Tyto lekce byly tou nejpříjemnější věcí za celých jedenáct dní a nocí od útoku trolloků. Ne že by byla zprvu ochotná se bavit, kromě tirád týkajících se jeho předpokládaného špatného chování k Elain, a později další znepokojivé lekce, která ho měla přesvědčit, že Elain je dokonalá žena. Dokud se náhodou nezmínil Egwain, že když už se s ním Aviendha odmítá bavit, mohla by na něj aspoň přestat civět. Během hodiny za Aviendhou došel bíle oděný gai’šain.
Ať už jí moudré řekly cokoliv, vrátila se třesouc se vzteky a požadovala – požadovala! – aby se od ní nechal vzdělávat v aielských zvycích a způsobech. Nepochybně v naději, že otázkami, které položí, vyzradí něco z toho, co má v plánu. Po zmijí lstivosti Tearu byla otevřenost, s jakou ho špehovaly moudré, skoro osvěžující. Přesto bylo jistě moudré dozvědět se, co půjde, a mluvit s Aviendhou bylo vlastně příjemné, zvláště při těch příležitostech, kdy se zdálo, že zapomněla, že ho z nějakého důvodu nenávidí.
Ovšem kdykoliv si uvědomila, že spolu hovoří jako dva lidé, místo jako zajatec se svou paní, mívala sklony k jednomu z těch rozpálených výbuchů, jako by ji Rand vlákal do pasti.
A přesto byly jejich rozhovory příjemné, zvláště ve srovnání se zbytkem cesty. Její výbuchy špatné nálady ho dokonce začínaly bavit. Když v něm viděla muže, kterého nenáviděla, aspoň ji to zaměstnávalo natolik, že neviděla Toho, kdo přichází s úsvitem, nebo Draka Znovuzrozeného. Byl prostě jen Rand al’Thor. V každém případě věděla, co si o něm myslí. Ne jako Elain, kdy mu z jednoho jejího dopisu zahořely uši, a z dalšího, napsaného ten samý den, měl dojem, že mu narostly tesáky a rohy jako trollokovi. Min byla skoro jediná žena, kterou kdy potkal, jež se nesnažila zmačkat jeho důvtip do kuličky. Ale ta teď byla ve Věži – aspoň tam byla v bezpečí – a to bylo jedno z míst, jimž se hodlal důsledně vyhýbat. Občas ho napadlo, že život by byl mnohem jednodušší, kdyby mohl na ženy úplně zapomenout. A teď se mu začala Aviendha vkrádat do snů, jako by Min a Elain nebyly už tak dost špatné. Ženské mu svazovaly city do uzlu, a on v této chvíli potřeboval čistou hlavu. Čistou a chladnou hlavu.
Uvědomil si, že se zase dívá na Isendru. Ta na něj za Kadereho uchem zakývala prsty. Byl si jist, že se její plné rty zvlnily v úsměvu. No ano. Nebezpečná. Musím být chladný a tvrdý jako ocel. Ostrá ocel.
Jedenáct dní a noc ke dvanáctému a nic se nezměnilo. Dny a noci plné podivných kamenných útvarů, skalních věží s plochými vrcholky a válců vyčnívajících z rozlámané, rozpálené krajiny, kterou křižovaly hory zdánlivě náhodně rozložené po kraji. Dny plné slunce a žhavých větrů, a noci plné mrazu. Všechno, co tu rostlo, mělo trny nebo ostré výčnělky, či jejich dotek pálil jako ďas. O některých Aviendha tvrdila, že jsou jedovaté. Tento seznam byl zjevně mnohem delší než seznam rostlin, které byly jedlé. Jediná voda byla ve skrytých pramenech a nádržích, i když mu Aviendha ukázala rostliny, které rostly tam, kde do vykopané hluboké díry pomalu nateče dost vody, aby to jednoho či dva lidi udrželo naživu, a další, které při žvýkání poskytovaly kyselou, vodnatou dužinu.
