„Tys byl vždycky starej trouba, Cenne Buie,“ odfrkla si Daisa. „Myslíš, že bychom vás nechaly poslat děti tam ven, kde se potloukají trolloci?“ Cenn zuřivě přežvykoval, ale než ze sebe dostal jediné slovo, Daisa mu položila ruku na hubený hrudníček a odstrčila ho stranou. Nasadila úsměv, vykročila k Tuatha’anům a položila ruku Ile kolem ramen. „Jen pojďte se mnou, a já zařídím, abyste se mohli vykoupat a někde si odpočinout. Každej dům je plnej, ale my pro každýho nějaký místečko najdeme. Pojďte.“
Mezi lidmi přispěchala Marin al’Vereová a Alsbet Luhhanová, Natti Cauthonová a Neysa Ayellinová i další ženy a začaly si rozebírat děti či objímaly Tuatha’anky a pobízely je, aby šly s nimi. Jejich zamračení stačilo, aby dvouříčtí muži ustupovali z cesty. Ne že by se teď někdo odvážil něco namítnout, jen chvíli trvalo, než tolik lidí stačilo zacouvat a udělat místo.
Faile se na Perrina obdivně podívala, ale on jen zavrtěl hlavou. Tohle nebyla práce ta’veren. Lidé z Dvouříčí možná potřebovali, aby jim občas někdo ukázal správnou cestu, ale když tu byla, tak ji uviděli. Dokonce i Hari Coplin, když se díval, jak přivádějí Cikány dovnitř, se netvářil kysele jako předtím. No, ne tak kysele. Nemělo smysl čekat zázraky.
Raen se došoural k Perrinovi a vzhlédl k němu. „Cesta listu je správná cesta. Všechno umírá ve vyměřený čas a...“ Odmlčel se, jako by si nemohl vzpomenout, co chtěl.
„Přišli včera v noci,“ řekla Ila a šišlala, jak měla nateklou tvář. Oči měla skoro stejně skleněné jako manžel. „Psi by nám byli pomohli uniknout, ale děti Světla všechny psy pobily a... Nedalo se nic dělat.“ Za ní se Aram třásl v kabátci se žlutými pruhy a zíral na všechny ty ozbrojené muže. Většina cikánských dětí teď plakala.
Perrin se zamračil na kouř na jihu. Otočil se v sedle. Na severu a na východě rozeznal další kouřové chocholy. I pokud většina představovala opuštěné domy, trolloci měli v noci plné pracky práce. Kolik jich bylo potřeba, aby zapálili tolik statků, i kdyby mezi nimi běželi a jenom do prázdného domu nebo na nehlídané pole hodili zapálenou pochodeň? Možná tolik, kolik jich dneska zabili. Co to prozrazovalo o počtech trolloků ve Dvouříčí? Nezdálo se pravděpodobné, že by to všechno provedla jedna tlupa, spálila všechny ty domy a ještě zničila karavanu Kočovného lidu.
Oči mu padly na Tuatha’any, které nyní odváděli pryč, a cítil rozpačité bodnutí. – Včera v noci viděli, jak jim pobíjejí přátele a příbuzné, a on taky klidně zvažuje počty. Slyšel některé z dvouříčských mužů, jak se dohadují, který kouř představuje čí statek. Pro všechny tyto lidi oblaka dýmu představovala skutečné ztráty, živobytí, které budou muset znovu vybudovat, pokud budou moci, ne jen pouhá čísla. Tady byl zcela neužitečný. Teď, když se Faile chytila pomoci Cikánům, nastal čas, aby vyrazil za Loialem a Gaulem.
Tanečníka za uzdu popadl pantáta Luhhan ve své kovářské vestě a dlouhé kovářské zástěře. „Perrine, musíš mi pomoct. Strážci chtějí, abych vyrobil součástky k dalším prakům, ale já mám dvacet chlapů, co pořád otravují, abych jim opravil kousky brnění, co pradědové jejich hloupejch pradědečků koupili od nějakýho hlupáka z kupecký stráže.“
„Rád bych ti pomohl,“ řekl Perrin, „ale musím vyřídit něco jinýho. Nejspíš bych ti stejně moc nepomohl. Za poslední rok jsem v kovárně moc nepobyl.“
„Světlo, tak jsem to nemyslel. Ne že bys pracoval s kladivem.“ Kovář vypadal šokovaně. – „Pokaždý, když pošlu někoho z těch slepičích mozků pryč s bzučením v hlavě, tak je za deset minut zpátky s novou námitkou. Nemůžu nic udělat. Tebe oni poslechnou.“
Perrin o tom pochyboval, zvlášť, když neposlechli pantátu Luhhana. Kromě toho, že byl ve vesnické radě, byl Haral Luhhan dost velký, aby dokázal zvednout skoro každého muže v celém Dvouříčí a odhodit ho stranou, kdyby bylo třeba. Ale vydal se k provizorní kovárně, kterou pantáta Luhhan zřídil pod spěšně postaveným přístřeškem poblíž Trávníku. Kolem kovadlin zachráněných z kovárny, kterou vypálili bělokabátníci, se tlačilo asi šest mužů, a další muž ledabyle mačkal velké kožené měchy, dokud ho kovář od dlouhých držadel s křikem nezahnal. K Perrinovu úžasu poslechli, když jim řekl, aby šli pryč, aniž by pronesl nějakou delší řeč, aby je přiměl vyplnit vůli ta’veren, jen jim prostě oznámil, že pantáta Luhhan má moc práce. Kovář určitě mohl udělat to samé, ale Haral Luhhan Perrinovi potřásl rukou a dlouze mu děkoval, než se dal opět do práce.
