„Jen jeden strážný?“ ucedila Siuan a trhla sebou, jak si natahovala tlusté punčochy. „Zvláštní. I pouliční zlodějíčky hlídají lépe.“ S pohledem upřeným na Laras nacpala nohy do hrubých bot. „Je dobré vidět, že někdo nevěří v obvinění proti mně. Ať jsou jakákoliv.“
Statná žena se zamračila a sklonila hlavu, takže se jí objevil čtvrtý podbradek. „Já jsem věrná Věži,“ prohlásila vážně. „Takový záležitosti pro mě nejsou. Já jsem jenom kuchařka. Tohle hloupý děvče mi tolik připomnělo, že jsem kdysi byla taky jen hloupý děvče. Myslím – když vás tak vidím – je čas, abych si uvědomila, že už dávno nejsem holka jako proutek.“ Strčila lucernu Min do ruky.
Když se Laras obracela k odchodu, Min ji chytila za tlustou paži. „Laras, že nás neprozradíš? Ne teď, po všem tom, cos udělala.“
Ženinu širokou tvář rozjasnil úsměv, napůl vzpomínka, napůl lítost. „Ó, Elmindredo, tolik mi připomínáš, jaká jsem bývala ve tvým věku. Prováděla jsem hlouposti a málem jsem párkrát skončila na šibenici. Já vás nezradím, dítě, ale musím tady žít. Až odzvoní druhou, pošlu děvče s vínem pro strážnýho. Jestli se do tý doby neprobere nebo ho někdo neobjeví, takže máte víc než hodinu.“ Obrátila se ke druhým dvěma ženám a náhle se mračila tak, jak ji Min viděla, že se mračí na kuchtičky a podobně. „A využijte tu hodinu dobře, jasný? Jak jsem pochopila, chtějí vás nechat drhnout hrnce, jako odstrašující případ. Mně je to jedno – takový záležitosti jsou pro Aes Sedai, ne pro kuchařky. Pro mě je jedna amyrlin jako druhá – ale jestli dopustíte, aby tohle dítě chytli, tak můžete čekat, že z vás budu od slunce východu do západu stahovat kůži, pokud zrovna nebudete po ramena v mastnejch hrncích nebo čistit koryta s pomejema! Než s váma skončím, budete si přát, aby vám usekli hlavu. A nemyslete si, že uvěří, že jsem vám pomohla. Všichni vědí, že se držím svý kuchyně. Ceknete o mně, a konec!“ Opět se jí vrátil úsměv a ona štípla Min do tváře. „Popožeň je, dítě. Á, jak mi bude chybět pomáhat ti s oblíkáním. Takový hezký děvče.“ S posledním důrazným štípnutím se odkolébala z kobky, málem klusala.
Min si podrážděně zamnula tvář. Nesnášela, když to Laras dělala. Ta ženská měla sílu jako kůň. Málem se dostala na šibenici? Jaké „živé děvče“ to ta Laras vlastně byla?
Leana si opatrně přetáhla šaty přes hlavu a hlasitě si odfrkla. „Pomyslet, že s tebou takhle hovoří, matko!“ Její hlava vykoukla z výstřihu. Bývalá kronikářka se mračila. „Překvapilo mě, že nám vůbec pomohla, jestli takto smýšlí.“
„Ale pomohla,“ prskla Min. „Na to nezapomeň. A já myslím, že dodrží slovo a neprozradí nás. Jsem si tím jistá.“ Leana si znovu odfrkla.
Siuan si přes ramena přehodila plášť. „Rozdíl je v tom, Leano, že já na ten titul už nemám právo. Rozdíl je v tom, že zítra bychom se my dvě mohly stát jejími pomocnicemi.“ Leana k sobě přitiskla dlaně, aby se jí přestaly třást ruce, a ani se na ni nepodívala. Siuan klidně pokračovala, i když suchým tónem. „Taky tuším, že Laras dodrží své slovo ohledně... těch dalších věcí... takže i kdyby ti nezáleželo na tom, jestli nás Elaida pověsí jako dva chycené žraloky, aby nás všichni viděli, tak radím, abychom se pohnuly. Já jsem nesnášela mastné hrnce, už když jsem byla malá, a nepochybuji o tom, že se to v nejmenším nezměnilo.“
Leana si náhle začala pevně zavazovat tkanice svých venkovských šatů.