Jedné noci lvi zabili Shaidům dva nákladní koně, a pak řvali ve tmě, poté, co byli odehnáni od své kořisti, a zmizeli v rokli. Když se čtvrtého večera utábořili, jeden vozka vyrušil malého hnědého hádka. Dvoukročník, tak ho Aviendha později nazvala, a dostál svému jménu. Chlapík vřískal a snažil se utéci k vozům, i když viděl, že k němu spěchá Moirain. Při druhém kroku padl na břicho a zemřel dřív, než Aes Sedai stačila seskočit ze své bílé klisny. Aviendha znala dlouhý seznam jedovatých hadů, pavouků a ještěrek. Jedovaté ještěrky! Jednou pro něj jednu našla, na loket dlouhou a tlustou, se žlutými pruhy na bronzových šupinách. Ledabyle ji přišlápla botou s měkkou podrážkou a vrazila ještěrce nůž do široké hlavy. Potom ji zvedla, aby viděl čirou, olejnatou tekutinu vytékající ještěrce z tlamy přes ostré kostěné hřebeny. Gara, vysvětlovala mu, dokáže prohryznout botu. Dokáže taky zabít býka. Ostatní jsou samozřejmě horší. Gara je pomalá a není příliš nebezpečná, pokud jste nebyli tak pitomí, abyste na ni šlápli. Když velkého plaza shodila z čepele, žlutá a bronzová na jeho šupinách okamžitě splynula s popraskaným jílem. Aha, ano. Jen nebýt tak pitomý a nešlápnout na něj.
Moirain dělila svůj čas mezi moudré a Randa. Obvykle se ho snažila, tím způsobem, jak to dělaly Aes Sedai, donutit, aby vyjevil své plány. „Kolo tká, jak si kolo přeje,“ řekla mu právě onoho rána chladným, klidným hlasem – svou bezvěkou tvář měla vyrovnanou, ale tmavé oči, které na něho upírala přes Aviendžinu hlavu, byly žhavé, „ale hlupák se ve vzoru může uškrtit. Dej si pozor, aby sis neutkal smyčku kolem krku.“ Někde získala světlý plášť, téměř bílý jako šat gai’šainů, který se ve slunci mihotal, a pod širokou kapuci nosila kolem hlavy poskládaný navlhčený sněhobílý šátek.
„Já žádné smyčky nedělám.“ Zasmál se, a ona obrátila Aldíb tak rychle, že klisna málem srazila Aviendhu na zem, a odcválala zpátky k oddílu moudrých, až za ní plášť vlál.
„Je pitomost pohněvat Aes Sedai,“ zamumlala Aviendha a mnula si rameno. „Nemyslela jsem si, že jsi pitomec.“
„Prostě musíme počkat a uvidíme, jestli jsem nebo ne,“ řekl jí a už mu do smíchu nebylo. Pitomec? Některá rizika prostě musel podstoupit. „Prostě musíme počkat.“
Egwain jen zřídka opouštěla moudré, stejně často chodila pěšky, jako jezdila na Rose, a občas některou z nich vzala na chvíli za sebe do sedla. Rand se nakonec dobral toho, že se opět vydává za hotovou Aes Sedai. Amys, Bair, Seana a Melain to zřejmě přijaly stejně ochotně jako Tairenové, i když ne stejně. Občas se s ní některá pohádala tak hlasitě, až skoro slyšel, o čem se baví, i když byly přes sto kroků daleko. Skoro stejně se chovaly k Aviendze, i když ji spíš zastrašovaly, než se s ní hádaly, ale čas od času také vedly rozhořčené debaty s Moirain. Zvláště zlatovlasá Melain.
Desátého rána Egwain konečně přestala nosit vlasy spletené do copů, i když to bylo nejzvláštnější. Moudré s ní dlouze hovořily, stranou, když gai’šainové skládali stany a Rand si sedlal Jeade’ena. Kdyby nebyl věděl svoje, byl by si myslel, že to, jak stojí se sklopenou hlavou, znamená pokus o poddajnost, ale to slovo se na ni dalo použít pouze ve srovnání s Nyneivou. A možná s Moirain. Egwain náhle zatleskala, zasmála se a postupně každou moudrou objala, než si spěšně rozvázala copánky.
Když se zeptal Aviendhy, co se děje – když se probudil, seděla před jeho stanem – ta jen kysele zavrčela: „Rozhodly, že vyrostla –“ Prudce se odmlčela, upřela na něj vyrovnaný pohled, a pokračovala chladným hlasem. „To je záležitost moudrých, Rande al’Thore. Zeptej se jich, jestli chceš, ale připrav se na to, že uslyšíš, že ti do toho nic není.“
Egwain že vyrostla? Jako co? Nedávalo to smysl. Aviendha už k té záležitosti nedodala ani slovo. Místo toho seškrábala z balvanu trochu šedého lišejníku a začala popisovat, jak se z něj dá udělat lektvar na ránu. Ta žena se učila způsobům moudrých na jeho vkus až příliš rychle. Moudré samotné mu nevěnovaly příliš velkou pozornost. Jistě, nepotřebovaly to, když mu, obrazně řečeno, na rameni seděla Aviendha.