Gawyn pomalu zvedl hlavu. „Jsem Gawyn Trakand z Andoru,“ řekl tiše. „A hodlám zařídit, aby tyto ženy odešly, nebo abyste vy zemřeli.“ Ostatní Molodci zatím postoupili za něj a rozestoupili se, aby mohli čelit strážným s rukama na mečích, ani nemrkli, a nejspíš jim vůbec nezáleželo na tom, že stojí proti přesile.
Prošedivělý muž nejistě přešlápl a jeden z dalších strážných zabručeclass="underline" „To je ten, co prej zabil Hammara a Coulina.“
Důstojník po chvíli trhl hlavou směrem ke strážnici a jeden ze strážných vběhl dovnitř a vrátil se s psací podložkou, kde v mosazném držátku v rohu hořel kousek červeného pečetního vosku. Gawyn ho nechal držet podložku, zatímco zuřivě psal.
„Tohle vás dostane přes stráže na mostě,“ řekl, a nechal pod svůj podpis skápnout červený vosk. Do kapky pak pevně vtiskl pečetní prsten.
„Tys zabil Coulina?“ zeptala se Siuan studeným hlasem, jenž by se byl hodil pro její dřívější úřad. „A Hammara?“
Min pokleslo srdce. Mlč, Siuan! Pamatuj, kdo jsi teď, a mlč!
Gawyn se ke trojici žen prudce otočil a oči měl jako modrý oheň. „Ano,“ zachraptěl. „Byli to mí přátelé a já si jich vážil, ale postavili se na stranu... Siuan Sanche, a já jsem musel –“ Náhle strčil papír se svou pečetí Min do ruky. „Jděte! Jděte, než si to rozmyslím!“ Plácl její kobylku po zadku, a když ta proskočila otevřenou bránou, vrhl se dozadu a plácl i druhé dvě. „Jděte!“
Min vedla koně přes velké náměstí kolem Věžových pozemků rychlým klusem, a Siuan a Leana ji těsně následovaly. Náměstí bylo prázdné, stejně jako ulice za ním. Zvonění podkov jejich koní na dláždění se hluše odráželo ode zdí. Ti, co ještě neuprchli z města, se schovávali.
Min si za jízdy prohédla Gawynův dokument. V hrudce červeného vosku byl otištěn útočící kanec. „Tady jenom stojí, že máme povolení odejít. Mohly bychom to použít i k tomu, abychom se dostaly na loď, stejně jako u mostů.“ Zdálo se moudré vydat se cestou, kterou nikdo nepředpokládá. Dokonce ani Gawyn ne. Min si sice nemyslela, že by opravdu změnil názor, ale jeho duševní rovnováha teď byla velice křehká, byla připravená se při špatném úderu rozbít.
„To je docela dobrý nápad,“ poznamenala Leana. „Vždy jsem si mysela, že z těch dvou je nebezpečnější Galad, ale už si nejsem jistá. Hammar a Coulin...“ Zachvěla se. „Loď nás dostane dále rychleji, než dokážou tihle koně.“
Siuan zavrtěla hlavou. „Většina Aes Sedai, které uprchly, musela určitě přejít přes mosty. To je nejrychlejší cesta z města, když vás někdo pronásleduje, je to rychlejší než čekat, než posádka lodi odrazí od břehu. Musím zůstat poblíž Tar Valonu, jestli je mám sebrat.“
„Ony za tebou nepůjdou,“ namítla Leana zcela jasným, významuplným hlasem. „Už nemáš na štólu právo. Dokonce ani na šátek a prsten.“
„Možná už nenosím štólu,“ opáčila Siuan stejně důrazně, „ale pořád vím, jak připravit posádku k bouři. A jelikož už nemohu nosit štólu, musím dohlédnout na to, aby na moje místo zvolily vhodnou ženu. Nedovolím Elaidě, aby jí prošlo říkat si amyrlin. Musí tu být někdo, kdo je velice silný, někdo, kdo vidí věci správně.“
„Takže ty chceš jít a pomáhat tomu... Drakovi!“ štěkla Leana.
„Co jiného bys chtěla, abych udělala? – Stočila se do klubíčka a umřela?“
Leana se otřásla, jako by jí Siuan uštědřila políček, a potom jely dlouho mlčky. Všechny ty úžasné budovy kolem, jako větrem ošlehané útesy a vlny a velká hejna ptáků, se děsivě tyčily nad jejich hlavami, když v ulicích kromě nich nebylo živé duše, jen jediný chlapík, který se před nimi vynořil zpoza rohu, a pak přebíhal ode dveří ke dveřím, jako by pro ně zajišťoval cestu. Prázdnotu však nijak neumenšil, jen ji zdůraznil.
