„On a ta holka zřejmě odešli někam, kde se může v klidu věnovat kovařině,“ prohlásila Nyneiva, ale Elain zavrtěla hlavou.
„To si nemyslím.“ Ohledně Faile měla silné podezření, a i kdyby měla pravdu jen z polovice, Faile by se nikdy nespokojila s tím být ženou pouhého kováře. Znovu vyplivla závoj. Pitomá věc.
„No, ať je, kde je,“ řekla Nyneiva a zase se přehrabovala v copech, „doufám, že je v pořádku a v bezpečí, ale když není tady, nemůže nám pomoct. Zeptala ses vůbec tý Amys, jestli zná nějaký způsob, jak využít Tel’aran’rhiod k –?“
Davem se protlačil rozložitý, plešatějící muž v hnědém kabátci a snažil se ji obejmout. Nyneiva strhla hůl z ramene a praštila ho do širokého obličeje, až se zapotácel dozadu a držel si nos, který měl zcela jistě zlomený přinejmenším podruhé.
Elain stále ještě nabírala dech k překvapenému zaječení, když ji druhý muž, stejně velký a s hustým knírem, odstrčil, aby dosáhl na Nyneivu. Elain se zapomněla bát. Zuřivě stiskla rty, když se velké ruce dotkly druhé ženy, švihla holí dolů a veškerou silou, na niž se vzmohla, muže udeřila do hlavy. Chlapíkovi se podlomily nohy a on se tím nejuspokojivějším způsobem složil na břicho.
Lidé couvali, nikdo se nechtěl zaplést do potíží někoho jiného. Rozhodně jim nikdo nenabídl pomoc. A Elain si uvědomila, že ji potřebují. Muž, kterého uhodila Nyneiva, byl ještě na nohou a s ústy zkřivenými v úšklebku si olizoval krev, která mu tekla z nosu. Zatínal pěsti, jako by jí chtěl zmáčknout hrdlo. Horší bylo, že nebyl sám. Sedm dalších mužů se rozestoupilo kolem, aby jim zabránilo v útěku, a všichni až na jednoho byli velcí jako ten s rozbitým nosem, měli zjizvené tváře a ruce, které vypadaly, jako by jimi léta roztloukali kamení. Šlachovitý chlapík s úzkým obličejem, zubící se jako nervózní liška, neustále funěclass="underline" „Nenechte ji utýct. Ona je zlato, to vám povídám. Zlato!“
Věděli, kdo je. Tohle nebyl pokus o okradení. Chtěli se zbavit Nyneivy a unést dědičku Andoru. Cítila, jak se Nyneiva natahuje po saidaru – pokud by ji tohle nerozzlobilo natolik, aby mohla usměrňovat, tak už nic – a sama se také otevřela pravému zdroji. Vlila se do ní jediná síla, sladká záplava jí naplnila od hlavy k patě. Pár spletených vláken vzduchu kolem každého z nich by ty lotry vyřídila.
Ale neusměrňovala, a Nyneiva také ne. Společně by tyhle chlapíky dokázaly spráskat tak, jak to měly udělat jejich mámy. Ale ony se to neodvážily udělat, leda by neexistovala jiná možnost.
Kdyby byla jedna z černých adžah nablízku, aby na ně viděla, tak se již prozradily září saidaru. Usměrnit i jen tak málo, jako těch pár vláken vzduchu, by je prozradilo černé sestře dokonce ve vedlejší ulici na sto i více kroků dál, jen by to záviselo na její síle a vnímavosti. Právě tohle prováděly posledních pět dní, chodily městem a snažily se vycítit ženu při usměrňování v naději, že je ten pocit přitáhne k Liandrin a ostatním.
Bylo třeba také zvážit lidi okolo. Pár lidí stále procházelo ulicí po obou stranách těsně kolem zdí. Ostatní se motali kolem a začínali si hledat jinou cestu. Jen hrstka uznala, že jsou dvě ženy v nebezpečí, a to i jen tím, že zahanbeně odvraceli oči. Ale kdyby viděli velké muže, jimiž kolem pohazuje něco neviditelného...?
Aes Sedai a jediná síla nebyly v dané chvíli v Tanchiku právě oblíbené, ne když se stále šířily zprávy o Falme i novější příběhy, tvrdící, že Bílá věž podporuje Dračí spřísahance na venkově. Ti lidé by mohli utéci, kdyby viděli používat jedinou sílu. Nebo by se mohli změnit v rozzuřený dav. Dokonce i kdyby se jim s Nyneivou podařilo vyhnout tomu, aby je na místě roztrhali na kusy – o čemž si Elain nebyla jistá, zda to dokážou – nedalo by se to pak nijak zakrýt. Černé adžah by se do západu slunce doslechly o tom, že v Tanchiku jsou Aes Sedai.
