„Já nikoho nezradil,“ řekl Perrin hlasitě, aby ho každý slyšel. „Jestli tvůj otec zemřel ve Falme, tak ti, co ho zabili, se jmenují Seanchani. Nevím, jestli to jsou temní druzi, ale vím, že v bitvě používají jedinou sílu.“
„Lháři!“ Bornhaldovi od úst odletovaly sliny. „Seanchané jsou pohádka, kterou si vymyslela Bílá věž, aby zakryla své ohavné lži! Ty jsi temný druh!“
Bran udiveně zavrtěl hlavou a posunul si železný klobouk na stranu, aby se mohl podrbat ve věnečku šedivých vlasů. „Já nevím nic o těchhle – Seanchanech? – o těchhle Seanchanech. Co ale vím, je, že Perrin není žádný temný druh, a ty tady rozhodně nikoho zatýkat nebudeš.“
Perrin si uvědomil, že situace je s každou minutou víc a víc nebezpečná. Byar si to uvědomil také, zatahal Bornhalda za paži a něco mu šeptal, ale kapitán bělokabátníků odmítal, nebo možná nemohl, vycouvat teď, když měl Perrina před očima. Bran a muži z Dvouříčí také jako by vrostli do země. Možná by ho bělokabátníkům nevydali ani tehdy, kdyby se přiznal ke všemu, co Bornhald tvrdil. Pokud sem někdo rychle nenalije nějakou vodu, všechno vybuchne jako hrst suché slámy hozené do výhně.
Perrin neměl rád, když ho něco nutilo moc rychle myslet. Loial měl v tomto pravdu. Rychlé myšlení vede k tomu, že někdo dojde k úrazu. Ale měl dojem, že tady vidí cestu ven. „Nechceš zdržet moje zatčení, Bornhalde? Dokud se to nevyřídí s těmi trolloky? Do té doby stejně nikam nepůjdu.“
„Proč bych ho měl zdržovat?“ Ten muž byl slepý záští. Jestli v tom bude pokračovat, hodně lidí tady zemře, nejspíš včetně něj, a on to neviděl. Nemělo však smysl na to poukazovat.
„Copak sis dnes ráno nevšiml všech těch hořících statků?“ řekl Perrin místo toho. Rozmáchlým gestem zahrnul všechny mizející sloupy dýmu. „Podívej se kolem sebe. Říkals to sám. Trolloci už se nespokojí s nájezdem na statek nebo dva za noc. Teď se připravují k nájezdům na vesnice. Jestli se pokusíte vrátit do Hlídky, možná se tam ani nedostanete. Máte štěstí, že jste se vůbec dostali tak daleko. Ale kdybyste zůstali tady, v Emondově Roli...“ Bran se k němu prudce otočil a ostatní muži hlasitě protestovali. Faile dojela blíž a popadla ho za loket, ale on si nikoho z nich nevšímal, „...budeš vědět, kde jsem, a tvoji vojáci nám můžou pomoct s obranou.“
„Jsi si tím úplně jistý, Perrine?“ zeptal se Bran a popadl Tanečníkův třmen, kdežto z druhé strany Faile naléhavě říkala: „Ne, Perrine! Je to až příliš velké riziko. Nesmíš – Totiž... prosím, nedělej to – Ó, Světlo mě spal na zatracenej popel! Tohle ale nesmíš udělat!“
„Nedovolím, aby muži bojovali, jestli tomu dokážu zabránit,“ oznámil jim pevně. „Nebudeme dělat práci za trolloky.“
Faile mu ruku skoro doslova odhodila. Se zamračeným pohledem upřeným na Bornhalda vytáhla z váčku brousek a odněkud nůž a začala nůž s tichým svištěním brousit.
„Hari Coplin teď nebude vědět, co si má myslet,“ prohodil suše Bran. Narovnal si kulatý klobouk, obrátil se zpátky k bělokabátníkům a opřel patku oštěpu o zem. „Slyšeli jste jeho podmínky. Teď poslouchejte moje. Jestli vstoupíte do Emondovy Role, nikoho nezatknete bez toho, že by to schválila vesnická rada, což se nestane, takže nikoho nezatknete. Nikomu nevlezete do domu, pokud vás o to nepožádá. Nebudete dělat potíže a o obranu se s náma podělíte tam a tehdy, kdy se vám řekne. A já nechci ani ucejtit nějakej Dračí špičák! Souhlasíte? Jestli ne, můžete si jet, odkud jste přišli.“ Byar na kulatého starostu zíral, jako by se ovce postavila na zadní nohy a nabídla mu, že s ním bude zápasit.
Bornhald ani na chvíli neodtrhl oči od Perrina. „Platí,“ řekl nakonec. „Dokud tu budou hrozit trolloci, tak platí!“ Na místě otočil koně a odcválal zpátky k řadě svých mužů. Sněhobílý plášť za ním jen vlál.
