Široká žena zařvala nezkrotným smíchem. Mat ucukl, když po něm sáhla znovu, ale ona ho tentokrát jen poplácala po tváři, do které ho předtím štípla. „Vidíš, vzácný pane? Vysměješ se nabídce ženy, a ona si o tom nebude myslet nic špatnýho, nebo třeba –“ udělala rukou pohyb, jako by něco párala – „nůž. Tuhle lekci se může naučit každý muž. Co, můj pane Draku?“ Sípajíc smíchy odchvátala zkontrolovat muže pečující o muly.
Mat si zamnul tvář a zamumlaclass="underline" „Všechny jsou praštěný,“ než také odešel. Ale Isendru pronásledovat nepřestal.
A tak to pokračovalo jedenáct dní, i dvanáctý, cestou přes jalovou, spálenou zemi. Dvakrát spatřili jiné stojny, malé budovy podobné Stojně Imre, upravené pro snadnou obranu v holé stěně kamenné věže či pahorku. U jedněch bylo tři sta či víc ovcí, a muži, kteří o ně pečovali, byli stejně překvapení, když zjistili, co je Rand zač, jako tím, že ve Trojí zemi jsou trolloci. Druhé byly opuštěné, ne přepadené, jen nepoužívané. V dálce Rand několikrát zahlédl kozy nebo ovce či světlé dlouhorohé krávy. Aviendha říkala, že stáda patří sousedním klanovým držbám, ale on nezahlédl žádné lidi a rozhodně ne žádnou budovu, které by se dalo říkat držba.
Dvanáctého dne zástupy Jindů a Shaidů lemovaly oddíl moudrých, a formanské vozy hrkotaly, Keille s Nataelem se pak hádali a Isendra sledovala Randa z Kadereho klína.
„...a takhle to je,“ dokončila Aviendha a kývla si. „Teď už jistě musíš chápat, jak je to se správkyní střechy.“
„Ani ne,“ přiznal Rand. Uvědomil si, že už delší dobu jen naslouchá zvuku jejího hlasu, ne slovům. „Jsem si ale jistý, že to funguje skvěle.“
Aviendha na něj zavrčela. „Až se oženíš,“ řekla napjatým hlasem, „s draky na pažích dokazujících tvůj původ, budeš se držet svého původu, nebo budeš požadovat vlastnictví všeho, kromě šatů, jež bude mít tvoje žena na sobě, jako nějaký mokřinský divoch?“
„Takhle to ale vůbec není,“ namítal Rand, „a každá žena tam, odkud pocházím, by spráskala muže, který by si to myslel. A stejně, nemyslíš, že tohle bych si měl vyřídit s tou, kterou se rozhodnu vzít si za ženu?“ Pokud něco, tak se na něho mračila víc než předtím.
K Randově úlevě přiběhl z čela zástupu Jindů Rhuark. „Jsme doma,“ oznámil Aielan s úsměvem. „Držba Chladné skály.“
49
Držba Chladné skály
Rand se zamračeně rozhlédl kolem sebe. Míli před nimi stál shluk vysokých skalních kuželů s rovnými stěnami, nebo snad jeden rozlámaný kužel. Po levici se táhly vyprahlé pahorky a křivolaké rokle pokryté trsy tuhé trávy, bezlistými ostnatými rostlinami a řídce roztroušenými trnitými keři a nízkými stromky. V dálce se zvedaly obrovské sloupy z drsného kamene a za nimi zubaté hory. Po pravici byla krajina stejná, až na to, že pláň pokrytá popraskaným nažloutlým jílem byla rovnější a hory blíž. Mohla to být kterákoliv část Pustiny, co viděl od odjezdu z Chaendaeru.
„Kde?“ zeptal se.
Rhuark mrkl na Aviendhu, která se na Randa dívala, jako by přišel o rozum. „Pojď. Ať ti Chladné skály ukážou tvé vlastní oči.“ Kmenový náčelník si stáhl šufu na ramena a s obnaženou hlavou se klusem rozběhl k rozpukané skále před nimi.
Shaidové již zastavili, pobíhali kolem a stavěli si stany. Heirn a Jindové se s nákladními mulami zařadili za Rhuarka, také si odhalovali hlavy a křičeli. Děvy doprovázející formany volaly na vozky, aby pobídli spřežení a zařadili se za Jindy. Jedna z moudrých si vykasala sukně ke kolenům a rozběhla se za Rhuarkem. Rand měl dojem, že to je Amys, podle světlých vlasů. Bair se určitě nemohla pohybovat tak rychle – ale zbytek oddílu moudrých pokračoval stejným tempem. Chvíli se zdálo, že Moirain pojede za Randem, pak zaváhala a přela se s jednou z moudrých, která však měla vlasy stále zakryté loktuší. Nakonec Aes Sedai pobídla bílou klisnu vedle Egwaininy a Lanova vraného hřebce, před bíle oděné gai’šainy, kteří za sebou táhli nákladní zvířata. Všichni však mířili stejným směrem jako Rhuark.
Rand se naklonil a nabídl ruku Aviendze. Když zavrtěla hlavou, řekclass="underline" „Jestli budou pořád takhle křičet, tak tě tam dole neuslyším. Co když udělám z nevědomosti nějakou chybu, protože neuslyším, co říkáš?“
Aviendha cosi zavrčela, pohlédla na Děvy kolem formanských vozů, povzdechla si a chytila se ho za ruku. Rand ji sevřel, nevšímal si jejího rozhorleného skuhrání a vytáhl ji za sebe do Jeade’enova sedla. Kdykoliv se snažila nasednout sama, vždycky ho málem shodila z koně. Rand jí poskytl chvíli, aby si mohla upravit sukně, i když je nedostala níž než kus nad kolena, kam jí sahaly měkké boty, a pak pobídl grošáka do cvalu. Bylo to poprvé, co Aviendha jela rychleji než krokem. Okamžitě ho objala kolem pasu a držela se ho jako klíště.
„Jestli kvůli tobě budu před svými sestrami vypadat jako hlupák, mokřiňane,“ prskala mu varovně za zády.
„Proč by si měly myslet, že jsi hloupá? Viděl jsem Bair, Amys i ostatní párkrát jet za Moirain nebo Egwain, aby si mohly promluvit.“
Po chvíli se Aviendha ozvala znovu: „Ty přijímáš změny snáze než já, Rande al’Thore.“ Rand si nebyl jist, co si z toho má vybrat.
Když přibrzdil Jeade’ena vedle Rhuarka, Heirna a Amys, kousek před stále pokřikujícími Jindy, Rand ke svému překvapení uviděl Couladina, jak lehce kluše vedle nich, s vlasy barvy plamene odhalenými. Aviendha stáhla Randovi jeho šufu na ramena. „Do držby musíš vstoupit tak, aby ti bylo jasně vidět do tváře. Říkala jsem ti to. A musíš dělat hluk. