Nyneiva ji doprovodila ke dveřím a s rukama v bok se obrátila. „Unést tě? Jestli jsi nezapomněla, Elain, tak jsem to byla já, koho se ti chlapi snažili sebrat!“
„Aby tě dostali z cesty a mohli chytit mě,“ prohlásila Elain. „Jestli jsi to nezapomněla, tak já jsem dědička Andoru. Máti by z nich udělala boháče, aby mě dostala zpátky.“
„Možná,“ zamumlala Nyneiva pochybovačně. „No, aspoň neměli nic společnýho s Liandrin. Ta sebranka by neposlala bandu lumpů, aby se nás pokusili nacpat do pytle. Proč muži pořád dělají něco bez ptaní? Copak jim to, že jim rostou chlupy na prsou, vysává mozek?“
Náhlá změna tématu Elain nezmátla. „Aspoň si nemusíme dělat starosti s hledáním osobní stráže. Souhlasíš, že je nutně potřebujeme, i když Tom překročil svou pravomoc?“
„No, asi ano.“ Nyneiva nesmírně nerada připouštěla, že se zmýlila. Například když si myslela, že ti muži šli po ní. „Elain, uvědomuješ si, že pořád nemáme nic než prázdný dům? Jestli Juilin – nebo Tom – uklouznou a nechají se chytit... Musíme černé sestry najít, aby to netušily, jinak nikdy nebudeme mít šanci, že je vysledujeme k tý věci, co je nebezpečná pro Randa.“
„Já vím,“ řekla Elain trpělivě. „Už jsme to probraly.“
Starší žena se zamračila do prázdna. „Pořád nemáme ani náznak toho, co to vlastně je, nebo kde.“
„Já vím.“
„I kdybychom sebraly Liandrin a ty ostatní právě teď, nemůžeme to nechat válet se někde tam venku a čekat, až to najde někdo jiný.“
„To já vím, Nyneivo.“ Elain si připomněla, že musí být trpělivá, a tak ztišila hlas. „Najdeme je. Musí jim něco uklouznout, a díky Tomovým řečem, Juilinovým zlodějům a námořníkům Bayleho Domona se o tom dozvíme.“
Nyneiva se teď mračila zamyšleně. „Všimla sis Egeanininých očí, když se Tom zmínil o Domonovi?“
„Ne. Myslíš, že ho zná? Proč by to neřekla?“
„To nevím,“ zabručela Nyneiva podrážděně. „Tvář se jí nezměnila, ale v očích... Překvapilo ji to. Ona ho zná. Ráda bych věděla, co –“ Někdo tiše zaklepal na dveře. „To k nám přijde na návštěvu každej v Tanchiku?“ zavrčela a prudce otevřela dveře.
Rendra sebou při pohledu na Nyneivinu tvář trhla, ale okamžitě se jí na rty vrátil její vždypřítomný úsměv. „Odpusťte, že vás ruším, ale dole se na vás ptá jedna žena. Ne jménem, ale popsala vás, jak tu stojíte. Říká, že si myslí, že vás zná. Je...“ To poupě rtů se jí stáhlo v lehkém zamračení. „Zapomněla jsem se jí zeptat na jméno. Dnes ráno jsem jako nemoudrá koza. Je to dobře oblečená žena, ani ne ve středních letech. Není z Tarabonu.“ Lehce se zachvěla. „Vážná žena, myslím. Když mě poprvé uviděla, podívala se na mě jako moje starší sestra, když jsme byly malé, a ona myslela na to, jak mi z copů udělá vrabčí hnízdo.“
„Nebo nás ony našly první?“ prohodila Nyneiva tiše.
Elain sáhla po pravém zdroji dřív, než na to pomyslela, a pocítila nesmírnou úlevu, že ještě může, že ji neodstínily. Byla-li ta žena dole černá adžah... Ale pokud byla, proč by se ohlašovala dopředu? Přesto si přála, aby i Nyneivu obklopila záře saidaru. Kdyby tak jenom starší žena dokázala usměrňovat, aniž by byla rozzlobená.
„Pošli ji dál,“ řekla Nyneiva, a Elain si uvědomila, že si svůj nedostatek velice dobře uvědomuje a bojí se. Když se Rendra obrátila k odchodu, Elain začala splétat vlákna vzduchu, silná jako lodní lana, připravená ke spoutání, a vlákna ducha, aby druhou ženu odstínila. Pokud tato žena bude byť jen maličko připomínat některou z jejich seznamu, jestli se pokusí usměrnit byť jen jiskřičku...
