Egeanin vše tiše sledovala, dokud neodešla také Rendra. „Nejste takové, jak jsem čekala,“ řekla pak a zvláštním způsobem držela šálek špičkami prstů. „Hostinská žvaní hlouposti, jako byste byly její sestry a navíc stejně hloupé, a vy jí to dovolíte. Ten tmavý muž – myslím, že je to nějaký sluha – si z vás utahuje. A ten mladý sloužící na vás civí s otevřeným hladem v očích, a vy to dovolíte. Vy jste... Aes Sedai, že ano?“ Aniž čekala na odpověď, přenesla pronikavý pohled modrých očí na Elain. „A ty jsi... Ty jsi urozené krve. Nyneiva hovořila o paláci tvé matky.“
„Takové věci se v Bílé věži příliš nepočítají,“ sdělila jí Elain lítostivě a rychle si z brady smetla drobečky z koláče. Byl to velice kořeněný koláček, téměř ostrý. „I kdyby se tam šla učit královna, musela by drhnout podlahy jako kterákoliv jiná mladší novicka, a skákat, jak jí řeknou.“
Egeanin pomalu kývla. „Takže takhle vládnete. Tím, že ovládáte vládce. Je... tak... cvičeno hodně královen?“
„Co já vím, tak žádná.“ Elain se zasmála. „I když je naší andorskou tradicí, že tam dědička jde. Ale chodí tam hodně šlechtičen, i když ty obvykle nechtějí, aby se to vědělo, a většina odejde, aniž by vůbec dokázala vycítit pravý zdroj. Tohle byl jen příklad.“
„Ty jsi taky... šlechtična?“ zeptala se Egeanin a Nyneiva si odfrkla.
„Moje máma byla ze statku a můj táta pásl ovce a pěstoval tabák. Tam, odkud pocházím, se jen málokdo obejde bez vlny a tabáku na prodej. Co tvoji rodiče, Egeanin?“
„Můj otec byl voják a matka je... důstojník na lodi.“ Chvíli usrkávala neslazený čaj a prohlížela si je. „Vy někoho hledáte,“ pronesla nakonec. „Ty ženy, co o nich mluvil ten tmavý muž. Já trochu obchoduji s informacemi, kromě jiných věcí. Mám své jisté zdroje, které mi dodávají zprávy. Třeba mohu pomoci. Nic bych si neúčtovala, jen bych chtěla, abyste mi sdělily víc věcí o Aes Sedai.“
„Už jsi nám pomohla až dost,“ řekla Elain spěšně, když si vzpomněla, jak Nyneiva skoro všechno vybrebtala Baylemu Domonovi. „Já jsem vděčná, ale víc přijmout nemůžeme.“ Prozradit této ženě něco o černém adžah a zatáhnout ji do toho nevědomky bylo nemyslitelné. „To opravdu nemůžeme.“
Nyneiva, přichycená s pootevřenými ústy, se na ni zlostně zamračila. „Chtěla jsem říct to stejný,“ řekla bezvýrazně, a pak veseleji pokračovala. „Naše vděčnost se ale určitě vztahuje na odpovědi na otázky, Egeanin. Pokud to dokážeme.“ Určitě tím myslela, že existuje mnoho otázek, na které odpovědi neznají, ale Egeanin to vzala jinak.
„Ovšem. Nebudu pátrat po tajných záležitostech vaší Bílé věže.“
„Zřejmě se o Aes Sedai dost zajímáš,“ podotkla Elain. „Tu schopnost v tobě necítím, ale třeba by ses mohla naučit usměrňovat.“
Egeanin málem upustila porcelánový šálek. „To... se dá naučit? To jsem ne... ne. Ne, nechci se to... naučit.“
Její rozčilení Elain rozesmutnilo. Dokonce i mezi lidmi, kteří se Aes Sedai nebáli, se jich příliš mnoho děsilo mít něco společného s jedinou silou. „Co vlastně chceš vědět, Egeanin?“
Než mohla žena promluvit, zaťukání na dveře následoval Tom, který vstoupil v sytě hnědém plášti, který začal nosit, když šel ven. Hnědý plášť rozhodně přitahoval méně pozornosti než kejklířský, záplatami pokrytý kus oděvu. Vlastně takhle vypadal docela důstojně, s hřívou bílých vlasů, i když by si je měl lépe učesat. Elain si ho představila mladšího a uvědomila si, že chápe, co na něm upoutalo její matku. To však neomlouvalo, že odešel. Rychle vyhladila vrásky, než si Tom stačil všimnout, jak se mračí.
