Ten chlapík byl divný, ale při srovnání s Tomem Merrilinem byli takoví všichni kejklíři. Natael rozhodně předvedl i další typické kejklířské rysy. Například měl rozhodně velmi vysoké mínění o sobě. Randovi bylo jedno, jestli ho oslovuje tituly nebo ne, ale Natael se bavil s Rhuarkem a Moirain, když se k ní párkrát nachomýtl, jako by byli sobě rovní. Tohle byl Tom v nejlepším. A úplně se vzdal představení pro Jindy, většinu noci strávil vždy v táboře Shaidů. Rhuarkovi vysvětloval, že Shaidů je prostě víc, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. Větší obecenstvo. Žádnému z Jindů se to nelíbilo, ale s tímhle nemohl dokonce ani Rhuark nic udělat. V Trojí zemi bylo kejklířům dovoleno téměř vše, snad krom vraždy, aniž by za to byli voláni k zodpovědnosti.
Aviendha trávila noci mezi moudrými a občas s nimi hodinku či dvě šla i ve dne. Všechny se kolem ní vždycky seběhly, dokonce i Moirain a Egwain. Rand si nejdřív myslel, že jí musejí radit, jak ho co nejlépe zvládnout, jak z něj vytáhnout to, co chtějí vědět. Pak jednou, když se jim slunce právě roztěkalo nad hlavami, se před oddílem moudrých náhle objevila ohnivá koule a odkutálela se pryč, vypalujíc brázdu v sežehnuté zemi, až se nakonec zmenšila, až zmizela docela.
Někteří z vozků přitahovali opratě poplašených, frkajících spřežení, zastavovali, vstávali na kozlících a volali na sebe ve strachu a zmatku, přičemž své volání doprovázeli hrubými nadávkami. Jindové si začali tiše vykládat a také se dívali, stejně jako Shaidové, ale oba zástupy Aielů téměř nezpomalily krok. Skutečné vzrušení však bylo vidět právě mezi moudrými. Všechny čtyři se seběhly kolem Aviendhy, všechny zřejmě mluvily najednou a hodně u toho mávaly rukama. Moirain a Egwain, vedoucí své koně, se snažily dostat ke slovu. I když je Rand neslyšel, věděl, že jim Amys zcela zřetelně sdělila, za pomoci zuřivého kývání prstem, aby se držely stranou.
Rand, s pohledem upřeným na začernalou rýhu táhnoucí se jako šíp na půl míle daleko, se zase posadil do sedla. Učily Aviendhu usměrňovat. No ovšem. Tak tohle dělaly. Hřbetem ruky si otřel pot z čela. Slunce s tím nemělo co dělat. Když se ta ohnivá koule objevila, pudově sáhl po pravém zdroji. Bylo to jako snažit se nabrat vodu řešetem. Všechno to, jak se snažil dosáhnout na saidín, bylo, jako by se snažil nahmátnout vzduch. Mohlo by se to stát i tehdy, až jednou bude sílu zoufale potřebovat. Musí se to taky naučit, ale neměl žádného učitele. Musí se to naučit nejen proto, že jinak by ho jediná síla zabila dřív, než by si musel dělat starosti s tím, že zešílí, pokud se to nenaučí. Musel se to naučit, protože ji musel používat. Naučit se ji používat. Používat ji k učení. Začal se smát tak hlasitě, až se po něm někteří Jindové znepokojeně ohlédli.
Kdykoliv během těch jedenácti dní a nocí by ho potěšila Matova společnost, ale Mat nikdy nepřišel na déle než pár minut. Širokou krempu klobouku s plochou střechou měl vždycky staženou dolů, aby mu stínila oči, a přes hrušku Okova sedla měl položen oštěp s černým ratištěm, s tou zvláštní, krkavci poznačenou a s pomocí síly ukutou hlavicí, připomínající krátkou, zakřivenou čepel meče.
„Jestli se ještě víc opálíš, změníš se v Aielana,“ mohl prohodit se smíchem, nebo třeba: „To tady hodláš strávit zbytek života? Na druhý straně Dračí stěny je celej svět. Víno? Ženy? Pamatuješ se na to vůbec?“
Ale Mata vyloženě zneklidňoval, a navíc se Mat odmítal bavit o Rhuideanu a o tom, co se tam stalo, snad ještě víc než moudré. Ruka na černém ratišti se mu sevřela při každé zmínce o mlhou překlenutém městě, a tvrdil, že si z cesty skrze ter’angrial nepamatuje vůbec nic – načež si vzápětí odporoval tvrzením: „Drž se od tý věci dál, Rande. Vůbec není jako ta v Tearu. Oni podvádějí. Ať shořím, kéž bych to nikdy neuviděl!“
Když se jednou Rand zmínil o starém jazyce, Mat štěkclass="underline" „Ať shořím, ty o tom zatraceným starým jazyce vůbec nic nevíš!“ a odcválal rovnou zpátky k formanským vozům.
