Siuan se zamračila. „Danelle! Měla jsem si uvědomit, že v tom je něco víc než jen to, že nedává pozor.“ Obličej se jí zkrabatil ještě víc, až si Min pomyslela, že se rozpláče. „Artuš Jestřábí křídlo to nedokázal, ale my si to udělaly samy.“ Ať už měla pláč na krajíčku nebo ne, mluvila rozzuřeně. „Světlo nám pomoz, rozbily jsme Věž.“ Dlouze si povzdechla, a jako by z ní spolu s dechem odešel i hněv. „Asi,“ pravila po chvíli smutně, „bych měla být ráda, že mě část Věže podpořila, ale skoro si přeji, aby to neudělali.“ Min se snažila tvářit bezvýrazně, ale ty pronikavé modré oči zřejmě přečetly i pouhé mrknutí. „A podporovali mě vůbec, Min?“
„Někteří ano.“ Nehodlala jí prozradit, jak málo jich bylo, zatím ne. Ale musela Siuan zabránit, aby si myslela, že má ve Věži pořád nějaké spojence. „Elaida nečekala, aby zjistila, jestli se za tebe modré adžah postaví nebo ne. Ve Věži není jediná modrá sestra, aspoň ne živá, to vím.“
„Sheriam?“ vyptávala se nervózně Leana. „Anaiya?“
„To nevím. Nezůstalo ani moc zelených. Ne ve Věži. Ostatní adžah se rozdělily, tak nebo tak. Většina červených je pořád tady. Pokud vím, tak každý, kdo se postavil proti Elaidě, utekl, nebo je mrtvý. Siuan...“ Přišlo jí to zvláštní, oslovovat ji tak – Leana si cosi rozzlobeně zabručela – ale říkat jí matko by teď bylo výsměchem. „Siuan, obvinění proti tobě tvrdí, že jste s Leanou zařídily útěk Mazrima Taima. Logain se během bojů dostal pryč, a to vám taky hodily na krk. Sice vás neoznačily za temný družky – asi by se to moc blížilo černým adžah – ale jen tak tak. Myslím, že to ale každý musí pochopit.“
„Ony ani nepřiznají pravdu,“ poznamenala tiše Siuan, „že chtějí udělat právě to, zač mě svrhly.“
„Temné družky?“ vydechla Leana. „Ony nás označily za...?“
„Proč by neměly?“ prohodila Siuan. „Čeho by se ještě neodvážily, když už se odvážily zajít takhle daleko?“
Bývalé Aes Sedai se nahrbily a nechaly Min, aby je vedla dál. Ta si jen přála, aby se netvářily tak zoufale.
Jak se přiblížily k venkovním dveřím, začala Min dýchat volněji. Předtím schovala na zalesněné části pozemku koně, nedaleko západní brány. Pořád byla otázka, jak snadné bude opravdu vyjet ven, ale jakmile se dostanou ke koním, budou se cítit skoro volné. Stráže u brány určitě nezastaví tři ženy, odjíždějící pryč. Pořád dokola si to opakovala.
Dveře, které hledala, se objevily před nimi – malé dveře s prostou výplní vedoucí na stezku ne příliš používanou, právě naproti místu, kde se tato chodba křížila se širokou chodbou vedoucí kolem celé věže – a Min zachytila pohledem Elaidinu tvář, blížící se k nim venkovní chodbou.
Min udeřila koleny do dlaždic podlahy, celá se schoulila, sklopila hlavu a tvář skryla v kapuci. Srdce jako by jí chtělo vylétnout z prsou. Prosebnice, to jsem. Jenom prostá žena, která nemá nic společného s tím, co se tu stalo. O, Světlo, prosím! Zvedla hlavu jen natolik, aby mohla vyhlédnout zpod okraje kapuce, zpola čekajíc, že uvidí Elaidu, jak se pase pohledem na ně.
Elaida kolem proplula, aniž by Min věnovala jediný pohled, se širokou pruhovanou štólou amyrlin na ramenou. Alviarin ji následovala se štólou kronikářky, bílou pro své adžah. Tucet či víc Aes Sedai kráčelo hned Alviarin za patami, většinou to byly červené, i když Min zahlédla dva šátky se žlutými třásněmi, jeden se zelenými a jeden s hnědými. Po stranách průvodu kráčelo šest strážců s rukama na jílcích mečů a ostražitýma očima. Ty oči přelétly tři klečící ženy a okamžitě jim přestaly věnovat pozornost.
Min si uvědomila, že klečí všechny tři, a také si uvědomila, že skoro čekala, že se Siuan a Leana vrhnou Elaidě po krku. Obě ženy zvedly hlavy jen natolik, aby viděly na průvod pokračující dál chodbou.
