„Komu patří tyhle?“ zeptal se náhle Aram.
Perrin zvedl hlavu. Mladý Cikán stál a nejistě se díval na oštěpy lemující stěnu. „Ty patří každýmu, kdo je potřebuje, Arame. Nikdo ti s nimi neublíží, věř mi.“ Nebyl si jist, jestli mu Aram uvěřil, podle toho, jak s rukama v kapsách pomalu obcházel místnost a úkosem si prohlížel oštěpy a sudlice.
Perrin byl víc než vděčný, že se může věnovat talíři, když mu Marin přinesla plátky pečené husy s tuřínem, hráškem a dobrým křupavým chlebem. Přinejmenším by se mu věnoval, kdyby mu Faile nestrčila pod bradu ubrousek s vyšívanými květy a nesebrala mu nůž a vidličku z rukou. Zřejmě ji bavilo, když ho mohla krmit tak, jak Bode a Eldrin předtím krmily Arama. Cauthonovic děvčata se mu hihňala a Natti a Marin se taky lehce usmívaly. Perrin na tom nic tak veselého neviděl. Byl však ochoten se Faile podřídit, i když by se byl klidně dokázal nakrmit sám a snáz. Faile ho nutila natahovat krk, aby mohl sníst, co mu podávala na vidličce.
Arama jeho pomalá prohlídka zavedla třikrát kolem místnosti, než se zastavil u paty schodiště a zadíval se na sud s různorodou sbírkou mečů. Pak natáhl ruku a z té změti jeden meč vytáhl a neohrabaně jej potěžkal. Kůží ovinutý jílec byl dost dlouhý pro obě jeho ruce. „Můžu používat tenhle?“ zeptal se.
Perrin se málem udávil.
Nahoře na schodech se objevila Alanna s Ilou. Tuatha’anka vypadala vyčerpaně, ale modřiny jí z obličeje zmizely, „...nejlepší je se vyspat,“ říkala Aes Sedai. „Největší potíže mu dělá šok, a ten já vyléčit nedokážu.“
Ile padly oči na vnuka a na to, co držel, a ona vyvřískla, jako by se jí ta čepel zarazila do těla. „Ne, Arame! Néééééé!“ Málem upadla, jak se řítila ze schodů. Dole se vrhla na Arama a odtahovala mu ruce od meče. „Ne, Arame,“ sípala bez dechu. „To nesmíš. Dej to pryč. Cesta listu. To nesmíš! Cesta listu! Prosím, Arame! Prosím!“
Aram s ní tančil, neobratně jí uhýbal a snažil se udržet meč dál od ní. „Proč ne?“ zařval rozzlobeně. „Zabili mi mámu! Já je viděl! Mohl jsem ji zachránit, kdybych měl meč. Mohl jsem ji zachránit!“
Ta slova se Perrinovi zařízla do prsou. Cikán s mečem mu připadal velice nepřirozený, téměř mu z toho naskakovala husí kůže, ale ta slova... Jeho matka. „Nech ho být,“ řekl drsněji, než zamýšlel. „Každý muž má právo se bránit, bránit svý... Má na to právo.“
Aram přistrčil meč k Perrinovi. „Naučíš mě ho používat?“
„Já to neumím,“ řekl mu Perrin. „Ale můžu ti najít někoho jiného.“
Ile se po zoufalstvím zkřivené tváři koulely slzy. „Trolloci mi sebrali dceru,“ vzlykala a celá se třásla, „a všechny moje vnuky až na jediného, a toho mi teď bereš ty. Je ztracený díky tobě, Perrine Aybaro. Ty ses stal ve svém srdci vlkem a teď z něj také uděláš vlka.“ Potom se obrátila, a stále se otřásajíc vzlyky klopýtala do schodů.
„Mohl jsem ji zachránit!“ volal za ní Aram. „Babičko! Mohl jsem ji zachránit!“ Ona se ani neohlédla, a když zmizela za rohem, Aram se s pláčem sesul na zábradlí. „Mohl jsem je zachránit, babičko. Mohl jsem...“
Perrin si uvědomil, že Bode také pláče s tváří v dlaních, a ostatní ženy se na něj mračí, jako by udělal něco špatně. Ne, ne všechny. Alanna si ho prohlížela shora ze schodiště s oním nečitelným klidem Aes Sedai a Faile měla tvář skoro stejně bezvýraznou.
Perrin si otřel ústa, odhodil ubrousek na stůl a vstal. Pořád byl čas Aramovi říci, aby vrátil meč a šel požádat Ilu o odpuštění. Čas mu říci... co? Že tam možná příště nebude, aby viděl umírat své drahé? Že by se mohl vrátit a najít jenom jejich hroby?