Ženu, jež vstoupila do Komnaty padajících kvítků v mihotavém rouchu z černého hedvábí neznámého střihu, Elain nikdy předtím neviděla, a určitě nebyla na seznamu žen, které odešly s Liandrin. Tmavé vlasy, které jí spadaly na ramena, rámovaly chladnou hezkou tvář s velkýma tmavýma očima a hladkými lícemi, ale ne s onou bezvěkostí Aes Sedai. S úsměvem za sebou zavřela dveře. „Odpusťte, ale myslela jsem, že jste –“ Obklopila ji záře saidaru a ona...
Elain pustila pravý zdroj. V těch tmavých očích bylo cosi velitelského, i ve svitu kolem ní, ve slabé záři jediné síly. Byla to ta nejkrálovštější žena, jakou kdy Elain viděla. Teď si Elain uvědomila, že dělá pukrle, zarděla se, že si myslela... Co si myslela? Tak těžko se jí myslelo.
Žena si je chvíli prohlížela, pak spokojeně kývla, doplula ke stolu a usedla na křeslo v jeho čele. „Pojďte blíž, ať na vás obě pořádně vidím,“ vyzvala je rázným hlasem. „Pojďte. Ano. Tak je to správně.“
Elain si náhle uvědomila, že stojí u stolu a shlíží na tu tmavookou zářící ženu. Doufala, že je všechno v pořádku. Na druhé straně stolu Nyneiva tiskla hrst dlouhých tenkých copů, ale na návštěvnici hleděla s přihlouple uchváceným výrazem. Elain bylo do smíchu.
„Asi to, co jsem čekala,“ prohlásila ta cizí žena. „O málo starší než holčičky, a očividně ani zpola vycvičené. Ale silné. Dost silné, aby nadělaly spoustu potíží. Zvláště ty.“ Upřela oči na Nyneivu. „Z tebe by jednou mohlo něco být. Ale ty ses zablokovala, viď? Tohle bychom z tebe měly dostat, i když přitom budeš výt.“
Nyneiva pořád pevně tiskla copy, ale její výraz se změnil z potěšeného, dívčího úsměvu při chvále v zahanbený, s chvějícími se rty. „Mrzí mě, že jsem se zablokovala,“ skoro kňučela. „Bojím se... vší té moci... jediné síly... jak můžu –?“
„Mlč, dokud se tě nezeptám,“ zarazila ji žena pevně a odhodlaně. „A nezačni brečet. Máš velkou radost, že mě vidíš, nesmírnou. Chceš jediné, abys mě mohla potěšit a pravdivě mi odpovědět na otázky.“
Nyneiva důrazně zakývala hlavou a usmála se ještě uchváceněji než předtím. Elain si uvědomila, že to dělá taky. Byla si jistá, že na ty otázky dokáže odpovědět první. Cokoliv, jen aby tuto ženu potěšila.
„Takže. Jste tu samy? Jsou s vámi nějaké další Aes Sedai?“
„Ne,“ odpověděla Elain rychle na první otázku a stejně rychle i na druhou. „Žádné další Aes Sedai s námi nejsou.“ Možná by jí měla říci i to, že vlastně ještě nejsou skutečné Aes Sedai. Ale na to se jí žena nezeptala. Nyneiva se na ni nazlobeně zamračila, rozzuřená, že ji Elain předběhla, a klouby ruky, v níž svírala copy, měla úplně bílé.
„Proč jste v tomto městě?“ ptala se cizí žena dál.
„Lovíme černé sestry,“ vyhrkla Nyneiva a vrhla po Elain vítězoslavný pohled.
Hezká žena se zasmála. „Tak proto jsem dodneška necítila žádné usměrňování. To od vás bylo moudré, že jste se držely při zemi, když je to jedenáct proti dvěma. Tím jsem se vždycky řídila sama. Ať si tu pobíhají jiní hlupáci a stavějí se na odiv. Ty je možné lapit, když to děláte jako pavouk číhající v puklině. Pavouka nikdo neuvidí, dokud není příliš pozdě. Řekněte mi, jak jste ty černé sestry objevily, a co o nich víte.“
Elain ze sebe vysypala všechno soupeříc s Nyneivou, aby byla první. Nebylo toho mnoho. Jejich popis, ter’angrialy, jež ukradly, vraždy v Bílé věži a strach, že je tam víc černých sester, pomoc jednomu ze Zaprodanců v Tearu před pádem Kamene, jejich úprk sem a hledání něčeho, co je nebezpečné pro Randa. „Všechny zůstávaly v domě pospolu,“ dokončila Elain lapajíc po dechu, „ale včera v noci odešly.“
„Zdá se, že jste se dostaly hodně blízko,“ řekla ta žena pomalu. „Velice blízko. Ter’angrial. Vysypte na stůl, co máte v měšcích a v kapsách.“ Ony to udělaly a žena se rychle prohrabala mincemi, šitíčky, kapesníky a podobně. „Máte nějaké ter’angrialy u sebe v pokoji? Angrialy nebo sa’angrialy?“