Když starosta nařídil, aby odtáhli vozy stranou, Perrin si uvědomil, že se na něj dívá Luc. Ten chlapík seděl pohodlně uvolněný v sedle, ruku líně položenou na jílci, a v modrých očích měl pobavený výraz.
„Myslel jsem, že budeš protestovat,“ utrousil Perrin, „Jak jsem slyšel, tak jsi lidi štval proti bělokabátníkům.“
Luc klidně rozhodil rukama. „Jestli tihle lidé chtějí mít mezi sebou bělokabátníky, tak ať si je mají. Ale ty bys měl být opatrný, mladý Zlatooký. Já vím svoje o tom, jaké to je, když si hřeješ nepřítele na prsou. Jeho čepel ti do těla vjede rychleji, když je blízko.“ Se smíchem pobídl hřebce mezi lidmi zpátky do vesnice.
„Má pravdu,“ řekla Faile a stále brousila nůž. „Tenhle Bornhald možná dodrží slovo a nezatkne tě, ale co zabrání některému z jeho mužů, aby ti nevrazil čepel do zad? Tohle jsi neměl dělat.“
„Musel jsem,“ řekl jí Perrin. „Lepší to, než dělat práci za trolloky.“
Bělokabátníci začali vjíždět dovnitř, s Bornhaldem a Byarem v čele. Ti dva na něj hleděli s neovládanou nenávistí, a ostatní, jedoucí po dvojicích... Studené tvrdé oči ve studených tvrdých tvářích, které se po něm obracely, jak muži projížděli kolem. Ti k němu nechovali nenávist, ale když se na něj podívali, viděli temného druha. A přinejmenším Byar byl schopen všeho.
Musel to udělat, ale napadlo ho, že možná není tak špatný nápad nechat Dannila, Bana a ostatní, aby ho následovali, tak jak chtěli. Rozhodně nebude moci usnout, pokud mu někdo nebude hlídat dveře. Stráže. Jako nějaký hloupý urozený pán. Aspoň že Faile bude šťastná. Jen kdyby se mu podařilo je přimět, aby někde nechali ten praporec.
46
Závoje
Lidé se tlačili v křivolakých ulicích Calpene poblíž Velkého kruhu. Nad vysoké bílé hradby stoupal kouř z ohňů na vaření. Nakyslý pach kouře a připravovaných pokrmů a dávno nemytého potu těžce visel ve vlhkém ranním vzduchu spolu s dětským pláčem a nejasným šumem hlasů, které se obvykle drží u masy lidí, a dohromady to stačilo přehlušit pronikavé volání racků kroužících ve vzduchu. Krámky v této oblasti byly již dávno uzamčeny železnou mříží přes dveře, a to napořád.
Egeanin se tím obrovským davem znechuceně prodírala pěšky. Bylo strašné, že se pořádek zhroutil natolik, že nemajetní uprchlíci zabrali kruhy a spali na kamenných lavicích. Bylo to stejně špatné jako to, že je jejich vládcové nechávali naprosto hladovět. Měla by cítit radost – tihle zubožení nuzáci nikdy nedokážou vzdorovat corenne, a pak bude nastolen pořádek – ale pohled na to nesnášela.
Většina otrhaných lidí kolem ní vypadala příliš netečně, aby se divila přítomnosti ženy v čistých, udržovaných, modrých jezdeckých šatech, hedvábných, i když jen prostého střihu. V davu se tu a tam objevovali muži a ženy v kdysi slušných šatech, nyní špinavých a pomačkaných, takže možná tolik nevyčnívala. Těch pár, které napadlo, zda snad její šaty neznamenají mince ve váčku, si to rozmyslelo při pohledu na zručnost, s níž ovládala silnou hůl, dlouhou jako byla sama. Stráže, nosítka a nosiče musela dneska nechat doma. Floran Gelb by si jistě uvědomil, že ho takové procesí sleduje. Aspoň že jí šaty s rozstřiženými suknicemi umožňovaly volný pohyb.
Udržet si lasiččího mužíka na dohled nebylo nijak těžké i v této mačkanici, přestože se musela vyhýbat žebřiňákům či vozům, častěji taženým zpocenými muži s holou hrudí než zvířaty. Gelb a sedm osm jeho společníků, rozložitých mužů s hrubými tvářemi, se drsně drali mezi lidmi pronásledováni nadávkami. Ti muži ji rozzlobili. Gelb chtěl zase někoho unést. Od chvíle, co mu poslala zlato, o něž požádal, našel tři ženy, které ty z jejího seznamu připomínaly jen zběžně, a fňukal kvůli každé, kterou odmítla. Nikdy mu neměla zaplatit za tu první ženu, kterou sebral na ulici. Chamtivost a vzpomínka na zlato očividně způsobily, že si nepamatoval, jak ho zároveň sepsula.