Zezadu se ozval křik, což ji přimělo otočit hlavu a pevněji stisknout hůl. Objevil se kousek volného místa, jako vždycky, když došlo na potíže. Na ulici klečel řvoucí muž v potrhaném, kdysi slušném žlutém kabátci a svíral si pravou paži, která se mu ohýbala ve špatném úhlu. Nad ním se ochranitelsky choulila plačící žena v rozervaných zelených šatech a křičela na zahaleného chlapíka, který již mizel v davu.
„Jenom požádal o peníz! Jenom požádal!“ Dav se kolem nich zase sevřel.
Egeanin se zamračeně otočila zpátky. A s kletbou, která přitáhla několik překvapených pohledů, se zastavila. Gelb a jeho společníci zmizeli. Egeanin se protlačila k malé kamenné kašně, kde z tlamy bronzové ryby tryskala voda, vedle vinárny s plochou střechou, hrubě odstrčila dvě ženy nabírající vodu a vyskočila na roubení kašny, nevšímajíc si jejich zlostných nadávek. Odsud viděla nad hlavami lidí. Na všechny strany vedly ulice plné lidí a stáčely se kolem kopce. Zatáčky a bíle omítnuté budovy jí zavazely ve výhledu dál než na sto kroků, ale Gelb za tu chvíli víc ujít nemohl.
Pak ho našla, skrýval se ve dveřích o třicet kroků dál, ale na špičkách vyhlížel dál do ulice. Ostatní potom již bylo snadné najít, opírali se o domy po obou stranách ulice a snažili se, aby si jich nikdo nevšiml. Nebyli u zdí jediní, ale tam, kde se ostatní opírali zdeptaně, z jejich zjizvených tváří se zlomenými nosy čišelo očekávání.
Takže k tomu mělo dojít tady, k tomu únosu. Určitě se jim do toho nebude nikdo plést o nic víc, než když tomu muži zlomili ruku. Ale koho chtějí unést? Jestli Gelb konečně našel někoho z jejího seznamu, mohla odejít a počkat, až jí tu ženu prodá, počkat si na šanci zjistit, jestli a’dam opravdu udrží i další sul’dam kromě Bethamin. Nicméně nehodlala znovu stát před rozhodnutím, zda má nějaké nešťastné ženě podříznout hrdlo nebo ji prodat.
Ulicí ke Gelbovi stoupalo mnoho žen, většina v těch průhledných závojích se spletenými vlasy. Bez dalšího pohledu Egeanin vyloučila dvoje otevřená nosítka s osobními strážemi okolo. Gelbovi pouliční rváči by se nezapletli se skupinkou, která by byla skoro stejně silná jako oni, ani by se neodvážili postavit mečům jen s holými pěstmi. Ať už čekali na kohokoliv, nebude mít s sebou víc než dva tři muže jako doprovod, pokud vůbec, a to ještě neozbrojené. To zřejmě zahrnovalo všechny ženy v dohledu, ať už v hadrech nebo v hrubých venkovských šatech nebo v přiléhavějších šatech, kterým dávaly tarabonské ženy přednost.
Náhle dvě z těch žen, hovořící spolu, když se objevily v zatáčce, zaujaly Egeanin. S vlasy spletenými do cůpků a průhlednými závoji přes obličej vypadaly jako Taraboňanky, ale nějak sem nezapadaly. Jejich tenké, pohoršlivě přiléhavé šaty, jedny zelené, druhé modré, byly hedvábné, ne lněné nebo z jemňoučkého sukna. Takto oděné ženy by měly sedět v nosítkách. Ty nechodily pěšky, zvláště ne tady. A nenosily na ramenou hole jako kyje.
Nevšímajíc si ženy s rudozlatými vlasy, prohlížela si Egeanin tu druhou. Tmavé vlasy měla neobvykle dlouhé, téměř do pasu. A z této vzdálenosti velice připomínala jednu sul’dam jménem Surin. Ale nebyla to ona. Tato žena by Surin nesahala ani po bradu.
Egeanin, tiše si mumlajíc, seskočila z roubení a drala se mezi lidmi směrem ke Gelbovi. S trochou štěstí se k němu jistě dostane včas, aby ho odvolala. Ten hlupák. Ten chamtivý hlupák s lasiččím mozkem!
