Odněkud se vynořil Luc, skvělý na svém lesklém vraném hřebci a v sytě rudém suknu se zlatými výšivkami. Nejspíš bylo docela přirozené, že se bělokabátnický důstojník rozhodl oslovit jeho, i když tmavýma očima dál pátral mezi ostatními lidmi. „Jsem Dain Bornhald,“ oznámil, když zastavil koně, „kapitán dětí Světla. Tohle jste udělali kvůli nám? Doslechl jsem se, že Emondova Role je dětem uzavřená, ano? Skutečně vesnice Stínu, je-li uzavřena dětem Světla.“
Dain Bornhald, ne Geofram. Nejspíš syn. Ne že by to znamenalo nějaký rozdíl. Perrin tušil, že se ho tenhle pokusí zatknout stejně rychle jako ten druhý. Ovšem, Bornhaldův pohled Perrina přelétl a pak se prudce vrátil. Toho muže jako by zachvátila křeč. Ruka v těžké rukavici mu slétla k meči, rty ohrnul v tichém zavrčení, a Perrin si byl na okamžik zcela jist, že ten muž zaútočí, pobídne koně k ostnatnému zátarasu, aby se k němu dostal. Bělokabátnický důstojník se tvářil, jako by k Perrinovi cítil osobní zášť. Zblízka byla v tom tvrdém obličeji vidět také slabost, záře v očích, kterou byl Perrin zvyklý vídat u Bili Congara. Měl dojem, že cítí výpary kořalky.
Muž s propadlými tvářemi vedle Bornhalda mu byl víc než povědomý. Perrin na ty hluboko zapadlé oči, jako tmavé žhnoucí uhlíky, nikdy v životě nezapomene. Vysoký, vyzáblý a tvrdý jako kovadlina, Jaret Byar na něj opravdu pohlížel s nenávistí. Ať už Bornhald byl nebo nebyl fanatik, Byar jím byl zcela určitě.
Luc měl očividně dost rozumu, aby se nesnažil zabrat Branovo místo – tvářil se, že ho nesmírně zajímá zástup v bílých pláštích, kde se zatím usazoval prach, a tak bylo na cestě vidět mnohem víc dětí – k Perrinově znechucení se ale Bran podíval na něj – na kovářského tovaryše – a počkal, až Perrin kývne, než odpověděl. On byl přece starosta! Bornhald a Byar si tiché výměny určitě všimli.
„Emondova Role vám není přímo uzavřená,“ řekl Bran, který se narovnal a oštěp držel vztyčený. „Rozhodli jsme se, že se budeme bránit sami, a to jsme dokázali právě dneska ráno. Jestli chcete vidět naši práci, koukněte se támhle.“ Ukázal směrem k dýmu stoupajícímu z trolločích hranic. Vzduchem se nesl odporný nasládlý zápach hořícího masa, ale nikdo kromě Perrina si toho zřejmě nevšiml.
„Zabili jste pár trolloků?“ odfrkl si opovržlivě Bornhald. „Vaše štěstí a schopnosti mne udivují.“
„Víc než pár!“ křikl kdosi z davu Dvouříčských. „Stovky!“
„Bojovali jsme!“ zvolal další hlas a tucty lidí začali rozzlobeně křičet jeden přes druhého.
„Bojovali jsme a vyhráli!“
„Kde jste byli vy?“
„Dokážeme se ubránit bez všech bělokabátníků!“
„Dvouříči!“
„Dvouříči a Perrin Zlatooký!“
„Zlatooký!“
„Zlatooký!“
Leof, který měl být venku a hlídat dřevorubce, začal mávat tou zástavou s karmínovou vlčí hlavou.
Bornhald je všechny přelétl rozpáleným pohledem, ale Byar se zavrčením pobídl kaštanového valacha kupředu. „Copak si vy, sedláci, myslíte, že víte něco o bitvách?“ zařval. „Včera v noci byla jedna z vašich vesnic skoro smetena trolloky! Počkejte, až na vás přijdou ve větším počtu, a budete si přát, aby vaše matka nikdy nepolíbila vašeho otce!“ Bornhald ho unaveným pokynem ruky zarazil a pes se zuřivým pohledem svého pána poslechl, ale jeho slova lid z Dvouříči umlčela.
„Která vesnice?“ Branův hlas byl zároveň důstojný i ustaraný. „Všichni známe lidi v Hlídce a v Devenským Průseku.“
„Hlídku neobtěžovali,“ odpověděl Bornhald, „a o Devenském Průseku nic nevím. Dnes ráno mi přinesl jezdec zprávu, že Tarenský Přívoz již téměř neexistuje. Pokud tam máte přátele, mnoho lidí uteklo přes řeku. Přes řeku.“ Na okamžik se zatvářil stísněně. „Já sám ztratil skoro padesát dobrých vojáků.“
Zpráva vyvolala několik znepokojených poznámek. Nikomu se takové věci nelíbily, ale na druhou stranu, nikdo odsud neznal lidi v Tarenského Přívozu. Nikdo z nich asi nikdy tak daleko ani nebyl.
