. Faile seskočila z koně a rozběhla se k nim, ale i když ji Ila objala, neudělala jediný krok blíž. Starší žena zřejmě od mladší čerpala útěchu.
„My vám neublížíme,“ řekl Perrin. Měl jsem je přimět, aby šli s námi. Světlo mě spal, měl jsem je přinutit! „Jste vítáni u našich ohňů.“
„Cikáni.“ Hari opovržlivě zkřivil rty. „Co budem dělat s bandou zlodějskejch Cikánů? Seberou všechno, co není přibitý.“
Darl otevřel ústa, nepochybně, aby podpořil Hariho, ale než mohl promluvit, někdo z davu vykřikclass="underline" „To ty taky, Hari! A ty sebereš i ty hřebíky!“ Smích Darlovi zavřel pusu. Nesmálo se jich však mnoho, a i ti pohlíželi na otrhané Tuatha’any a pak znepokojeně odvraceli oči.
„Hari má pravdu,“ zavolala Daisa Congarová, protlačila se davem a odstrkovala muže z cesty. „Cikáni kradou a ne jenom věci! Kradou děti!“ Prodrala se až k místu, kde stál Cenn Buie, a zamávala Cennovi pod nosem prstem silným jako jeho palec. Ten před ní couval, jak jen v té mačkanici mohl. Ona byla o hlavu vyšší než on a o polovinu těžší. „Ty máš být ve vesnický radě, ale jestli nechceš poslouchat vědmu, tak do toho zatáhnu ženskej kroužek a postaráme se o to.“ Někteří s mumláním kývali.
Cenn se poškrábal v řídnoucích vlasech a úkosem vědmu sledoval. „Áááá... no... Perrine,“ vykládal pomalu tím chrčivým hlasem, „Cikáni mají tuhle pověst, víš, a –“ Odmlčel se a odskočil, když Perrin obrátil Tanečníka, aby byl čelem k Dvouříčským.
Hodně se jich před šedákem rozprchlo, ale Perrinovi to bylo jedno. „My nikoho neodženeme,“ prohlásil napjatým hlasem. „Nikoho! Nebo chcete poslat děti trollokům do chřtánu?“ Jedno z ruatha’anských dětí se rozplakalo a on si přál, aby to nebyl vyslovil, ale Cenn zrudl jako řípa, a dokonce i Daisa vypadala zaraženě.
„Ovšemže je přijmeme,“ řekl nabručeně doškář. Otočil se k Daise, celý nafouknutý, byl jako hubený kohout připravený bojovat s mastifem. „A jestli k tomu chceš přizvat ženskej kroužek, tak vás vesnická rada všecky pěkně usadí. Uvidíš, jestli ne!“