Položil ruku Aramovi na rameno a mladý Cikán sebou trhl a naklonil se nad meč, jako by čekal, že se mu ho Perrin pokusí sebrat. Z Cikána byla cítit záplava emocí, strach, nenávist, hluboký, přehluboký žal. Ztracený, tak jej Ila nazvala. Jeho oči vypadaly ztracené.
„Umyj si obličej, Arame. Potom jdi najít Tama alThora. Řekni mu, že ho prosím, aby tě naučil šermovat.“
Druhý muž pomalu zvedl hlavu. „Děkuji ti,“ vykoktal a rukávem si otíral slzy z obličeje. „Děkuji ti. Tohle ti nikdy nezapomenu. Nikdy. To přísahám.“ Náhle zvedl meč tak, aby mohl políbit jeho rovnou čepel. Jílec měl na hlavici mosaznou vlčí hlavu. „Přísahám. Tak se to teď nedělá?“
„Asi dělá,“ řekl Perrin smutně, a napadlo ho, proč vlastně cítí smutek. Cesta listu byla skvělá víra, jako sen o míru, ale jako sen nemohla vydržet tam, kde docházelo k násilí. Sen pro nějakého jiného muže, pro nějakou jinou dobu. Možná pro nějaký jiný věk. „Jen běž, Arame. Máš se hodně co učit, a nemuselo by na to být dost času.“ Cikán neustále bublal vděčností a ani nepočkal, aby si umyl slzy, nýbrž rovnou vyběhl z hostince a meč nesl oběma rukama špičkou nahoru.
Perrin si byl vědom toho, jak se Eldrin chmuří, Marin má ruce v bok a Natti se mračí, nemluvě o tom, že Bode pláče. Vrátil se ke své židli. Alanna odešla pryč. Faile ho pozorovala, jak zvedá nůž a vidličku. „Ty to neschvaluješ?“ zeptal se tiše. „Muž má právo se bránit, Faile. Dokonce i Aram. Nikdo ho nemůže nutit, aby se řídil Cestou listu, když nechce.“
„Nerada vidím, když tě něco bolí,“ poznamenala velice tiše.
Perrinův nůž se zastavil uprostřed krájení husího masa. Bolí? Ten sen nebyl pro něj. „Jsem jenom utahanej,“ řekl jí a usmál se. Nemyslel si, že mu uvěřila.
Než měl čas dát si do úst druhé sousto, strčil do předních dveří hlavu Bran. Znovu měl na sobě kulatý železný klobouk. „Od severu se blíží jezdci, Perrine. Spousta jezdců. Myslím, že to musejí být bělokabátníci.“
Když se Perrin zvedal, Faile se vrhla stranou, a než venku došel k Tanečníkovi se starostou, který si bručel pod vousy, co vlastně hodlá říci těm bělokabátníkům, vyjela zpoza hostince na své černé klisně. K severu běželo víc lidí, než jich zůstalo u své práce. Perrin nijak zvlášť nespěchal. Děti Světla tu docela dobře mohly být, aby ho zatkly. Nejspíš taky byly. On nehodlal odcházet v řetězech, ale taky zrovna netoužil po tom, aby lidé s bělokabátníky bojovali kvůli němu. Následoval Brana a připojil se k proudu mužů, žen a dětí přecházejících po Vozovém mostě přes potok Vinný střik. Podkovy Tanečníka a Vlaštovky právě zazvonily na tlustých deskách mostu. Podél vody tu rostlo jen pár vysokých vrb. Most byl místem, kde začínala Severní silnice, která pak vedla přes Hlídku dál. Některé ze vzdálených chocholů kouře zřídly v pouhé chomáče, jak oheň pomalu dohoříval.
Tam, kde cesta opouštěla vesnici, našel dva vozy přitažené přes cestu, a muži, kteří se sešli za přiostřenými, nakloněnými kůly, se svými luky, oštěpy a podobnými zbraněmi, byli cítit vzrušením. Povídali si a všichni se tlačili, aby viděli, co se děje na silnici. Oblak prachu tam zvedal dlouhý dvojstup jezdců v bílých pláštích s kuželovými přilbami a vyleštěnou plátovou i kroužkovou zbrojí, která se leskla v odpoledním slunci. Kopí s ocelovými hroty měli všichni nakloněná ve stejném úhlu. V jejich čele jel mladší muž s tuhými zády a vážným výrazem, který Perrinovi někoho připomínal. S příchodem starosty řeči v očekávání věcí příštích ustaly. Nebo to možná byl Perrinův příjezd, co lidi umlčelo.
Asi dvě stě kroků od kůlů muž s vážnou tváří zvedl ruku a zástup se zastavil. Podél něj se ozývaly ostré rozkazy. Muž přijel blíž v doprovodu asi tuctu bělokabátníků, přelétl očima vozy, ostré kůly i muže za nimi. Z jeho chování bylo jasné, že je důležitý, i bez uzlu označujícím hodnost pod planoucím slunečním kotoučem na plášti.