„Co ještě můžeme dělat?“ prohodila nakonec Leana. Jela teď zhroucená v sedle jako pytel zrní. „Cítím takovou... prázdnotu. Prázdnotu.“
„Najdi si něco, čím ji vyplnit,“ řekla jí pevně Siuan. „Cokoliv. Vař pro hladové, starej se o nemocné, najdi si manžela a vychovávej děti. Já hodlám dohlédnout na to, aby tohle Elaidě neprošlo. Skoro bych jí dokázala i odpustit, kdyby doopravdy věřila, že jsem ohrozila Věž. Skoro bych mohla. Skoro. Ale ona byla plná závisti ode dne, kdy jsem povýšila na amyrlinin stolec místo ní. To ji pohánělo stejně jako co jiného, a proto ji hodlám svrhnout. Tohle naplňuje mne, Leano. To a skutečnost, že Rand al’Thor jí nesmí padnout do rukou.“
„To možná bude stačit.“ Žena s měděnou pletí mluvila pochybovačně, ale pak se narovnala. Rozdíl mezi tím, jak zkušeně seděla v sedle a jak se Siuan nejistě kymácela na mnohem menší kobyle, působil, že vypadala jako vůdce. „Ale jak vůbec začneme? Máme tři koně, šaty, co máme na sobě, a to, co má Min ve váčku. To těžko stačí na to, abychom mohly vyzvat Věž.“
„Jsem ráda, že ses nerozhodla pro manžela a domov. Najdeme další –“ Siuan se ušklíbla. „Najdeme Aes Sedai, které uprchly, najdeme, co potřebujeme. Možná máme víc, než si myslíš, Leano. Min, co stojí v tom průvodním listu, který nám dal Gawyn? Zmiňuje se tam o třech ženách? Co? Rychle, děvče.“
Min se na ni zlobně zamračila. Siuan hleděla na přebíhajícího muže před nimi. Byl to velký muž s tmavými vlasy, oblečený dobře, ale prostě, v usedlých hnědých odstínech. Ta žena mluvila, jako by stále byla amyrlin. No, chtěla jsem přece, aby znovu našla páteř, ne?
Siuan se obrátila a zadívala se na ni těma pronikavýma modrýma očima, které kupodivu nebyly o nic méně zastrašující než kdy dřív. „‚Nositelům je dovoleno opustit Tar Valon na mou zodpovědnost,‘“ ocitovala Min spěšně zpaměti. „‚Kdo jim bude bránit, bude se zodpovídat mně.‘ Podepsán –“
„Znám jeho jméno,“ štěkla Siuan. „Pojeďte za mnou.“ Pobídla Belu patami a málem spadla, když kosmatá kobylka zrychlila do pomalého cvalu. Ale udržela se v sedle, i když se v něm neohrabaně natřásala, a kopala Belu, pobízejíc ji k větší rychlosti.
Min si vyměnila překvapený pohled s Leanou a potom obě vyrazily cvalem za Siuan. Muž se ohlédl po dusotu kopyt a sám se také rozběhl, ale Siuan zatočila s Belou před něho a on se od kobylky se zavrčením odrazil. Min k nim dorazila právě včas, aby slyšela Siuan říkat: „Nenapadlo by mě, že tě potkám tady, Logaine.“
Min otevřela ústa. Byl to on. Ty zoufalé oči a kdysi hezká tvář lemovaná tmavými vlasy, kroutícími se mu na širokých ramenou, se nedaly s ničím zaměnit. Právě ten, koho potřebovaly najít. Muže, kterého Věž chtěla nejspíš stejně tolik jako Siuan.
Logain klesl na kolena, jako by ho unavené nohy již déle neunesly. „Teď už nemůžu nikomu ublížit,“ řekl unaveně a hleděl na dlažbu pod Belinými kopyty. „Jen jsem se chtěl dostat pryč, někde v klidu zemřít. Kdybys jen věděla, jaké to je, ztratit...“ Leana ho rozzlobeně šlehla otěžemi, když se odmlčel, ale on pokračoval, aniž si toho zřejmě všiml. „Mosty hlídají. Nikoho nepustí na druhou stranu. Neznají mě, ale stejně mě nepustí. Vyzkoušel jsem všechny.“ Náhle se zasmál, unaveně, ale jako by to přesto bylo legrační. „Vyzkoušel jsem je všechny.“
„Myslím,“ podotkla Min opatrně, „že bychom měly jet. On se nejspíš chce vyhnout těm, kteří ho musejí hledat.“ Siuan na ni vrhla pohled, při němž Min málem zacouvala i s koněm, ledové oči a pevná brada. Vůbec by nebylo nic hrozného na tom, kdyby ta žena zase byla trochu nejistá, jako to předvedla předtím.