Tam Mat trávil většinu času. Hrál v kostky s vozky – dokud si neuvědomili, že vyhrává mnohem častěji než prohrává bez ohledu na to, čí kostky použijí – a při každé příležitosti navazoval s Kaderem nebo Nataelem dlouhé hovory a pronásledoval Isendru. Bylo jasné, co má za lubem, od chvíle, kdy se na ni poprvé zazubil a narovnal si klobouk, toho rána po útoku trolloků. Každý večer s ní mluvil, jak nejdéle to šlo, a tak ošklivě se popíchal, když pro ni trhal bílé kvítky z trnitého keře, že dva dny skoro neudržel otěže, i když odmítal dovolit Moirain, aby ho vyléčila. Isendra ho sice právě nepovzbuzovala, ale její líný úsměv nebyl vypočítaný právě na to, aby ho odehnal. Kadere to viděl – a neřekl ani slovo, i když občas Mata sledoval jako sup. Jiní však měli poznámky.
Pozdě jednoho odpoledne, když se vypřahaly muly a stavěly stany, a Rand právě odsedlával Jeade’ena, stál Mat s Isendrou v nevalném stínu jednoho s plachtou přetažených vozů. Stáli velmi blízko sebe. Rand potřásl hlavou a při vytírání grošáka je sledoval. Slunce bylo nízko nad obzorem a vysoké věže vrhaly na tábor dlouhé stíny.
Isendra si pohrávala se svým průsvitným závojem, jako by zahálčivě uvažovala, že si jej sundá, a usmívala se. Plné rty měla našpulené, připravené k polibku. Mat, povzbuzený, se sebevědomě zakřenil a přistoupil blíž. Isendra spustila ruku a pomalu zavrtěla hlavou, ale ten povzbudivý úsměv nezmizel. Ani jeden neslyšel přicházet Keille, která se přes svou váhu pohybovala velice lehce.
„Tak tohle chceš, vzácnej pane? Ji?“ Oba od sebe při zvuku jejího medového hlasu odskočili, a ona se zasmála stejně melodicky, což při jejím obličeji vypadalo velice zvláštně. „Dohoda pro tebe, Matrime Cauthone. Zlatou tarvalonskou marku, a je tvoje. Takováhle žába nemůže stát za víc než za dvě, takže je to slušná dohoda.“
Mat se zamračil, a podle toho, jak se tvářil, si přál, aby byl kdekoliv jinde.
Isendra se však pomalu otočila ke Keille, horská kočka čelící medvědici. „Zacházíš daleko, stařeno,“ řekla tiše a oči nad závojem měla tvrdé. „Už ty tvoje řeči snášet nebudu. Dávej si pozor. Leda bys chtěla zůstat tady v Pustině.“
Keille se široce usmála, ale veselí nikdy nedostoupilo až k jejím obsidiánovým očím, které se třpytily nad tlustými tvářemi. „Že by?“
Isendra rozhodně kývla a pravila: „Tarvalonskou marku?“ Hlas měla jako ocel. „Zařídím, abys měla tarvalonskou marku, až tě opustíme. Jen si přeji, abych se mohla dívat, až se pokusíš ji pít.“ Obrátila se ke Keille zády a odešla k prvnímu vozu. Cestou se vůbec svůdně nepohupovala a hned zmizela ve voze.
Keille ji pozorovala s nečitelným výrazem, dokud se bílé dveře nezavřely, a pak se náhle obrátila k Matovi, jenž právě hodlal vyklouznout. „Jen pár mužů kdy odmítlo mou nabídku jednou, natož dvakrát. Měl by sis dávat pozor, abych se náhodou nerozhodla s tím něco udělat.“ Se smíchem natáhla ruku a silnými prsty ho štípla do tváře, dost tvrdě, aby sebou trhl, a pak se obrátila směrem k Randovi. „Domluv mu, můj pane Draku. Mám pocit, že ty víš něco o nebezpečí, které ti hrozí, když se vysměješ ženě. Ta aielská dívka, co s tebou chodí a mračí se. Slyšela jsem, že patříš jiné. Třeba má pocit, že se jí vysmíváš.“
„O tom vůbec pochybuji, paní,“ utrousil Rand suše. „Aviendha by mi vrazila nůž mezi žebra, kdyby si myslela, že na ni takhle myslím.“