Nemohla si pomoci, pokusila se nahmatat prsten s Velkým hadem. Už ho neměla. Ne že by to nečekala. Měla dojem, že se pamatuje, jak jí jej strhly. Po nějaké době bylo všechno jako v oparu. Naštěstí, bylo to požehnání. Ale pamatovala si také, jak jim nakonec všechno řekla. Skoro všechno. Vítězoslavný pocit, že něco zatajila, tady trošku, támhle kousek. Mezitím jim s vytím odpovídala, jak jim dychtila odpovědět, jen kdyby přestaly, aspoň na chvilku, jen kdyby... Schoulila se, aby se přestala třást. Moc to nepomáhalo. Zůstanu klidná. Nejsem mrtvá. Na to hlavně nesmím zapomínat. Nejsem mrtvá.
„Matko?“ ozval se z temnoty Leanin nejistý hlas. „Jsi vzhůru, matko?“
„Jsem vzhůru,“ povzdechla si Siuan. Doufala, že Leanu propustily, vykázaly ji z města. Pocítila bodnutí viny, že cítí trochu potěšení z přítomnosti druhé ženy v kobce. „Mrzí mě, že jsem tě do toho dostala, dce –“ Ne. Teď už nemá právo jí takhle říkat. „Mrzí mě to, Leano.“
Nastalo dlouhé ticho. „Jsi... v pořádku, matko?“
„Siuan, Leano. Jen Siuan.“ Přece jen se pokusila dosáhnout na saidar. Nic tam nebylo. Ne pro ni. Jen ta prázdnota uvnitř. Už nikdy. Celý život usilování o jediný cíl, a teď plula bez kormidla po moři mnohem temnějším, než byla její kobka. Otřela si slzy, rozzlobená, že to dopustila. „Už nejsem amyrlin, Leano.“ Něco z toho hněvu se jí dostalo do hlasu. „Teď na moje místo nejspíš pozvednou Elaidu. Pokud to už neudělaly. Přísahám, že jednoho dne tu ženskou předhodím piraňám!“
Leaninou jedinou odpovědí byl dlouhý, zoufalý vzdech.
Skřípění klíče v rezavém železném zámku přimělo Siuan zvednout hlavu. Nikoho nenapadlo zámek a veřeje namazat, než je sem s Leanou hodily, a zrezivělé části se nechtěly otočit. Zachmuřeně se přinutila vstát. „Vstávej, Leano. Vstávej.“ Po chvíli uslyšela, že ji druhá žena poslechla a mezi tichým sténáním si mumlá.
O trochu silnějším hlasem Leana řekla: „K čemu to bude dobré?“
„Aspoň nás nenajdou schoulené na podlaze a ubrečené.“ Snažila se, aby její hlas zněl pevně. „Můžeme bojovat, Leano. Dokud jsme naživu, můžeme bojovat.“ Ó, Světlo, ony mě utišily! Ony mě utišily!
Přinutila se na nic nemyslet, zaťala pěsti a snažila se zarýt prsty do nerovného kamene podlahy. Přála si, aby zvuk, který vydala, tolik nepřipomínal kňučení.
Min položila rance na podlahu a odhodila si dozadu plášť, takže mohla na klíč použít obě ruce. Klíč byl dvakrát delší než její dlaň a stejně zrezivělý jako zámek, jakož i ostatní klíče na velkém železném kroužku. Byla tu zima a vlhko, jako by tak hluboko léto prostě nedosáhlo.
„Pospěš si, dítě,“ pobízela ji tiše Laras, držící lucernu, aby Min viděla, a přitom se rozhlížela na obě strany v tmavé kamenné chodbě. Bylo těžké uvěřit, že tato žena, se všemi svými podbradky, kdysi byla krásná, ale Min ji teď za krásku rozhodně považovala.
Namáhajíc se s klíčem Min zavrtěla hlavou. Potkala Laras, když se snažila proklouznout do svého pokoje pro prosté šedé jezdecké šaty, které teď měla na sobě, a pár dalších věcí. Vlastně tuto mohutnou ženu potkala, když se ona snažila najít ji, jak si dělala o „Elmindredu“ starosti, a zároveň vykřikovala, jaké má Min štěstí, že je v bezpečí, a málem jí navrhla, že ji zamkne v pokoji, dokud nepominou potíže, aby zůstala v bezpečí i nadále. Min si pořád nebyla jistá, jak z ní Laras dokázala vypáčit, jaké má úmysly, a pořád se nemohla vzpamatovat ze šoku, který utrpěla, když jí kuchařka váhavě oznámila, že jí pomůže. V duchu je to kurážná ženská. No, doufám, že dokáže – jak to jen říkala? – zařídit, aby nespadla do kotle. Ten zatracený klíč se ne a ne otočit. Dala do toho celou svou váhu.