Siuan obrátila svou pozornost k Min. „Možná nám nebudeš pomáhat tak ochotně, když ti povím, že nás obě... utišily.“ Hlas se jí ani nezachvěl, ale byla z něj cítit námaha, kterou potřebovala, aby to slovo ze sebe dostala, v očích však měla bolest a ztrátu. Byl to šok, když si Min uvědomila, že ten klid je jen na povrchu. „Kterákoliv z přijatých novicek by nás dokázala svázat do kozelce, Min. Vlastně i většina mladších novicek.“
„Já vím,“ řekla Min a dávala si pozor, aby se jí v hlase neobjevil ani náznak soucitu. Soucit by teď mohl zlomit i ten zbytek sebeovládání, který ženám zůstal, a ona potřebovala, aby se ovládaly. „Ohlásili to na každém náměstí ve městě a přibili oznámení všude, kde bylo jen trochu místa. Ale pořád jste naživu.“ Leana se hořce zasmála, čehož si Min nevšímala. „Měly bychom jít. Ten strážný by se mohl probudit, nebo ho může někdo přijít zkontrolovat.“
„Veď nás, Min,“ vyzvala ji Siuan. „Jsme ve tvých rukou.“ Po chvíli Leana krátce kývla a spěšně si oblékla plášť.
Ve strážnici na konci temné chodby ležel tváří na zaprášené podlaze natažený osamělý strážný. Přilba, která by jej byla uchránila před bolavou hlavou, ležela na hrubém stole z desek vedle jediné lucerny, která opatřovala veškeré světlo v mísnosti. Zřejmě dýchal dobře. Min mu nevěnovala víc než zběžný pohled, i když doufala, že není vážně zraněný. Nesnažil se příliš využít její nabídky.
Poháněla Siuan a Leanu k zadním dveřím z tlustých fošen, se širokými železnými pásy, a pak nahoru po úzkém kamenném schodišti. Musely být v pohybu. I když se budou vydávat za prosebnice, tak je to nezachrání od výslechu, pokud je někdo uvidí, jak vycházejí zdola od kobek.
Když se vyšplhaly z útrob Věže, žádné další stráže již nezahlédly, ani nikoho jiného, ale Min přesto pořád zadržovala dech, dokud nedošly k malým dvířkům, které vedly do samotné Věže. Min je pootevřela, jen aby mohla po očku vyhlédnout za ně, a nahlédla do chodby za nimi.
U stěn z bílého mramoru s vlysy stály pozlacené lampy. Napravo jí z dohledu rychle zmizely dvě ženy, aniž se ohlédly. Podle jistoty, s níž se pohybovaly, to musely být Aes Sedai, i když jim Min neviděla přímo do tváří. Ve Věži dokonce i královny chodily váhavě. Na druhé straně se pryč kradlo asi půl tuctu mužů, což byli stejně jasně strážci, s jejich vlčím půvabem a plášti, které splývaly s okolím.
Min počkala, dokud nezmizeli i strážci, než vyklouzla ze dveří. „Všude klid. Pojďte. Kapuce mějte stažený a hlavy sklopený. Chovejte se trochu vyděšeně.“ Ona to nemusela předstírat. Z toho, jak ji obě ženy mlčky následovaly, si nemyslela, že by také potřebovaly něco hrát.
Chodby Věže bývaly zřídka plné, ale teď vypadaly prázdné. Občas se před nimi nebo za nimi někdo objevil, ale ať to byla Aes Sedai, strážce či sluha, všichni spěchali a příliš se soustředili na své záležitosti, aby měli čas všímat si někoho jiného. Věž byla také tichá.
Pak prošly křižovatku chodeb, kde na světlezelených dlaždicích podlahy byly tmavé skvrny zaschlé krve. Dvě větší skvrny byly rozmazány v podlouhlé šmouhy, jako by někdo odvlékal těla.
Siuan se zastavila a zůstala hledět. „Co se to tady stalo?“ chtěla vědět. „Pověz mi to, Min!“ Leana stiskla jílec nože u pasu a rozhlížela se kolem, jako by čekala útok.
„Bojovalo se,“ vykládala Min váhavě. Doufala, že se obě ženy dostanou z pozemků Věže, dokonce i ven z města, než to zjistí. Pobídla je kolem tmavých skvrn a popoháněla je dál, když se snažily ohlédnout. „Začalo to včera, hned potom, co vás zajaly, a přestalo to teprve asi před dvěma hodinama. Ale ne úplně.“
„Ty myslíš gaidiny?“ vyjekla Leana. „Strážci bojují proti sobě navzájem!“
„Strážci, strážní, všichni. Začalo to pár mužů, co přišli a tvrdili, že jsou zedníci – byly jich asi dvě nebo tři stovky – a snažili se obsadit Věž hned potom, co oznámili vaše zatčení.“