Elaida s mrazivým klidem počkala, dokud nedomluví. Potom Siuan vší silou vrazila políček. Siuan se zapotácela a před očima jí zatančily černostříbrné tečky.
„Ty už jsi zde se svou prací skončila,“ řekla Elaida. „Copak si myslíš, že já – my – bychom ti dovolily, abys zničila Věž? Odveďte ji!“
Siuan klopýtla, když ji dvě červené sestry postrčily dopředu. Jen tak tak se udržela na nohou a zlostně se na ně mračila, ale šla, kam jí ukazovaly. Komu musí předat zprávu? Ať už proti ní mají jakákoliv obvinění, může je vyvrátit, bude-li mít dost času. Dokonce i obvinění zahrnující Randa. Nemohou ji spojit s ničím víc než s klepy, a ona hrála velkou hru příliš dlouho, aby ji mohly porazit řeči. Leda by měly Min. Min by mohla řeči obléknout pravdou. Zaskřípala zuby. Ať shoří moje duše, tuhle bandu použiji na návnadu na ryby!
V předpokoji klopýtla znovu, a tentokrát ne proto, že do ní strkaly. Trochu doufala, že Leana bude pryč, ale kronikářka stála stejně jako ona s pažemi u boků a zuřivě, bezhlesně pohybujíc rty kolem roubíku ze vzduchu. Určitě vycítila, když Leanu poutaly, ale neuvědomila si to. Ve Věži bylo pořád cítit, jak někdo usměrňuje.
Přesto neklopýtla kvůli Leaně, ale kvůli vysokému štíhlému šedovlasému muži, jenž ležel na podlaze s nožem vraženým v zádech. Alrik byl strážcem skoro dvacet let a nikdy si nestěžoval, když ji její cesta odvedla z Věže, nikdy nenamítal, když se kvůli tomu, že byl amyrlinin strážce, dostal stovky leguí od ní, což žádný gaidin neměl rád.
Siuan si odkašlala, ale když promluvila, zněl její hlas přesto ochraptěle. „Za tohle nechám tvoji kůži nasolit a roztáhnout na slunce, Elaido. To přísahám!“
„Přemýšlej o vlastní kůži, Siuan,“ řekla Elaida a přistoupila blíž, aby se jí mohla podívat do očí. „V tomhle je mnohem víc, než bylo zatím odhaleno. To vím. A ty mi předáš i ten poslední střípek. I – ten – poslední – střípek.“ To, jak se náhle odmlčela, bylo ještě děsivější než její tvrdý pohled. „To ti slibuji, Siuan. Odveďte ji dolů!“
Kolem poledne Min nesla štůčky modrého hedvábí Severní bránou, se sladkým úsměvem připraveným pro stráže s plamenem Tar Valonu na prsou, a právě hodlala oním dívčím způsobem zavířit zelenými suknicemi, jak by to udělala Elmindreda. Už to chtěla udělat, když si uvědomila, že tu žádné stráže nestojí. Těžké železem obité dveře do strážnice tvaru hvězdy byly otevřené. Strážnice sama vypadala prázdná. To nebylo vůbec možné. Žádná brána vedoucí na pozemky Věže nikdy nezůstávala nehlídaná. V půli cesty k mohutnému bílému kopí samotné Věže se nad stromy zvedal chochol kouře. Vypadalo to, že je to někde u obydlí pro mladé muže, kteří studovali pod dohledem strážců. Možná stráže odlákal ten oheň.
Stále trochu nejistá se vydala po nedlážděné stezce vedoucí přes zalesněnou část pozemků a nadhodila si štůčky hedvábí. Vlastně žádné nové šaty nechtěla, ale jak mohla odmítnout, když jí Laras vtiskla do dlaní váček stříbra a řekla jí, aby ho použila na toto hedvábí, které uviděla na trhu? Trvala na tom, že je to právě ta barva, která zdůrazní „Elmindredinu“ pleť. Jestli „Elmindreda“ chtěla mít zdůrazněnou pleť, to bylo méně důležité než udržet Laras v dobré náladě.
Mezi stromy zaslechla řinčení mečů. Strážci museli své žáky nechat cvičit tvrději než obvykle.
Bylo to rozčilující. Laras a její zdůrazňování krásy, Gawyn a jeho žertíky, Galad a to, jak jí skládal poklony, aniž by si uvědomil, co jeho tvář a úsměv dělá ženám s tepem. Takhle ji chtěl Rand? Opravdu by ji uviděl, kdyby měla šaty a culila se na něj jako přihlouplá koketa?