Popravdě byla Laras vděčná za víc než jednu věc. Pochybovala, že by všechno dokázala připravit sama nebo že by všechno dokázala najít, určitě ne tak rychle. Kromě toho... Kromě toho, když narazila na Laras, už si začala říkat, že je hloupé na tohle jenom pomyslet, že by měla sedět na koni a mířit do Tearu, dokud ještě může, než se někdo rozhodne, že přidá její hlavu k těm, které zdobily přední stranu Věže. Tušila však, že útěk by byl jednou z těch věcí, které by si nikdy neodpustila. To samo způsobilo, že ani v nejmenším neprotestovala, když Laras přihodila nějaké hezké šaty k těm, které si vybrala sama. Růže a pudry bylo vždycky možné někde „ztratit". Proč se ten zatracený klíč neotočí? Třeba by Laras mohla –
Klíč se náhle posunul a otočil se s cvaknutím tak hlasitým, až se Min polekala, že se něco zlomilo. Ale když strčila do hrubých dřevěných dveří, ty se otevřely. Sebrala rance a vstoupila do holé kamenné kobky – a zmateně se zastavila.
Ve světle lucerny se objevily dvě ženy oděné jen v černých modřinách a rudých odřeninách, které si před náhlým světlem stínily oči, ale Min si chvíli nebyla jistá, zda to jsou ty správné dvě. Jedna byla vysoká, s měděnou pletí, druhá menší, rozložitější, světlejší. Obličeje vypadaly správně – skoro správně – a nedotčené tím, co se s nimi stalo, takže by si měla být jistá. Ale ta bezvěkost, která označovala Aes Sedai, ta se nějak ztratila. Min by v nejmenším neváhala říci, že tyto ženy jsou jen o šest sedm let starší než ona a vůbec ne Aes Sedai. Při tom pomyšlení jí zahořela tvář rozpaky. Kolem žádné neviděla obrazy ani auru. A kolem Aes Sedai byly vždycky obrazy a aura. Přestaň, řekla si.
„Kde –?“ začala jedna z žen užasle, a pak se zarazila a odkašlala si. „Jak jsi získala ty klíče?“ Byl to hlas Siuan Sanche.
„To ona.“ Laras taky mluvila, jako by tomu nemohla uvěřit. Tlustým prstem dloubla do Min. „Honem, dítě! Já už jsem na takový dobrodružství moc stará a pomalá.“
Min se na ni překvapeně podívala. Ta žena trvala na tom, že půjde s sebou. Říkala, že se z toho nenechá vyloučit. Min se chtěla Siuan zeptat, proč obě náhle vypadají tak mladé, ale na lehkovážné otázky nebyl čas. Jsem zatraceně příliš zvyklá na to, že jsem Elmindreda!
Min každé ženě strčila jeden ranec a rychle mluvila. „Šaty. Oblíkněte se, jak nejrychleji to zvládnete. Nevím, kolik máme času. Přiměla jsem strážného, aby si myslel, že vyměním pár hubiček za možnost oplatit vám to, jak jste se ke mně špatně chovaly, a když se nedíval, Laras se dostala za něj a praštila ho válečkem do hlavy. Ale nevím, jak dlouho bude v limbu.“ Vyklonila se ze dveří a ustaraně vyhlédla do chodby směrem ke strážnici. „Měly bychom si pospíšit.“
Siuan už rozvázala svůj ranec a začala si oblékat šaty, které v něm byly. Až na lněnou košili bylo všechno z prosté vlny v hnědých odstínech, vhodné pro selku přicházející do Bílé věže poradit se s Aes Sedai, i když suknice rozdělené pro jízdu na koni byly poněkud neobvyklé. Většinu šití obstarala Laras, Min se v podstatě jen popíchala. Leana již také halila svou nahotu, ale zřejmě ji víc zajímal nůž s krátkou čepelí, který visel na opasku, než šaty samotné.
Tři prostě oděné ženy měly alespoň šanci, že opustí Věž, aniž by přitáhly pozornost. Spousta prosebníků a lidí hledajících pomoc zůstala při boji lapena ve Věži. Tři další, které se vyplížily z úkrytu, by měly být přinejhorším vyhozeny na ulici. Pokud je nikdo nepozná. Pozměněné tváře obou žen by také mohly pomoci. Nikdo by neměl brát dvojici mladých – přinejmenším na pohled mladých – žen za amyrlin a kronikářku. Bývalou amyrlin a bývalou kronikářku, připomněla si Min.