Dopoledne pak přijel do vesnice Luc, samá zlatovlasá nadutost, a lehce kýval v odpověď na jásání, i když proč kvůli němu vůbec někdo jásal, byla pro Perrina záhada. Luc přivezl trofej, kterou vytáhl z koženého pytle a narazil na kopí na okraji Trávníku, aby ji mohli všichni okukovat. Bezokou hlavu myrddraala. Urozený pán byl dost skromný, aby se trochu zdráhal, ale uklouzlo mu, že mizelce zabil, když narazil na tlupu trolloků. Obdivné procesí ho zavedlo na konec vesnice, aby si mohl prohlédnout bitevní pole – tak tomu říkali – kde s pomocí koní odtahovali trolloky na velké hranice, z nichž již stoupaly sloupy mastného černého kouře. Luc na oplátku také správně vyjádřil obdiv, jen jednou či dvakrát zkritizoval, jak Perrin rozmístil muže, tak mu to aspoň Dvouříčtí vykládali, jak Perrin všechny seřadil a vydával rozkazy, které on zcela jistě nikdy nevyslovil.
Perrinovi Luc věnoval blahosklonný, byť pochvalný úsměv. „Vedl sis dobře, chlapče můj. Měl jsi, samozřejmě, štěstí, ale existuje přece to, čemu se říká štěstí začátečníka, že.“
Když Luc odešel do svého pokoje v hostinci U Vinného střiku, Perrin nechal hlavu sundat a spálit. Nebylo to něco, nač by měli lidé civět, zvláště ne děti.
Otázky pokračovaly celý den, až si Perrin náhle uvědomil, že slunce stojí v nadhlavníku a on ještě nic nejedl a žaludek k němu mluví zcela jasně. „Panímámo al’Caarová,“ řekl unaveně ženě s protáhlým obličejem u svého třmene, „děti si nejspíš můžou hrát kdekoliv, pokud na ně někdo dohlídne, aby nezašly za poslední domy. Světlo, ženská, to přece víš. Ty určitě znáš děcka líp než já! A jestli ne, tak jak se ti podařilo vychovat čtyři vlastní?“ Její nejmladší byl o šest let starší než on!
Nela al’Caarová se zamračila a pohodila hlavou, až se jí prošedivělý cop zahoupal. Perrin si chvíli myslel, že mu utrhne nos za to, že s ní takhle mluví. Skoro si přál, aby to udělala, pro změnu, kdy všichni chtěli vědět, co si on myslí o tom, že by měli udělat. „Ovšemže znám děti,“ prohlásila. „Jen jsem si chtěla být jistá, že se to udělá tak, jak chceš ty. To přece chceme všichni.“
Perrin si povzdechl a jenom počkal, až se obrátí, než otočil Tanečníka směrem k hostinci U Vinného střiku. Dva tři lidé na něj volali, ale on je odmítl poslouchat. Co chce udělat. Co se s těmito lidmi stalo? Takhle se dvouříčský lid nechoval. Rozhodně ne ti z Emondovy Role. Ti chtěli mít své slovo ve všem. Při hádkách před vesnickou radou, při hádkách v radě samotné, muselo nejdřív dojít na rány, než se občas dohodli. A když se ženský kroužek rozhodl, že své záležitosti bude řešit bez ostatních, tak nebylo muže, který by nevěděl, co znamená, když kolem chodily ženy se stisknutými rty a copy, které se jim ježily skoro tak jako rozzlobeným kočkám ocasy.
Co já chci? říkal si v duchu rozzlobeně. Co já chci, je něco k jídlu, místo, kde by mi nikdo nežvanil do ucha. Sesedl před hostincem, zapotácel se a napadlo ho, že by ke svému krátkému seznamu měl přidat taky postel. Bylo teprve poledne, Tanečník odvedl všechnu práci, ale on už byl k smrti utahaný. Možná měla Faile nakonec pravdu. Možná nebyla cesta za Loialem a Gaulem právě dobrý nápad.
Když vstoupil do šenku, panímáma al’Vereová se na něj jednou podívala a s mateřským úsměvem ho málem doslova vtlačila na židli. „Na chvíli můžeš klidně přestat vydávat rozkazy,“ oznámila mu pevně. „Emondova Role přežije docela dobře aspoň hodinu sama, než do sebe dostaneš nějaké jídlo.“ Odšustila pryč dřív, než se vzmohl na to, aby jí řekl, že Emondova Role docela dobře přežije bez něho úplně.
