Siuanin hlas byl skoro stejně neutrální. „Poslední zpráva, kdy jsem o nich slyšela, říkala, že jsou v bezpečí a v pořádku. Nemůžu říci, kde jsou teď. Chceš raději, aby byly tady, uprostřed tohoto šílenství?“
„Žádné hry se slovy,“ pravil tiše. „Řekni mi, kde jsou, a jasně, abych poznal, že mluvíš pravdu.“
„V Illianu,“ řekla Siuan bez váhání. „Přímo ve městě. Studují u Aes Sedai jménem Mara Tomanes. Měly by být stále tam.“
„Takže ne v Tearu,“ zamumlal. Chvíli to zřejmě promýšlel. Náhle řekclass="underline" „Povídá se, že jsi temná družka. To by znamenalo černá adžah, že?“
„Jestli tomu opravdu věříš,“ prohlásila Siuan klidně, „tak mi setni hlavu.“
Min skoro vykřikla, jak se mu ruka na jílci sevřela, až mu zbělely klouby. Pomalu natáhla ruku a položila mu prsty na natažené zápěstí, dávajíc pozor, aby ho ani nenapadlo, že chce udělat něco jiného, než se ho jen dotknout. Bylo to, jako by se dotkla kamene. „Gawyne, mě znáš. Nemůžeš si myslet, že bych pomáhala černým adžah.“ Jeho oči od Siuaniny tváře neuhnuly, ani nemrkl. „Gawyne, Elain ji podporuje, i všechno to, co kdy udělala. Tvoje vlastní sestra, Gawyne.“ Stále byl jako kámen. „Egwain jí taky věří, Gawyne.“ Jeho zápěstí pod jejími prsty se zachvělo. „To přísahám, Gawyne. Egwain jí věří.“
Gawyn na ni mrkl, ale hned se vrátil k Siuan. „Proč bych ji neměl odtáhnout zpátky za krk? Řekni mi jeden důvod.“
Siuan jeho pohled opětovala s mnohem větším klidem, než cítila Min. „Můžeš to udělat, a já bych se nejspíš nevzmohla na větší odpor než kotě. Včera jsem byla jednou z nejmocnějších žen na světě. Možná i ta nejmocnější. Králové a královny by přišli, kdybych je povolala, i kdyby sebevíc nenáviděli Věž a vše, za čím stojí. Dneska se obávám, že večer nejspíš nebudu mít co jíst a že budu muset spát pod keřem. Během jednoho dne jsem se z nejmocnější ženy na světě stala ženou, která doufá, že najde statek, kde by si mohla vydělat na živobytí prací na poli. Ať už si myslíš, že jsem provedla cokoliv, není to dostatečný trest?“
„Možná,“ připustil po chvíli. Min si zhluboka vydechla úlevou, když jediným plavným pohybem vrátil meč do pochvy. „Ale proto tě jít nenechávám. Elaida by ti ještě mohla nechat setnout hlavu, a to já nemohu dovolit. Chci, aby to, co víš, bylo dostupné, kdybych to náhodou potřeboval.“
„Gawyne,“ řekla Min, „pojeď s náma.“ Strážci cvičený šermíř by mohl být v nadcházejících dnech užitečný. „Tak ji budeš mít po ruce, aby ti odpovídala na otázky.“ Siuan na ni mrkla, aniž by však přestala sledovat Gawyna, a netvářila se nijak rozhorleně. Min však přesto naléhala dál. „Gawyne, Egwain a Elain jí věří. Copak jí nemůžeš uvěřit taky?“
„Nežádej víc, než mohu dát,“ řekl Gawyn tiše. „Doprovodím vás k nejbližší bráně. Beze mne se tam nikdy nedostanete. Víc udělat nemohu, Min, a už tak je to víc, než bych měl. Je na tebe vydán zatykač, věděla jsi to?“ Znovu se vrátil pohledem k Siuan. „Jestli se jim něco stane,“ řekl bezvýrazným hlasem, „totiž Egwain nebo mé sestře, tak si tě najdu, ať se schováš kdekoliv, a zajistím, aby se to stejné stalo i tobě.“ Náhle poodešel o pár kroků dál, zastavil se s rukama zkříženýma na prsou a hlavou sklopenou, jako by již pohled na ně déle neunesl.