Perrin se sklonil z Tanečníkova sedla a popadl jednoho z mužů za rameno. Byl to holohlavý sedlák jménem Get Eldin. Perrin ho požádal, aby zůstal a zahnal každého, kdo by se odvážil pantátu Luhhana obtěžovat. Get musel být třikrát starší než on, vrásčitou tvář měl jako z vydělané kůže, ale jen kývl a zaujal místo opodál Harala, který již bušil kladivem do rozžhaveného železa. Nyní mohl zmizet, než se Faile vrátí.
Než však stačil Tanečníka jen otočit, objevil se Bran s oštěpem na rameni a železným kloboukem pod svalnatou paží. „Perrine, musí existovat nějakej rychlejší způsob, jak dostat ovčáky a pasáky dovnitř, kdyby nás přepadli. Abell jich nedokázal sehnat víc než půlku, než ti trolloci vyběhli z lesa.“
To se dalo snadno vyřešit, stačilo si vzpomenout na starou trubku, téměř černou, která visela u Cenna Buie na stěně, a ustanovit signál – tři dlouhé tóny, které musel zaslechnout i ten nejvzdálenější ovčák. Tím samozřejmě vyvstaly signály pro další příležitosti, jako jak poslat všechny na místo v případě očekávaného útoku. Což vedlo k tomu, jak poznat, kdy se dá čekat útok. Bain, Chiad a strážci byli víc než schopní jako zvědové, ale byli jen čtyři, což ani zdaleka nestačilo, takže bylo nutné najít dobré lesáky a stopaře a opatřit jim koně, aby se stačili dostat do Emondovy Role před trolloky, pokud by nějaké spatřili.
Poté bylo třeba uklidnit Buela Dowtryho. Bělovlasý starý šípař s nosem skoro tak ostrým, jako široká hlavice šípu, věděl velice dobře, že si většina sedláků vyrábí své šípy sama, ale umíněně odmítal dovolit, aby mu tady ve vesnici pomáhali, jako by sám dokázal naplnit všechny toulce. – Perrin si nebyl jistý, jak vlastně uhladil Buelova naježená peříčka, ale nějak se mu podařilo, že stařík spokojeně učil hlouček kluků přivazovat a lepit husí pírka k šípům.
Edward Candwin, statný bednář, měl jiný problém. Když tolik lidí potřebovalo vodu, musel vyrobit víc věder a sudů, než kolik by sám dokázal zvládnout za pár týdnů. Netrvalo dlouho najít mu ochotné ruce, jimž by svěřil aspoň přisekávání dužin, ale stále přicházeli další a další lidé s otázkami a problémy, na které podle nich dokázal odpovědět jen Perrin, od toho, kde spálit těla mrtvých trolloků, po to, jestli je bezpečné vrátit se na statky zachránit, co se dá. Na to poslední odpovídal pevně ne, kdykoliv se někdo zeptal – a na tohle se lidé ptali častěji než na co jiného, kdy se muži i ženy mračili na sloupy kouře zvedající se nad krajinou – ale většinou se prostě jen zeptal, co si tazatel myslí sám, a pak mu řekl, aby to udělal. Zřídka musel s nějakou odpovědí přijít sám, lidé věděli, co dělat, jen měli tu hloupou představu, že se ho musejí zeptat.
Dannil a Ban a ostatní ho našli a trvali na tom, že budou jezdit za ním i s tím červenobílým praporem, jako by nebyl ten velký nad Trávníkem už tak dost špatný, dokud je Perrin nezahnal, aby hlídali muže, kteří se vrátili ke kácení stromů v Západním polesí. Zdálo se, že jim Tam navykládal něco o rytířích, což byli v Illianu vojáci, kteří jezdili s generálem illianského vojska a vrhali se tam, kde boj zuřil nejvíc. Tam, ze všech lidí! Aspoň že s sebou vzali ten praporec. Perrin se cítil jako úplný trouba, když se ta věc táhla za ním.