Šenk byl téměř prázdný. U jednoho stolu seděla Natti Cauthonová, smotávala obvazy a přidávala je na hromádku před sebou, ale zároveň se jí také dařilo dohlížet jedním okem na své dcery na druhé straně místnosti, i když byly dosti staré, aby mohly nosit vlasy spletené do copů. Důvod byl prostý. Bode a Eldrin seděly vedle Arama a přemlouvaly Cikána, aby se najedl. Vlastně ho doslova krmily a taky mu utíraly bradu. Podle toho, jak se na něj zubily, Perrina překvapilo, že Natti není u stolu s nimi, copy necopy. Mládenec asi vypadal dobře, možná byl i hezčí než Wil al’Seen. Bode a Eldrin si to rozhodně myslely. Aram se na oplátku jenom občas usmál – byly to hezké, baculaté dívky. Musel by být slepý, aby to neviděl, a Perrin si nemyslel, že by Aramovi ušla nějaká hezká dívčina – ale on jen občas něco polkl a neustále bloudil rozšířenýma očima po oštěpech a sudlicích kolem stěn. Pro Tuatha’ana to musel být hrozný pohled.
„Panímáma al’Vereová říkala, že tě sedlo konečně unavilo,“ poznamenala Faile, když se vynořila ze dveří do kuchyně. Překvapivě na sobě měla dlouhou bílou zástěru jako Marin. Rukávy měla vyhrnuté nad lokty a na rukou měla mouku. Jako by si to právě uvědomila, odvázala si zástěru, rychle si do ní utřela ruce a položila ji přes opěradlo židle. „Ještě jsem nikdy nic neupekla,“ řekla a shrnula si rukávy, než si k němu přisedla. „Hníst těsto je docela legrace. Jednou by se mi to mohlo líbit.“
„Jestli nebudeš píct,“ podotkl Perrin, „tak kde vezmeme chleba? Nechci strávit celý život na cestách, kde si musím jídlo kupovat, nebo jíst to, co chytím do pasti nebo ulovím lukem nebo prakem.“
Faile se usmála, jako by řekl něco příjemného, i když Perrin ani za život nemohl pochopit co. „Samozřejmě bude píct kuchařka. Nebo spíš některá z kuchtiček, ale kuchařka na to dohlídne.“
„Kuchařka,“ zabručel Perrin a potřásl trochu hlavou. „Nebo jedna z kuchtiček. Ovšem. Proč mě to nenapadlo?“
„Co se děje, Perrine? Vypadáš ustaraně? Podle mě už obrana nemůže být lepší bez pevnostní hradby.“
„Tím to není. Faile, tahle záležitost s Perrinem Zlatookým se mi začíná vymykat z ruky. Nevím, kdo si myslí, že jsem, ale oni se mě pořád ptají, co mají dělat, ptají se, jestli je to v pořádku, když už stejně vědí, co se musí udělat, když na to dokážou přijít, stačí jim jen dvě minuty používat hlavu.“
Faile se mu dlouho dívala do tváře, ty tmavé, zešikmené oči měla zamyšlené, a pak řekla: „Kolik je to let od doby, kdy tu skutečně vládla andorská královna?“
„Andorská královna? To vážně nevím. Tak sto let, možná. Dvě stě. Co to s tím má společnýho?“
„Tihle lidé si nepamatují, jak jednat s královnou – nebo s králem. Snaží se na to přijít. Musíš s nima mít trpělivost.“
„Král?“ řekl schlíple. Nechal hlavu klesnout na ruce složené na stole. „Ó Světlo!“
Faile se tiše zasmála a prohrábla mu vlasy. „No, to možná ne, silně pochybuju o tom, že by to Morgasa schválila. Ale přinejmenším vůdce. Určitě by schválila muže, který by jí zpátky přinesl země, které její trůn neovládá sto i víc let. Určitě by ho povýšila do šlechtického stavu. Perrin z rodu Aybarů, urozený pán z Dvouříčí. Zní to dobře.“
„My tady ve Dvouříčí nemáme žádný urozený pány,“ zavrčel Perrin do dubové stolní desky. „Ani krále nebo královny. My jsme svobodní lidi!“
„I svobodní lidi můžou mít potřebu někoho následovat,“ řekla Faile jemně. „Většina lidí chce věřit něčemu většímu, než jsou sami. Proto tu jsou státy, Perrine, a národy. Dokonce i Raen a Ila se vidí jako součást něčeho většího, než je jejich vlastní karavana. Ztratili své vozy a většinu jejich rodiny a přátel, ale jiní Tuatha’ani budou dál hledat tu píseň, a oni časem taky, protože patří k něčemu většímu, než je pár vozů.“