Egeanin v nejmenším neváhala odejít s nimi nejbližší boční ulicí pryč. Kolem padlých mužů už se zase tlačili lidé. Elain by čekala, že až se ti lotrové probudí, nebudou mít na sobě nic cenného, snad ani šaty a boty. Moc ráda by věděla, jak zjistili její totožnost, ale nebylo možné jednoho vzít s sebou, aby to zjistily. Odteď s sebou budou rozhodně mít osobní strážce, bez ohledu na to, co Nyneiva řekne.
Egeanin sice možná neváhala, ale určitě byla znepokojená. Elain jí to viděla na očích, jak se proplétaly davem. „Viděla jsi to, že ano?“ zeptala se. Žena klopýtla, což bylo veškeré ujištění, které Elain potřebovala, a ona spěšně dodala: „My ti neublížíme. Určitě ne po tom, jak jsi nám přišla na pomoc.“ Znovu musela vyplivnout závoj. Nyneiva tento problém zřejmě neměla. „Nemusíš se na mě mračit, Nyneivo. Ona viděla, co jsem udělala.“
„To já vím,“ ucedila Nyneiva suše. „A bylo to správný. Ale teď nejsme někde v zámku tvý mámy, z doslechu zvědavejch uší.“ Pokynem ruky zahrnula lidi kolem sebe. S Egeanininou holí a jejich klacky je lidé zeširoka obcházeli. Egeanin řekla: „Větší část řečí, který jsi možná slyšela, není pravda. Vlastně je toho pravda jen málo. Nás se bát nemusíš, ale musíš pochopit, že některé věci tady prostě probírat nemůžeme.“
„Bát se vás?“ Egeanin vypadala užasle. „Ani mě nenapadlo, že bych měla. Budu mlčet, dokud si nebudete chtít promluvit.“ Své slovo dodržela. Šumícím davem šly mlčky celou cestu dolů přes poloostrov ke Dvoru Tří slivoní. Ze všeho toho chození Elain rozbolely nohy.
V šenku i přes časnou hodinu seděla hrstka mužů a žen nad vínem či pivem. Ženu s dulcimerem doprovázel hubený mužík na flétnu, která zněla stejně slabě, jako byl její majitel slabý. Juilin seděl u stolu vedle dveří a bafal z fajfky s krátkou troubelí. Když odcházely, Juilin se ještě nevrátil z nočního pátrání. Elain byla ráda, že pro jednou nemá žádnou novou modřinu nebo šrám. To, co nazýval odvrácenou stranou Tanchika, bylo zjevně ještě drsnější než tvář, kterou město ukazovalo světu. To jediné, čím se přizpůsobil tanchickému oděvu, byla jedna z těch kuželovitých tmavých plstěných čapek, která nahradila jeho plochý slamák a kterou nosil posunutou do týla.
„Našel jsem je,“ řekl, vyskočil z lavice a strhl si čapku z hlavy dřív, než si všiml, že nejsou samy. Přimhouřenýma očima mrkl na Egeanin a lehce se uklonil. Ona to opětovala skloněním hlavy a stejně ovládaným pohledem.
„Našels je?“ vyjekla Nyneiva. „Jsi si jistý? Mluv, chlape. Copak sis spolkl jazyk?“ A ona pořád varovala, že nesmějí mluvit před cizími lidmi.
„Měl bych říct, že jsem našel místo, kde byly.“ Na Egeanin se sice znovu nepodíval, ale slova vybíral velice opatrně. „Ta žena s bílým pramenem ve vlasech mě zavedla k domu, kde přebývá s mnoha dalšími ženami, i když jen pár z nich někdy někdo viděl venku. Místní si mysleli, že to jsou bohaté uprchlice z venkova. Teď jim zůstalo jen pár zbytků jídla ve spíži – dokonce i sluhové jsou pryč – ale z několika věcí bych řekl, že odešly včera pozdě večer nebo v noci. Pochybuju, že se bojí noci v Tanchiku.“
Nyneiva držela hrst cůpků tak pevně, až měla bílé klouby. „Tys byl vevnitř?“ řekla velice vyrovnaným hlasem. Elain měla dojem, že jí chybí jen kousek, a zvedne hůl, kterou měla u boku.
Juilina to zřejmě taky napadlo. S pohledem upřeným na kyj řekclass="underline" „Víš moc dobře, že s nimi nikdy neriskuju. Prázdný dům se dá poznat, je to z něj cítit, ať je jak chce velký. Nemůžeš honit zloděje, dokud se nenaučíš vidět jako oni.“
„A co kdybys spustil past?“ Nyneiva skoro syčela. „Zahrnuje to tvý velký nadání pro cítění taky pasti?“ Juilinův tmavý obličej trochu zešedl. Chytač zlodějů si olízl rty, jako by to chtěl vysvětlit nebo se bránit, ale ona ho uťala. „Promluvíme si o tom později, mistře Sandare.“ On na chvíli přesunul pohled na Egeanin. Nyneiva si konečně uvědomila, že tu jsou i další uši. „Řekni Rendře, že si vezmeme čaj v Pokoji padajících kvítků.“
„Komnatě padajících kvítků,“ opravila ji tiše Elain a Nyneiva se na ni zamračila. Juilinova zpráva zanechala starší ženu ve špatné náladě.