Nemá žádné právo to očekávat, říkala si rozzuřeně. Všechno to byla jeho chyba. Nebýt jeho, nebyla by teď tady v těch hloupých šatech a neusmívala by se jako pitomec. Já nosím kabátec a spodky a basta! Možná si občas obléknu šaty – možná! – ale ne abych nějakého muže přinutila se na mě dívat! Vsadím se, že právě teď civí na nějakou tairenskou ženštinu s odhaleným skoro celým poprsím. Já si taky můžu obléknout takové šaty. Uvidíme, co si pomyslí, až mě uvidí v tomhle modrém hedvábí. Nechám si udělat výstřih až k – Nač to vlastně myslí? Ten chlap ji snad připravil o všechen rozum! Amyrlinin stolec ji držel tady, bez nějakého užitku, a Rand al’Thor jí popletl hlavu! Světlo ho spal! Světlo ho spal, že mi to udělal!
Znovu se k ní z dálky doneslo řinčení mečů, a ona se zastavila, když z lesíka před ní vyběhla tlupa mladých mužů s oštěpy a obnaženými meči, s Gawynem v čele. Poznala i další, kteří sem přišli studovat u strážců. Někde jinde na pozemku se ozval křik, řev rozzlobených mužů.
„Gawyne! Co se děje?“
Gawyn se otočil po jejím hlase. V modrých očích měl starosti a strach a jeho obličej, to byla odhodlaná maska, aby se jim nepoddal. „Min. Co děláš –? Zmiz z pozemků Věže, Min. Je to nebezpečné.“ Hrstka mladých mužů běžela dál, ale většina jich na něj netrpělivě čekala. Min se zdálo, že je tu většina žáků.
„Pověz mi, co se děje, Gawyne!“
„Amyrlin byla dnes ráno sesazena. Odejdi, Min!“
Štůčky hedvábí jí vypadly z rukou. „Sesazena? To není možný! Jak? Proč? Ve jménu Světla, proč?“
„Za Gawyna!“ zavolal jeden z mladíků, a ostatní jeho volání přejali a zachřestili zbraněmi. „Za Gawyna! Za stříbrného kance! Za Gawyna!“
„Nemám čas,“ řekl jí naléhavě. „Všude se bojuje. Povídá se, že se Hammar pokouší Siuan Sanche osvobodit. Musím jít do Věže, Min. Odejdi! Prosím!“
Otočil se a rozběhl se k Věži. Ostatní ho následovali s pozvednutými zbraněmi a někteří stále křičeli: „Za Gawyna! Za stříbrného kance! Za Gawyna! Kupředu, molodci!“
Hluk boje byl hlasitější, jasnější, když teď dávala pozor, a křik a jekot, řinčení oceli o ocel jako by přicházely ze všech stran. Z toho povyku jí naskočila husí kůže a roztřásla se jí kolena. Tohle nebylo možné, ne tady. Gawyn měl pravdu. Bude mnohem bezpečnější, mnohem rozumnější, když okamžitě opustí pozemky Věže. Jenom nemohla vědět, kdy nebo jestli jí vůbec dovolí se vrátit, a ji nenapadalo, co dobrého by mohla udělat venku.
„Co dobrýho můžu udělat vevnitř?“ zeptala se sama sebe zuřivě.
Ale k bráně se nevrátila. Nechala hedvábí ležet a spěchala k lesíku, hledajíc vhodnou skrýš. Nemyslela si, že by někdo podřízl „Elmindredu“ jako husu – se zachvěním si přála, aby ji něco takového vůbec nenapadlo – ale nemělo smysl hloupě riskovat. Dřív nebo později boj ustane, a do té doby se musí rozhodnout, co udělá dál.
V černočerné tmě kobky Siuan otevřela oči a pohnula se, trhla sebou a znehybněla. Bylo venku ještě dopoledne? Výslech trval velmi dlouho. Snažila se zapomenout na bolest v přepychu toho, že ještě dýchá. Drsný kámen podlahy jí však rozdíral pohmožděniny a odřeniny, ty, co měla na zádech. Ve všech ji pak pálil pot – celé tělo od kolen k ramenům ji bolelo – ale ve studeném prostředí se přesto otřásla. Mohly mi nechat aspoň košili. Vzduch páchl starým prachem, suchou plísní a stářím. Jedna z hlubokých kobek. Tady dole nebyl uvězněn nikdo od časů Artuše Jestřábí křídlo. Ne od Bonwhin.
Zamračila se do tmy. Nedalo se zapomenout. Stiskla zuby, s námahou se na kamenné podlaze posadila a snažila se nahmátnout stěnu, aby se mohla opřít. Kamenné kvádry stěny ji studily do zad. Maličkosti, říkala si. Mysli na maličkosti. Horko. Zima. Ráda bych věděla, kdy mi přinesou vodu. Jestli ji přinesou.