Velký muž zvedl hlavu a podíval se z jedné na druhou. Pomalu se zamračil. „Vy nejste Aes Sedai. Kdo jste? Co chcete ode mne?“
„Já jsem žena, která tě může dostat z Tar Valonu,“ sdělila mu Siuan. „A možná ti dát šanci, jak oplatit červeným adžah. Určitě bys chtěl dostat šanci splatit těm, které tě zajaly, že ano?“
Muž se zachvěl. „Co musím udělat?“ zeptal se pomalu.
„Pojď za mnou,“ odvětila Siuan. „Pojď za mnou a pamatuj, že já jsem jediná osoba na celém světě, která ti dá možnost se pomstít.“
On je pozoroval, s nakloněnou hlavou a stále na kolenou, prohlédl si každou tvář, a pak se, s očima upřenýma na Siuan, zvedl. „Jsem tvůj člověk,“ pronesl prostě.
Na Leaně byla vidět stejná nevíra, jakou cítila Min. K čemu, pod Světlem, mohla Siuan využít muže pochybného duševního zdraví, který se falešně prohlásil za Draka Znovuzrozeného? Přinejmenším je mohl okrást o jednoho koně! Min si všimla, jak je vysoký, jak má široká ramena, a napadlo ji, že by asi měly mít nože připravené. Náhle, na chvíli, se mu kolem hlavy zase objevila ta zlatá a modrá aura, hovořící o přicházející slávě stejně jistě, jako když ji u něho viděla poprvé. Min se zachvěla. Vidění. Obrazy.
Ohlédla se přes rameno na Věž, silné bílé kopí dominující městu, pevnou a celou, a přesto rozbitou, jako by tu ležela v troskách. Na chvíli si dovolila pomyslet na obrazy, které spatřila jen na okamžik se mihnout kolem Gawynovy hlavy. Gawyn klečící se skloněnou hlavou u nohou Egwain, a Gawyn lámajíci Egwain krk, nejdřív jedno, pak druhé, jako by budoucnost mohla přinést obojí.
Věci, které vídávala, bývaly zřídkakdy tak jasné jako tyto dva obrazy, a ona ještě nikdy neviděla, že by se jeden obraz měnil ve druhý a zase zpátky, jako by ani vidina nepoznala, co se doopravdy stane. Horší bylo, že téměř s jistotou cítila, že právě to, co dneska udělala, obrátilo Gawyna na cestu k těmto dvěma možnostem.
I přes jasně svítící slunce se zachvěla. Co se stalo, stalo se. Ohlédla se na obě Aes Sedai – bývalé Aes Sedai – jež teď obě sledovaly Logaina, jako by to byl cvičený pes, zuřivý, možná nebezpečný, ale užitečný. Siuan a Leana zamířily k řece a Logain šel mezi nimi. Min je o něco pomaleji následovala. Světlo, doufám, že to za to stálo.
48
Odmítnutá nabídka
„Tak takové ženy máš rád?“ odfrkla si Aviendha opovržlivě.
Rand se na ni podíval dolů, kde kráčela vedle Jeade’enova třmene, ve svých těžkých suknicích a hnědou loktuší dvakrát ovinutou kolem hlavy. Zpod široké loktuše po něm blesklo dvé velkých modrozelených očí, jako by si přála, aby stále měla oštěp, který sebrala během útoku trolloků a za což jí moudré pěkně vyhubovaly.
Občas ho vyvádělo z míry, že chodí pěšky, zatímco on si jede na koni, ale zkusil jít taky po svých a jeho nohy pak byly vděčné za koně. Občas – velmi zřídka – se mu podařilo ji přimět, aby si sedla za něj na koně, když si stěžoval, že ho bolí za krkem, jak se k ní musí při řeči pořád naklánět. Jak se ukázalo, nebyla jízda na koni porušením zvyku. Ale pohrdání tím, že nepoužívá vlastní nohy, ji většinou nutilo chodit pěšky. Jeden úsměšek od kteréhokoliv Aiela, zvláště od Děvy, dokonce i od někoho, kdo se díval na druhou stranu, stačil, aby z Jeade’ena okamžitě sjela.