Luc pobídl hřebce dopředu a on se ohnal po Tanečníkovi. Perrin svého koně pevně přitáhl, než se oba porvou, ale Luc si toho zřejmě nevšímal, nebo mu na tom nezáleželo. „Tarenský Přívoz?“ řekl bezvýrazným hlasem. „Trolloci včera v noci napadli Tarenský Přívoz?“
Bornhald pokrčil rameny. „Řekl jsem to, ne? Zdá se, že se trolloci konečně rozhodli přepadat vesnice. Jak bylo vhodné, že vy tady jste byli včas varováni, abyste stačili připravit tak skvělou obranu.“ Zachmuřeně přelétl ježatý zátaras a muže za ním, než se zadíval na Perrina.
„Byl muž zvaný Ordeith včera v noci v Tarenském Přívoze?“ zeptal se Luc.
Perrin na něj zazíral. Ani nevěděl, že Luc vůbec o Padanu Fainovi ví, natož aby znal jméno, které používal teď. Ale lidé mluvili, zvláště když se někdo, koho znali jako formana, vrátil s velkým slovem mezi bělokabátníky.
Bornhaldova reakce byla stejně zvláštní jako Lucova otázka. Oči se mu zaleskly nenávistí stejně silnou, jakou choval k Perrinovi, tentokrát však zbledl a hřbetem ruky si otřel ochablé rty, jako by zapomněl, že má ocelové rukavice. „Ty znáš Ordeitha?“ řekl a naklonil se v sedle k Lucovi.
Teď bylo na Lucovi, aby ledabyle pokrčil rameny. „Od příchodu do Dvouříči jsem ho tu a tam zahlédl. Je to muž se špatnou pověstí, a ti, kdo ho následují, jsou ještě horší. Tací by mohli být dost neopatrní, aby dopustili, že útok trolloků uspěje. Byl tam? Pokud ano, tak lze jen doufat, že za svou hloupost zemřel. Pokud ne, tak lze doufat, že ho máš tady s sebou pod dohledem.“
„Nevím, kde je,“ vyštěkl Bornhald. „A je mi to jedno! Nepřišel jsem se sem bavit o Ordeithovi!“ Jeho kůň nervózně zatančil, když Bornhald napřáhl ruku a ukázal na Perrina. „Zatýkám tě jako temného druha. Budeš odveden do Amadoru a tam vyslechnut v Dómu pravdy.“
Byar na svého kapitána nevěřícně zazíral. Za zátarasem, oddělujícím bělokabátníky od dvouříčských mužů, se ozvalo rozhořčené mručení. Muži potěžkávali oštěpy a sudlice a zvedali luky. Vzdálenější bělokabátníci se začali rozestupovat v třpytící se řadě za vykřikovaných rozkazů chlapíka ve svém brnění tak velkého, jako byl pantáta Luhhan, začali zasouvat kopí do opěrek na sedlech a zvedat krátké jezdecké luky. Z této vzdálenosti by dokázali tak nejvýše krýt ústup Bornhalda a mužů s ním, pokud by se jim tedy vůbec podařilo uniknout, ale Bornhald si nevšímal žádného nebezpečí, nevšímal si ničeho kromě Perrina.
„Žádný zatýkání nebude,“ vyjel ostře Bran. „To už jsme rozhodli. Žádný další zatýkání bez toho, že byste měli důkazy o zločinu, a to důkazy, kterým budem věřit my. A mně nemůžeš ukázat nic, co by mě přesvědčilo, že Perrin je temný druh, takže klidně můžeš dát tu ruku dolů.“
„Zradil mého otce a ve Falme ho poslal na smrt,“ řval Bornhald. Úplně se třásl vzteky. „Zradil ho temným druhům a tarvalonským čarodějnicím, které s pomocí jediné síly povraždily tisíc dětí Světla!“ Byar důrazně přikyvoval.
Někteří z dvouříčských mužů začali nejistě přešlapovat. Zpráva o tom, co Verin s Alannou ráno udělaly, se roznesla, a navíc se přitom ještě nafoukla. Ať už si o Perrinovi mysleli cokoliv, díky stovce příběhů o Aes Sedai, z nichž skoro byly všechny mylné, bylo snadné uvěřit, že Aes Sedai zničily tisíc bělokabátníků. A pokud uvěřili tomu, bylo snadné uvěřit i tomu ostatnímu.