Ostatní Aielové, tedy aspoň Jindové, byli s každým dnem méně odtažití a snad i trochu méně nejistí ohledně toho, co pro ně znamená Ten, kdo přichází s úsvitem, ale Aviendha byla jediná, kdo s ním mluvil delší dobu. Každý večer přišel Lan a cvičil s ním s mečem, Rhuark ho učil zacházet s oštěpy a ten zvláštní aielský způsob boje holýma rukama a nohama. Strážce něco z toho znal a připojil se ke cvičení. Většina ostatních se Randovi vyhýbala, zvláště vozkové, kteří zjistili, že je Drak Znovuzrozený, muž, který dokáže usměrňovat. Když si všiml, jak se na něj jeden z těch mužů s drsnou tváří dívá, chlapík jako by hleděl na Temného. Ne tak Kadere nebo kejklíř.
Téměř každého rána, když vyrazili na cestu, přijel za ním forman na jedné z mul, které předtím táhly vozy, co spálili trolloci. Jeho tvář byla ještě snědší díky dlouhému bílému šátku, jejž měl ovázaný kolem hlavy a visel mu až na krk. S Randem byl samý ostych, ale díky chladným, neměnným očím vypadal jeho zahnutý nos jako orlí zobák.
„Můj pane Draku,“ začal ráno po útoku, pak si všudypřítomným kapesníkem otřel pot z čela a nepohodlně si poposedl ve starém odřeném sedle, které někde pro mulu našel. „Jestli ti tak smím říkat?“
V dáli na jihu se zmenšovaly ohořelé trosky tří vozů a s nimi i hroby dvou Kadereho mužů a mnohem víc Aielů. Trolloky prostě odtahali z tábora a nechali pro mrchožrouty, vyjící tvory s velkýma ušima – Rand nevěděl, jestli to jsou velké lišky nebo malí psi, vypadali trochu jako obojí – a supy s červenými špičkami křídel, z nichž někteří ještě kroužili po obloze, jako by se báli sednout do změti svých druhů.
„Říkej mi, jak chceš,“ řekl mu Rand.
„Můj pane Draku. Myslel jsem na to, cos říkal včera.“ Kadere se rozhlédl kolem sebe, jako by se bál, že ho někdo uslyší, i když Aviendha byla u moudrých a jeho vlastní vozy padesát kroků daleko, což byli nejbližší možní posluchači. Přesto ztišil hlas téměř do šepotu a otíral si nervózně tvář. Ale jeho oči se ani na chvíli nezměnily. „Co jsi říkal o tom, že znalosti jsou cenné a dláždí cestu k velikosti. To je pravda.“
Rand se na něj jen dlouho, bez mrkání, díval s nehybnou tváří. „To jsi řekl ty, ne já,“ prohlásil nakonec.
„No, možná řekl. Ale je to pravda, že ano, můj pane Draku?“ Rand kývl, a forman pokračoval, stále šeptem a stále pátraje po případných posluchačích. „Přesto může být vědění nebezpečné. V předávání víc než v získávání. Muž, který prodává informace, musí mít nejen svou cenu, ale i zabezpečení. Záruky a zajištění před... odplatou. Souhlasíš?“
„Ty máš nějaké vědomosti, které chceš... prodat, Kadere?“
Zavalitý muž se zamračil na svou karavanu. Keille teď i přes panující vedro šla pěšky podle vozu, i tentokrát měla mohutný trup zahalený v bílém a v hrubých vlasech jí slonovinové hřebeny držely bílý krajkový šátek. Čas od času se podívala na dva muže jedoucí pospolu, a na tu vzdálenost nebylo možné poznat, jak se tváří. Zdálo se to zvláštní, že se někdo tak velký pohybuje tak lehce. Isendra vyšplhala na kozlík prvního vozu a sledovala je otevřeněji, dokonce se vykláněla, aby viděla přes roh bíle natřeného vozu, jak se kymácel a kodrcal.
„Ta žena může ještě být moje smrt,“ mumlal Kadere. „Třeba bychom si mohli promluvit později, můj pane Draku, bude-li ti libo.“ Tvrdě pobídl mulu, odklusal k vedoucímu vozu a vyhoupl se na kozlík s překvapivou hbitostí, a otěže muly přivázal k železnému kroužku v rohu velkého vozu. S Isendrou pak zmizeli ve voze a nevynořili se dřív, než zastavili na noc.
Příštího dne se však vrátil, a také další dny, když viděl, že je Rand sám, a pokaždé naznačoval, že má nějaké informace, které by za správnou cenu mohl prodat, pokud by dostal správné záruky. Jednou zašel dokonce tak daleko, že prohlásil, že by cokoliv – vražda, zrada, úplně všechno – mělo být výměnou za tuto informaci odpuštěno, a když s ním Rand nesouhlasil, začal být stále nervóznější. Ať už chtěl prodat cokoliv, zřejmě chtěl, aby ho Rand chránil před každou špatností, kterou snad kdy spáchal.