Siuan zpola zvedla ruku k hrdlu. Tam, kde předtím spočíval hrot meče, měla na světlé kůži tenkou červenou čárku. „Byla jsem se sílou příliš dlouho,“ vydechla poněkud nejistě. „Už jsem zapomněla, jaké to je stát proti někomu, kdo tě může přetrhnout jako hada.“ Tehdy se zadívala na Leanu, jako by ji viděla vůbec poprvé, a dotkla se vlastní tváře, jako by si nebyla jistá, jak vlastně vypadá. „Podle toho, co jsem četla, chvíli potrvá, než se to ztratí, ale třeba s tím mělo něco společného Elaidino hrubé zacházení. Nazval to převlekem, a možná to tak i poslouží.“ Neohrabaně se vyšplhala Bele na hřbet a s otěžemi zacházela, jako by byla kosmatá kobylka ohnivý hřebec. „Další výhoda, zdá se, být... Musím se to naučit vyslovovat bez mrknutí. Byla jsem utišena.“ Pronesla ta slova pomalu a přesně a pak kývla. „Tak. Jestli se dá soudit podle Leany, tak jsem ztratila dobrých patnáct let, možná víc. Znala jsem ženy, které by za něco takového zaplatily cokoliv. Třetí výhoda.“ Mrkla na Gawyna. Ten k nim pořád stál zády, ale ona stejně ztišila hlas. „Spolu s jistou volnější řečí, dejme tomu? Na Maru jsem si nevzpomněla celá léta. Je to přítelkyně z dětství.“
„Teď budete stárnout jako my ostatní?“ zeptala se Min, když lezla na koně. Lepší než mít připomínky ke lži. Měla by si zapamatovat, že teď může lhát. Leana obratně nasedla na třetí klisnu a provedla ji v kruhu, aby zjistila, jaký má krok. Určitě už na koni jezdívala.
Siuan potřásla hlavou. „To opravdu nevím. Žádná utišená žena nežila dost dlouho, aby to zjistila. Já to ale mám v úmyslu.“
„Chcete odjet,“ zeptal se Gawyn drsně, „nebo tu sedět a mluvit?“ Aniž by počkal na odpověď, vykročil mezi stromy.
Ženy pobídly své kobylky za ním. Siuan si stáhla kapuci hluboko do čela, aby zakryla svou tvář. Převlek nepřevlek, zřejmě nehodlala nic riskovat. Leana si tu svoji stáhla, jak nejhlouběji to šlo. Min je po chvíli napodobila. Elaida chtěla zatknouty ji? To znamenalo, že ví, že „Elmindreda“ je Min. Jak dlouho to ta ženská ví? Jak dlouho kolem Min chodila a myslela si, jak dobře je schovaná, zatímco ji Elaida pozorovala a pošklebovala se jí, jak je hloupá? Při tom pomyšlení se zachvěla.
Když na štěrkem vysypaném chodníčku dohonily Gawyna, objevilo se asi dvacet či víc mladých mužů. Šli přímo k nim, někteří snad jen o pár let starší než on, jiní teprve nedávno odrostli dětským střevíčkům. Min tušila, že někteří z nich se ještě nemusejí holit, alespoň ne pravidelně. Všichni však měli u pasu nebo na zádech meče a tři nebo čtyři i prsní pancíře. Nejeden měl na těle zakrvácený obvaz a většina měla šaty postříkané krví. A všichni měli ten stejný, strnulý pohled jako Gawyn. Při pohledu na něj se zastavili a pravou pěstí se udeřili do prsou. Gawyn jim na jejich pozdrav bez zpomalení jen kývl a mladí muži se zařadili za trojici koní.
„Žáci?“ zamumlala Siuan. „Ti se taky zúčastnili bojů?“
Min kývla, ale tvářila se dál bezvýrazně. „Říkají si Molodci.“
„Vhodné jméno,“ povzdechla si Siuan.
„Někteří jsou ještě skoro děti,“ dodala Leana.
Min jim nehodlala vykládat, že je strážci modrých a zelených adžah chtěli osvobodit dřív, než je utiší, a byli by mohli uspět, kdyby Gawyn nebyl pozvedl žáky, také „děti", a nevedl je do Věže, aby to zarazil. Boje to byly nejkrvavější, žáci proti učitelům, bez slitování, bez ústupků.
Vysoká, bronzem obitá Alindrellská brána byla otevřená, ale přísně hlídaná. Někteří strážní měli na prsou plamen Tar Valonu. Jiní měli kabátce dělníků a různorodou sbírku pancířů a přileb. Strážní a chlapíci, co přišli převlečení za zedníky. Všichni vypadali tvrdě a schopně, zvyklí na své zbraně, ale drželi se dál od sebe a jedni na druhé pohlíželi s nedůvěrou. Z řady věžových strážných vystoupil prošedivělý důstojník s rukama zkříženýma na prsou a díval se, jak se blíží Gawyn s ostatními.
„Psací potřeby!“ vyštěkl Gawyn. „Rychle!“
„No, vy musíte být ti Molodci, co jsme o nich tolik slyšeli,“ pravil prošedivělý důstojník. „Jste pěkná banda zatracenejch mladech kohoutků, ale já mám rozkaz, že nikdo neopustí pozemky Věže. Podepsaný samotným amyrlininým stolcem. Kdo si myslíš, že jsi, aby ses tomu stavěl na odpor?“