„Je měkká, Rande al’Thore. Slabá.“
Rand se ohlédl na skříňový bílý vůz v čele formanské karavany, která se kroutila jako had přes zaprášenou, rozlámanou krajinu, dnes znovu doprovázená jindskými Děvami. Isendra byla s Kaderem a vozkou na kozlíku, seděla těžkému formanovi na klíně, bradu měla položenou na jeho rameni a v ručce držela malý modrý hedvábný slunečník, aby na ni nesvítilo drsné slunce – a na něho také. Dokonce i v bílém kabátci si Kadere neustále otíral snědou tvář velkým kapesníkem. Horko na něj působilo mnohem víc než na ni v tenkém, přiléhavém rouše, ladícím se slunečníkem. Rand nebyl dost blízko, aby si mohl být jistý, ale měl dojem, že tmavé oči nad mlžným šátkem, jejž měla ovinutý kolem hlavy, upírá na něj. Obvykle ho pozorovala. Kaderemu to zřejmě nevadilo.
„Nemyslím, že je Isendra měkká,“ prohodil tiše a upravil si kolem hlavy šufu. Jistým způsobem to před sluncem chránilo. Odolával a odmítal si obléknout jiné části aielského oděvu bez ohledu na to, že ten byl mnohem lépe přizpůsoben klimatu než jeho červený vlněný kabátec. Bez ohledu na původ, bez ohledu na znamení na předloktích nebyl Aielem a nehodlal to předstírat. Ať už musel udělat cokoliv, mohl se držet aspoň kousku důstojnosti. „Ne, to bych tedy neřekl.“
Na kozlíku druhého vozu se zase hádala tlustá Keille s tím kejklířem, Nataelem. Natael držel opratě, i když neřídil tak dobře jako muž, jenž tuto práci obvykle vykonával. Občas se také oni podívali na Randa, jen po něm bleskli pohledem, než se zase vrátili ke své hádce. Ale to konečně dělali všichni. Dlouhý zástup Jindů na druhé straně i moudré za nimi s Moirain, Egwain a Lanem. Rand měl dojem, že i ve vzdálenějším, silnějším zástupu Shaidů se k němu obracejí hlavy. Teď ho to neznepokojovalo o nic víc než kdy předtím. On byl Tím, kdo přichází s úsvitem. Všichni chtěli vědět, co udělá. Zjistí to velice brzy.
„Měkká,“ zavrčela Aviendha. „Elain není měkká. Ty patříš Elain. Neměl bys laskat očima tuhle holčici s mléčnou pletí.“ Důrazně zavrtěla hlavou a mluvila napůl k sobě. „Naše způsoby ji šokují. Nikdy by je nepřejala. Proč bych se vůbec měla starat, jestli je přijme? Já se toho nechci účastnit! To nejde! Kdybych mohla, vzala bych tě jako gai’šaina a předala tě Elain!“
„Proč by měla Isendra přejímat aielské způsoby?“
Pohled, který na něj vrhla, byl tak překvapený, až se málem zasmál. Ona se okamžitě zamračila, jako by udělal něco, co ji rozhořčilo. Aielským ženám rozhodně nebylo o nic snazší porozumět než ostatním.
„Ty tedy rozhodně měkká nejsi, Aviendho.“ Měla by to vzít jako poklonu. Ta ženská byla občas drsná jako brousek. „Vysvětli mi znovu to o správkyních střechy. Jestli je Rhuark náčelníkem kmene Taardadů a náčelníkem Držby Chladné skály, tak jak to, že držba patří jeho ženě a ne jemu?“
Ještě malou chvíli se na něho zlobně mračila a pohybovala rty, jako by si pro sebe brumlala, než odpověděla. – „Protože ona je správkyně střechy, ty mokřiňane se zkamenělým mozkem. Muž nemůže vlastnit střechu o nic víc, než může vlastnit zemi! Občas vy mokřiňane mluvíte jako barbaři.“
„Ale jestli je Lian správkyní střechy Chladných skal, protože je Rhuarkova žena –“
„To je něco jiného! Copak to nikdy nepochopíš? Tohle pochopí i malé dítě!“ Zhluboka se nadechla a upravila si loktuši kolem obličeje. Byla to hezká žena, až na to, že se na něho většinou dívala, jako by na ní spáchal nějaký zločin. Co to mohlo být, to nevěděl. Bělovlasá Bair, s tváří jako z vydělané kůže, která se pořád odmítala bavit o Rhuideanu, mu nakonec neochotně prozradila, že Aviendha ty skleněné sloupy neviděla. Neuvidí je, dokud nebude připravena stát se moudrou. Tak proč ho tolik nenávidí? Byla to záhada, na kterou by velice rád dostal odpověď.
„Vezmu to z jiné strany,“ vrčela Aviendha. „Když se má žena provdat, pokud již nemá vlastní střechu, její rodina ji pro ni postaví. O svatebním dnu ji její nový manžel odnese od rodiny přehozenou přes rameno a jeho bratři drží její sestry stranou, ale u dveří ji postaví na zem a požádá ji o svolení vstoupit. Střecha patří jí. Ona může...“