„Nevím, že bych chtěl kupovat nějaké informace,“ řekl mu Rand víc než jednou. „Vždycky je tu otázka ceny, není-liž pravda? A některou cenu možná nejsem ochoten zaplatit.“
Prvního večera si Randa stranou odtáhl Natael, poté, co byly zapáleny ohně a mezi nízkými stany se nesla vůně připravovaných pokrmů. Kejklíř byl skoro stejně nervózní jako Kadere. „Mám o tobě vysoký mínění,“ řekl a s hlavou nakloněnou na stranu Randa úkosem pozoroval. „Měl bys mít velkolepý epos, který by vyprávěl tvůj příběh. Drak Znovuzrozený. Ten, kdo přichází s úsvitem. Muž, kterého se týká kdoví kolik proroctví v tomto věku a v dalších taky.“ Přitáhl si plášť úžeji k tělu a barevné záplaty se zavlnily ve větru. Soumrak byl v Pustině krátký, noc a zima přicházely rychle a spolu. „Jaký máš vztah ke svému předpovězenému osudu? Musím to vědět, jestli mám složit ten epos.“
„Vztah?“ Rand se rozhlédl po táboře na Jindy, přecházející mezi stany. Kolik z nich zemře, než tady skončí? „Jsem utahaný. Velice utahaný.“
„To je těžko hrdinský pocit,“ utrousil Natael. „Ale to se dá čekat, vzhledem ke tvýmu osudu. Svět ti leží na ramenou, většina lidí tě při první příležitosti chce zabít, zbytek jsou hlupáci, kteří myslí jen na to, jak tě využít, dostat se skrz tebe k moci a slávě.“
„Kam patříš ty, Nataeli?“
„Já? Já jsem jen prostej kejklíř.“ Muž jakoby na důkaz zvedl krajíček záplatovaného pláště. „Já bych si to s tebou nevyměnil ani za nic na světě, ne když tě provází takovej osud. Smrt nebo šílenství nebo oboje. ‚Jeho krev na kamenech Shayol Ghulu...‘ Tak to stojí v Karaethonským cyklu, v Dračích proroctvích, že? To, že musíš zemřít, abys zachránil hlupáky, kteří si po tvý smrti vydechnou úlevou. Ne, to bych nechtěl ani za všechnu tvoji moc a víc.“
„Rande,“ řekla Egwain a vystoupila z houstnoucího šera. Světlý plášť měla ovinutý kolem těla a kapuci staženou do čela. „Přišly jsme se podívat, jak se ti vede po léčení a dni v tom žáru.“ Byla s ní Moirain, s tváří zahalenou hlubokou kapuci bílého pláště, a také Bair, Amys, Melain a Seana, s hlavami omotanými tmavými loktušemi. Všechny ho pozorovaly, klidné a chladné jako noc. Dokonce i Egwain. Ještě neměla tu bezvěkost Aes Sedai, ale měla oči Aes Sedai.
Aviendhy si zprvu nevšiml, poněvadž se táhla až za ostatními. Chvíli měl dojem, že v jejím výraze vidí soucit, ale jestli tam byl, zmizel, jakmile si všimla, že se na ni dívá. Představivost. Byl utahaný.
„Někdy jindy,“ vyhrkl Natael. Mluvil k Randovi, ale díval se na ženy tím svým zvláštním způsobem. „Promluvíme si jindy.“ Maličko se uklonil a odkráčel.
„Hněváš se na svou budoucnost, Rande?“ prohodila tiše Moirain, když kejklíř odešel. „Proroctví hovoří květnatým, skrytým jazykem. Ne vždycky znamenají to, co se zdá, že říkají.“
„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ opáčil Rand. „Udělám, co musím. Pamatuj si to, Moirain. Udělám, co musím.“ Zřejmě ji to uspokojilo. S Aes Sedai se to však dalo těžko poznat. Nebude spokojená, dokud se nedozví všechno.
Natael se vrátil příštího večera, a další a další, a pořád mluvil o eposu, který jednou složí, ale měl dost morbidní sklony, neustále se vyptával, jak Rand hodlá čelit šílenství a smrti. Jeho příběh měl být zjevně tragédie. Rand rozhodně netoužil přivádět svůj strach na světlo. To, co měl v srdci a v hlavě, může zůstat tam. Nakonec kejklíře asi unavilo, že pořád slyší: „Udělám, co musím,“ a přestal chodit. Vypadalo to, že nechce svůj epos složit, pokud nebude plný bolestných emocí. Když se naposledy odkrádal pryč, vypadal zcela zničeně, a plášť za ním zuřivě povlával.