„Měly jsme si asi najmout nosítka, Nyneivo,“ opakovala Elain a již nejméně posté se divila, jak se tarabonské ženy dokážou bavit, aniž by se jim závoj nezachytával v ústech. Vyplivla látku a dodala: „Teď budeme muset použít tyhle věci.“
Davem k nim mířil chlapík s propadlými tvářemi, když Nyneiva hrozivě potřásla holí. „Ty jsou na tohle.“ Její zlobný pohled mohl napomoci tomu, že muž ztratil zájem. Přehrabovala se v tmavých cůpcích, které jí visely přes rameno, a znechuceně zabručela. Elain nevěděla, kdy si Nyneiva zvykne na to, že nemá svůj silný cop, aby se za něj mohla tahat. „A nohy jsou k chození. Jak máme něco vidět a ptát se, když se necháme nosit kolem jako vepři na jarmark? Cítila bych se v těch pitomých nosítkách jako úplná husa. V každém případě budu raději věřit svýmu úsudku, než mužům, který neznám.“
Elain si byla jistá, že by jim Bayle Domon dokázal opatřit důvěryhodné muže. Mořský národ by to zcela jistě zařídil. Přála si, aby Tanečník na vlnách neodplul, ale velitelka plavby a její sestra dychtily po tom zanést zprávu o Coramoorovi do Dantory a Cantorinu. Dvacet osobních strážců by se jí moc líbilo.
Cítila, jak se jí někdo otřel o váček u pasu. Sevřela váček jednou rukou, otočila se a zvedla hůl. Tlačenice kolem ní se trochu uvolnila, lidé se na ni skoro ani nepodívali, jak do sebe vráželi, ale po případném chmatákovi nebylo ani stopy. Alespoň stále cítila mince uvnitř. Rozhodla se nosit prsten s Velkým hadem i zkroucený kamenný ter’angrial na řemínku kolem krku jako Nyneiva poté, co poprvé málem přišla o měšec. Za pět dní v Tanchiku ztratila váček třikrát. Dvacet strážců by se hodilo. A kočár. Se záclonkami v oknech.
Znovu se dala do pomalého šplhání do kopce vedle Nyneivy a poznamenala: „Tak bychom neměly nosit tyhle šaty. Vzpomínám si na dobu, kdy jsi mne nacpala do šatů venkovské holky.“
„Je to dobrej převlek,“ odsekla Nyneiva stroze. „Splýváme s lidma.“
Elain si tiše odfrkla. Jako by v prostších oděvech nezapadly ještě lépe. Nyneiva by nikdy nepřiznala, že začala mít ráda hedvábí a hezké šaty. Elain si prostě přála, aby to nezacházelo tak daleko. Pravda, všichni je měli za Taraboňanky – přinejmenším dokud nepromluvily – ale i s krajkou lemovaným okrajem výstřihu hned pod bradou si v tomhle přiléhavém zeleném hedvábí přinejmenším připadala méně oblečená než v čemkoliv, co zatím kdy nosila. Rozhodně v tom, co kdy měla na veřejnosti. Nyneiva, na druhou stranu, kráčela po přeplněné ulici, jako by se na ně vůbec nikdo nedíval. No, on se možná nikdo nedíval – tedy rozhodně ne proto, jak jim padly šaty – ale vypadalo to tak.
Kdyby byly v nočních košilích, byly by skoro stejně slušně oblečené. S hořícími tvářemi se snažila přestat myslet na to, jak se jí hedvábí lepí na tělo. Přestaň! Je to dokonale vhodné. Je!
„Neřekla ti ta Amys něco, co by nám mohlo pomoct?“
„Řekla jsem ti všechno, co vykládala.“ Elain si povzdechla. Nyneiva ji držela vzhůru skoro až do rána a nutila ji vyprávět o aielské moudré, která byla včera v noci s Egwain v Tel’aran’rhiodu, a pak začala znovu, než si sedly k večeři. Egwain, s vlasy z nějakého důvodu spletenými do dvou copů a vrhající na moudrou mrzuté pohledy, neřekla skoro nic kromě toho, že Rand je v pořádku a Aviendha na něj dává pozor. Všechno mluvení obstarala bělovlasá Amys. Bylo to přísné kázání o nejrůznějším nebezpečí hrozícím ve světě snů, až měla Elain skoro pocit, jako by jí bylo znovu deset, a Lini, její stará chůva, ji chytila, jak se plíží z postele, aby mohla ukrást bonbony, a následovalo upozornění ohledně soustředění a ovládání toho, co si myslí, když už musí do Tel’aran’rhiodu vstoupit. Jak můžete ovládat to, co si myslíte? „Opravdu jsem si myslela, že Perrin je s Randem a Matem.“ To bylo druhé největší překvapení, po zjevení Amys, neboť Egwain si očividně myslela, že je s ní a s Nyneivou.