„Slyšel jsem, že nejste samy,“ prohodil, a ostražitý pohled, který vrhl na Egeanin, byl téměř stejný jako ten Juilinův. „Ale myslel jsem, že byste třeba chtěly slyšet, že dnes ráno děti Světla obklíčily panaršin palác. V ulicích to přímo vře. Zdá se, že urozená paní Amathera má být zítra uvedená do úřadu panarchy.“
„Tome,“ řekla Nyneiva unaveně, „pokud tahle Amathera není ve skutečnosti Liandrin, tak je mi fuk, jestli se stane panarchou, králem i vědmou celýho Dvouříčí dohromady.“
„Zajímavá věc,“ pokračoval klidně Tom kulhaje ke stolu, „je, že se povídá, že shromážděni odmítlo Amatheru zvolit. Odmítlo. Tak proč ji uvádějí do úřadu? Zvláštní věci jsou hodný pozornosti, Nyneivo.“
Když si začal sedat, Nyneiva tiše prohodila: „Vedeme tu soukromý rozhovor, Tome. Jsem si jistá, že v šenku ti bude příjemněji.“ Usrkla čaje a hleděla na něj přes okraj šálku. Jasně čekala, že odejde.
Tom se zapýřil a narovnal se, aniž byl dosedl, ale hned neodešel. „Ať už shromáždění změnilo názor nebo ne, tohle nejspíš vyvolá nepokoje. V ulicích pořád věří, že Amatheru odmítli. Jestli už musíte jít ven, nemůžete jít samy.“ Díval se na Nyneivu, ale Elain měla dojem, jako by jí chtěl položit ruku na rameno. „Bayle Domon je zalezlej v tý díře u přístavu a balí svý věci pro případ, že by musel utíkat, ale souhlasil, že zařídí padesát vybranejch chlapů, tuhých chlapíků, co jsou zvyklí se prát a umějí to s nožem nebo mečem.“
Nyneiva otevřela ústa, ale Elain ji uťala. „Jsme ti vděčné, Tome, tobě i panu Domonovi. Prosím, řekni mu, že jeho laskavou a velkorysou nabídku přijímáme.“ Pohlédla Nyneivě do upřených očí a pak významně dodala: „Rozhodně bych nechtěla, aby mě někdo unesl na ulici za denního světla.“
„Ne,“ souhlasil Tom. „To bychom nechtěli.“ Elain měla dojem, že napůl připojil „dítě", a tentokrát se jejího ramene dotkl, rychle ji pohladil. „Vlastně,“ promluvil ještě, „ti muži už čekají venku na ulici. Snažím se najít kočár. Ta nosítka jsou příliš zranitelná.“ Zřejmě si uvědomoval, že zašel příliš daleko, když Domonovy muže přivedl, než souhlasily, nemluvě o řeči o kočáru, aniž by se nejdřív alespoň zeptal, ale čelil jim jako vlk zahnaný do kouta, huňaté obočí svraštělé. „Já bych... osobně... litoval, kdyby se vám něco stalo. Kočár tu bude, jakmile najdu spřežení. Jestli se vůbec nějaký dá najít.“
Nyneiva, s rozšířenýma očima, se málem třásla, jak se nemohla rozhodnout, jestli mu má či nemá vyhubovat tak, že na to nikdy nezapomene, a Elain by k tomu sama ochotně přidala menší připomínku. O trochu menší. Dítě, no tedy!
Tom využil jejich váhání a rozmáchle se jim uklonil tak, že by se to hodilo do jakéhokoliv paláce, a odešel, dokud mohl.
Egeanin položila šálek a ohromeně na ně zírala. Elain předpokládala, že Aes Sedai nejspíš neprokazují zrovna čest, když dovolily, aby je Tom zastrašil. „Už musím jít,“ prohlásila jejich návštěvnice, vstala a u stěny si vzala svou hůl.
„Ale ani ses na nic nezeptala,“ namítala Elain. „Přinejmenším ti dlužíme odpovědi na tvé otázky.“
„Někdy jindy,“ řekla Egeanin po chvíli. „Je-li to dovoleno, přijdu někdy jindy. Musím se o vás dozvědět víc. Nejste takové, jak jsem čekala.“ Ujistily ji, že může přijít kdykoliv, že budou tady, a snažily se ji přesvědčit, aby tu zůstala déle, aspoň dokud nedopije čaj a nedojí koláčky, ale ona trvala na tom, že musí odejít hned.