„Jen pár žen kdy bylo utišeno,“ řekla Siuan jakoby pro sebe, „a žádná dlouho nepřežila, ale povídá se, že jeden způsob, jak přežít, je najít si něco, co chceš tolik, jako chceš usměrňovat.“ Ten ztracený výraz jí z očí zmizel. „Nejdřív jsem si myslela, že chci Elaidu vykuchat a pověsit na slunce uschnout. Teď vím, že nechci nic – nic! – tolik, jako dožít se dne, kdy budu moci té pijavici říci, že bude žít dlouhý život, a přitom bude ostatním ukazovat, co se stane každému, kdo prohlásí, že jsem temná družka!“
„A Alviarin,“ dodala napjatým hlasem Leana. „A Alviarin!“
„Bála jsem se, že mě vycítí,“ pokračovala Siuan, „ale teď není nic, co by mohly ucítit. Zdá se, že je to výhoda, když jsi... utišená.“ Leana rozzlobeně trhla hlavou a Siuan řekla: „Musíme využít všech výhod, které najdeme. A buď za ně vděčná.“ – To poslední znělo, jako by chtěla přesvědčit sama sebe.
Za vzdáleným rohem zmizel i poslední strážce a Min polkla knedlík, co měla v krku. „O výhodách si můžem popovídat později,“ zachraptěla a odmlčela se, aby mohla polknout znovu. „Teď jenom dojdeme ke koním. Tohle muselo být to nejhorší.“
A opravdu, když spěšně vyšly z Věže do poledního slunce, zdálo se, že to nejhorší muselo pominout. K bezmračnému nebi východně na věžových pozemcích stoupal sloup dýmu, což byla jediná známka potíží. V dálce se pohybovaly skupinky mužů, ale na tři ženy, chvátající kolem knihovny, postavené jako mohutné vlny zamrzlé v kameni, se žádný z mužů ani nepodíval. Stezka vedla hlouběji na pozemek Věže a na západ, do porostu dubů a vždyzelenů, který klidně mohl být daleko od města. Min se šlo lehčeji, když našla tři nasedlané koně, stále uvázané tam, kde je s Laras nechaly, na malé mýtině obklopené kalinami a břízami.
Siuan ihned zamířila ke statné kosmaté klisně o dvě dlaně menší než ostatní koně. „Vhodný oř za současných okolností. A vypadá klidněji než druzí dva. Já nikdy neuměla pořádně jezdit.“ Pohladila klisnu po nose, a ta se jí otřela o dlaň. „Jak se jmenuje, Min? Víš to?“
„Bela. Patří –“
„Její kůň.“ Zpoza širokého kmene břízy vystoupil Gawyn s rukou položenou na dlouhém jílci svého meče. Krev na jeho obličeji vytvářela přesně ten vzor, který u něj Min viděla onen první den v Tar Valonu. „Věděl jsem, že musíš mít něco za lubem, Min, když jsem uviděl jejího koně.“ Rudozlaté vlasy měl slepené krví a modré oči napůl zastřené, ale blížil se k nim plavně, vysoký muž s kočičím půvabem. Jako kočka blížící se k myším.
„Gawyne,“ začala Min, „my –“
Jeho meč vylétl z pochvy a srazil Siuan kapuci dozadu. Ostrý hrot jí Gawyn opřel o hrdlo, a to vše udělal mnohem rychleji, než ho Min stačila sledovat. Siuan se slyšitelně zadrhl dech v hrdle. Stála tu úplně nehybně, vzhlížela k němu a navenek byla stejně vyrovnaná, jako by ještě nosila štólu.
„Ne, Gawyne!“ vydechla Min. „To nesmíš!“ Udělala krok k němu, ale on mávl volnou rukou, aniž se na ni podíval, a Min se zastavila. Gawyn byl nastražený jako stlačená pružina, připravený vyrazit libovolným směrem. Min si všimla, že Leana si posunula plášť tak, aby jí zakrýval ruku, a modlila se, aby ta žena nebyla natolik hloupá a vytáhla nůž.
Gawyn si prohlížel Siuaninu tvář a pak pomalu kývl. „Jsi to ty. Nebyl jsem si jistý, ale jsi. Tenhle... převlek nemůže –“ Zdánlivě se ani nepohnul, ale Siuan se náhle rozšířily oči, jako by se jí ostrý hrot přitiskl víc ke kůži. „Kde je moje sestra a Egwain? Co jsi s nimi udělala?“ Min nejvíc děsilo, víc než jeho krví pokrytá tvář a zpola skelnaté oči, než jeho tělo napjaté tak, až se skoro třásl, než zpola zvednutá ruka, jako by na ni zapomněl, nejvíc ji děsilo, že vůbec nezvedl hlas, že do něj nevkládal žádné city. Mluvil jenom unaveně, unaveněji, než Min kdy koho slyšela mluvit.