Postavily se k sobě s Nyneivou zády a Elain pevně stiskla hůl. Chtělo se jí hystericky rozesmát. Jestli se Nyneiva jenom zmíní o tom, že zase půjdou ven – pěšky – uvidí se, komu se líbí mít hlavu strčenou do vědra s vodou. Přinejmenším nikdo z těch darebáků nevypadal zrovna nadšeně, že by si měl jako první nechat rozbít hlavu jako ten chlapík, co ležel nehybně na dlažebních kamenech.
„Do toho,“ pobízel je mužík s hubeným obličejem a mával rukama. „Do toho! Jsou to jenom dvě ženský!“ Ale sám se do akce příliš nehrnul. „Říkám do toho. Potřebujeme jenom tu jednu. Ona je zlato, povídám vám.“
Náhle se ozvalo hlasité žuchnuti a jeden z trhanů se sesul na kolena a zpola omámeně si ohmatával rozbitou hlavu. Kolem něj proběhla tmavovlasá žena s vážnou tváří v modrých jezdeckých šatech, prudce se otočila a pěstí udeřila dalšího chlapa přes ústa a holí mu podrazila nohy, načež ho při pádu ještě kopla do hlavy.
To, že jim někdo pomohl, bylo překvapivé, natož zdroj té pomoci, ale Elain si nehodlala vybírat. Nyneiva se s řevem vrhla kupředu a Elain také, křičíc: „Kupředu Bílý lev!“ se hnala na nejbližšího otrapu, aby ho srazila, jak nejtvrději a nejrychleji to půjde. Lotr zvedl ruce, aby se chránil, a vypadal bez sebe strachy. „Kupředu Bílý lev!“ zvolala Elain znovu, byl to válečný pokřik Andoru, a muž stáhl ocas mezi nohy a utekl.
Elain, smějíc se proti své vůli, se otočila hledajíc dalšího, koho by mohla zmydlit. Jen dva z mužů ještě neutekli nebo neleželi na zemi. Ten, co mu jako prvnímu Nyneiva zlomila nos, se otočil k útěku a Nyneiva ho naposledy vší silou udeřila přes záda. Ženě s vážnou tváří se nějak podařilo zaplést svou hůl druhému muži mezi paži a rameno, přitáhla si ho blíž a zároveň ho zvedla na špičky. V punčochách by byl o hlavu větší než ona a vážil dvakrát víc, ale ona ho chladně třikrát rychle za sebou udeřila dlaní volné ruky zespodu do brady. Muž vyvrátil oči, ale ještě než dopadl, Elain si všimla, jak se mužík s úzkou tváří zvedá z dlažby. Z nosu mu kapala krev a oči měl skelnaté, ale přesto vytáhl z opasku nůž a vrhl se té cizí ženě na záda.
Elain bez přemýšlení usměrnila. Vzdušná pěst srazila muže i s nožem saltem dozadu. Žena s vážnou tváří se prudce otočila, ale on už se po čtyřech škrábal pryč a vnořil se do davu o kus dál v ulici. Lidé se zastavovali, aby se mohli podívat na podivnou rvačku, i když kromě tmavovlasé ženy nikdo ani nezvedl ruku. Žena sama se nejistě dívala z Elain na Nyneivu a zpátky. Elain napadlo, jestli si všimla toho, jak šlachovitého mužíka srazilo něco neviditelného.
„Máš naše díky,“ řekla Nyneiva trochu bez dechu, když se přiblížila k ženě a narovnala si závoj. „Myslím, že bychom měly odejít. Vím, že civilní hlídka do ulic moc nechodí, ale radši bych tohle nevysvětlovala, kdyby se tu náhodou objevila. Náš hostinec je nedaleko. Připojíš se k nám? Šálek čaje je to nejmenší, co můžeme nabídnout někomu, kdo opravdu zvedl ruku a pomohl někomu jinýmu v tomhle Světlem zatraceným městě. Já se jmenuju Nyneiva a tohle je Elain.“
Žena viditelně zaváhala. Takže si všimla. „To... to bych... ráda. Ano. To bych ráda.“ Při řeči tak nějak šišlala, bylo jí těžko rozumět, ale přesto to bylo jaksi povědomé. Byla to opravdu milá žena. Díky tmavým vlasům, které jí spadaly skoro k ramenům, vypadala její pleť ještě světlejší, než byla ve skutečnosti. Měla maličko tvrdší rysy, aby se dala považovat za krásku. V modrých očích měla přísný výraz, jako by byla zvyklá vydávat rozkazy. Asi byla obchodnice, podle těch šatů. „Já jsem Egeanin.“