Elain si byla vědoma zkrouceného kamenného prstenu, jenž jí visel mezi ňadry, ale tak otázka položena nebyla. „Ne,“ odpověděla. V pokoji žádné takové věci nemají.
Žena všechno odstrčila, opřela se v křesle a promluvila napůl k sobě. „Rand al’Thor. Tak tak se nyní jmenuje.“ Obličej se jí zkřivil, jak se na chviličku zamračila. „Nadutý muž, co páchne milosrdenstvím a dobrotou. Je pořád stejný? Ne, nesnažte se odpovídat. Zbytečná otázka. Takže Be’lal je mrtev. Ten druhý mi připadá jako Izmael. Všechna ta pýcha, že byl lapen jen napůl, bez ohledu na cenu – když jsem ho viděla znovu, bylo v něm méně lidského než v komkoliv z nás. Myslím, že zpola věřil, že je sám Veliký pán Temnoty – celé ty tři tisíce let machinací, a nakonec ho uloví necvičený kluk. Můj způsob je lepší. Pomalu, nenásilně, ze stínu. Něco, co ovládne muže, který dokáže usměrňovat. Ano, to bude ono.“ Náhle měla pronikavý pohled a střídavě si je prohlížela. „Takže. Co s vámi.“
Elain trpělivě čekala. Nyneiva měla na vyčkávavě pootevřených rtech hloupý úsměv. Vedle toho, jak se tahala za copy, vypadal obzvlášť hloupě.
„Jste příliš silné, aby to bylo možné jen tak zahodit. Jednou byste mohly být užitečné. Hrozně ráda bych viděla, jak se bude Rahvin tvářit, až se s tebou setká, a ty už nebudeš zablokovaná,“ řekla Nyneivě. „Kdybych mohla, zabránila bych vám v tom pátrání. Škoda, že je nátlak tak omezený. Přesto, s tím málem, co víte, jste příliš pozadu, abyste je mohly ještě dohonit. Asi vás budu muset sebrat později a dohlédnout na váš... výcvik.“ Vstala, a Elain náhle brnělo celé tělo. Jako by se jí třásl mozek. Neuvědomovala si nic jiného než hlas té hezké ženy, hřmící jí v uších jako z velké dálky. „Vezměte si své věci ze stolu, a až je vrátíte, kam patří, nebudete si pamatovat nic, co se tu odehrálo, kromě toho, že jsem sem přišla, poněvadž jsem si myslela, že jste přítelkyně, které znám z venkova. Zmýlila jsem se, dala jsem si šálek čaje a odešla jsem.“
Elain zamrkala a napadlo ji, proč si přivazuje váček k opasku. Nyneiva se mračila na své ruce, jak si upravovala vlastní měšec.
„Milá žena,“ prohodila Elain a mnula si čelo. Začínala ji bolet hlava. „Řekla nám své jméno? Nepamatuji se.“
„Milá?“ Nyneiva zvedla ruku a prudce se zatahala za copy. Civěla před sebe, jako by se jí ruka pohybovala sama od sebe. „Já... myslím, že nám ho neřekla.“
„O čem jsme to mluvily, než přišla?“ Egeanin právě odešla. Co to bylo?
„Pamatuju se, co jsem chtěla říct.“ Nyneiva už měla pevnější hlas. „Musíme najít černý sestry, aby to netušily, jinak nikdy nebudeme mít možnost je sledovat k té věci, co je nebezpečná pro Randa.“
„Já vím,“ řekla Elain trpělivě. Neřekla to už? Ovšemže ne. „Bavily jsme se o tom.“
V klenutých vratech, vedoucích z malého dvorku hostince na ulici, se Egeanin zastavila a prohlížela si muže s tvrdými tvářemi, kteří postávali, bosí a často i s holou hrudí, mezi povaleči na této straně úzké uličky. Vypadali, že dokážou použít zakřivené široké meče, které jim visely u pasu nebo jež měli zastrčené za šerpami, ale žádná z těch tváří jí nebyla povědomá. Pokud byl některý z nich na lodi Bayleho Domona, když ho posílala s jeho lodí do Falme, tak si to nepamatovala. Pokud tam některý z nich byl, tak mohla jedině doufat, že si nespojí ženu v jezdeckých šatech s ženou v brnění, která zajala jejich plavidlo.