Sandar se hluboce poklonil s rozpřaženýma rukama. „Jak přikazuješ, paní Nyneivo, tak já ze srdce rád uposlechnu,“ prohodil suše, vrazil si čapku z tmavé plsti zase na hlavu a odešel. Z jeho zad působivě čišelo rozhořčení. Muselo to být nepříjemné, muset si nechat rozkazovat od někoho, s kým jste se kdysi snažili flirtovat.
„Hlupák!“ zavrčela Nyneiva. „Měly jsme je oba nechat v tairenským přístavu.“
„On je váš sluha?“ zeptala se Egeanin pomalu.
„Ano,“ štěkla Nyneiva, právě když Elain řekla: „Ne.“
Podívaly se na sebe, Nyneiva se stále mračila.
„Možná je, jistým způsobem,“ povzdechla si Elain ve chvíli, kdy Nyneiva zabručela: „Vlastně asi není.“
„Aha... chápu,“ utrousila Egeanin.
Mezi stoly náhle přišustila Rendra, poupě rtů pod závojem rozvité v úsměvu. Elain si přála, aby se tolik nepodobala Liandrin. „A. Dnes ráno vám to tolik sluší. Ty vaše šaty jsou úžasné. Nádherné.“ Jako by žena s medovými vlasy neměla s výběrem látky i střihu tolik společného, co ony. Její vlastní šaty by byly dost červené i pro Cikánku a rozhodně se nehodily na veřejnost.
„Ale zase jste se chovaly hloupě, ano? To je důvod, proč se skvělý pan Juilin zase tolik mračí. Neměly byste mu dělat takové starosti.“ Záblesk v jejích velkých hnědých očích prozrazoval, že Juilin si našel někoho, s kým mohl flirtovat. „Pojďte. Vezmete si čaj v chládku a soukromí, a jestli budete zase muset jít ven, dovolíte mi, abych vám obstarala nosiče a strážné, ano? Hezká Elain by neztratila tolik váčků, kdyby byla dobře strážená. Ale o takových věcech se teď bavit nebudeme. Váš čaj je skoro připravený. Pojďte.“ Museli jste se to naučit, tak to aspoň viděla Elain. Mluvit, aniž jste u toho neustále polykali závoj, jste se museli naučit.
Komnata padajících kvítků, umístěná na konci krátké chodby vedoucí z šenku, byla malá místnost bez oken s nízkým stolkem a vyřezávanými křesílky s červeným čalouněním. Nyneiva a Elain tady jídávaly – s Tomem či Juilinem nebo oběma, když na ně Nyneiva zrovna nebyla rozzlobená. Omítnuté cihlové zdi s dosti realisticky namalovanými slivoněmi a sprškou květů, podle nichž měla komnata jméno, byly dost silné, aby nikdo nemohl poslouchat, co si tu povídají. Elain si prakticky strhla závoj a hodila průhlednou látku na stůl, než se posadila. Dokonce ani tarabonské ženy se nepokoušely s tou věcí jíst a pít. Nyneiva si svůj jen odepjala a odhrnula.
Dokud jim nedonesli občerstvení, Rendra neustále klábosila, od nové švadleny, která by jim mohla ušít šaty podle nejnovější módy z toho nejtenčího hedvábí, jaké si člověk dokázal představit – navrhla Egeanin, aby ji vyzkoušela, a v odpověď se jí dostalo jen vyrovnaného pohledu, což však Rendru ani na okamžik nezbrzdilo – přes to, proč by měly poslechnout Juilina, když je město prostě příliš nebezpečné, aby ženy chodily venku samy, dokonce i za denního světla, po voňavé mýdlo, které by jejich vlasům propůjčilo ten nejjemnější lesk. Elain občas napadlo, jak ta žena může vést úspěšný hostinec, když zřejmě nemyslí na nic jiného než na své vlasy a šaty. To, že takový podnik vedla, bylo jasné, Elain jen zajímalo, jak to dělá. Ovšem, nosila hezké šaty, jen ne zcela vhodné. Sluha, který jim na podnose přinesl čaj, šálky z modrého porcelánu a koláčky, byl ten stejný štíhlý tmavooký mladík, jenž Elain neustále doléval oné svízelné noci. A zkusil to znovu, a víc než jednou, i když si Elain v duchu přísahala, že se již nikdy nenapije, ani doušek. Byl to hezký muž, ale ona na něj vrhla svůj nejstudenější pohled, takže švihák ještě rád odchvátal z místnosti.