Náhle si uvědomila, že má vlhké dlaně. Aes Sedai. Ženy, které dokážou vládnout jedinou silou, a nikoliv způsobně uvázané. Seděla s nimi u stejného stolu a mluvila s nimi. Vůbec nebyly takové, jak čekala. Tuhle myšlenku nedokázala dostat z hlavy. Mohly usměrňovat, a proto byly nebezpečné pro řád a pořádek, a proto musely být bezpečně uvázané – a přesto... Vůbec nebyly takové, jak ji učili. A dalo se to naučit. Naučit! Dokud se dokáže vyhýbat Baylemu Domonovi – ten by ji poznal zcela určitě – měla by být schopna se vrátit. Musí zjistit víc. Víc než kdy jindy musela zjistit víc.
Nevšimla si světlovlasého muže v tanchickém odění, který se choulil před bíle omítnutou vinárnou na druhé straně ulice. Muž ji sledoval pohledem, oči nad ušmudlaným závojem měl modré a hustý knír mu drželo lepidlo, než se vrátil zpátky ke Dvoru Tří slivoní. Nakonec vstal a přešel ulici, nevšímaje si nechutného způsobu, jakým se o něj lidé otírali. Egeanin si ho málem všimla, když se zapomněl natolik, že zlomil tomu hlupákovi ruku. Jeden z urozených, tedy těch, jež v této zemi za urozené pokládali, se snížil k žebrání, a neměl ani tolik cti, aby si otevřel žíly. Nechutné. Třeba by mohl zjistit víc o tom, co má Egeanin za lubem, v tomto hostinci, jakmile si uvědomí, že má víc peněz, než jeho šaty prozrazují.
47
Vidiny se projevují
Papíry, které měla Siuan Sanche roztroušené na stole, ji příliš nezajímaly, ale vytrvala. Každodenní běh Bílé věže samozřejmě vyřizovali jiní, aby měl amyrlinin stolec čas na důležitá rozhodnutí, ale ona měla ve zvyku každý den překontrolovat jednu či dvě náhodně vybrané záležitosti, aniž by to někomu dopředu oznámila, a tento zvyk teď nehodlala měnit. Nechtěla se nechat rozptylovat svými starostmi. Všechno plulo podle plánu. Upravila si pruhovanou štólu, opatrně namočila brk do inkoustu a zaškrtla další opravenou podrobnost.
Dnes zkoumala seznam nákupů pro kuchyň a zprávu zedníků o přístavku ke knihovně. Vždycky ji ohromilo nesmírné množství drobných zpronevěr, o nichž si lidé mysleli, že jim projdou. Stejně jako počet, který unikl ženám, jež na tyto záležitosti měly dohlížet. Například Laras si zřejmě myslela, že sledovat účty je pod její úroveň, od chvíle, co se její titul změnil z prosté hlavní kuchařky na správkyni kuchyní. Danelle, na druhou stranu, mladá hnědá sestra, která měla dohlížet na mistra Jovarina, zedníka, se nejspíš nechala rozptýlit knihami, které pro ni ten chlapík neustále hledal. To jediné by mohlo vysvětlit, proč se nepodivila nad množstvím dělníků, o nichž Jovarin tvrdil, že je najal, když první náklad kamene z Kandoru právě přistával v Severním přístavu. S tolika muži mohl přestavět celou knihovnu. Danelle byla prostě příliš zasněná, dokonce i na hnědou adžah. Možná by ji nějaká doba strávená jako pokání prací na statku probrala. U Laras bude těžší prosadit disciplínu. Nebyla Aes Sedai, takže bylo příliš snadné zničit její autoritu u kuchtiček, pomocnic a umývačů nádobí. Ale ji třeba také bude možné poslat „na odpočinek“ na venkov. To by...
Se znechuceným odfrknutím Siuan odhodila brk a zamračila se na kaňku, kterou udělala na stránce plné úhledně podtržených a sečtených účtů. „Plýtvám časem a přemýšlím, jestli mám poslat Laras trhat plevel,“ zamumlala. „Ta žena je příliš tlustá, aby se mohla tolik ohýbat!“
Ale nebyla to Larasina váha, proč tolik vyskakovala, a Siuan to věděla. Ta žena nebyla o nic těžší než kdykoliv jindy, nebo to tak aspoň vypadalo, a nikdy jí to v běhání po kuchyni nevadilo. Nebyly žádné nové zprávy. Proto se tak oháněla, jako ledňáček, kterému ukradli jeho úlovek. Jedna zpráva od Moirain, že al’Thorovic chlapec má Callandor, ale celé týdny od té doby nic, i když v řečech kolujících v ulicích se konečně začalo jeho jméno objevovat správně. Pořád nic.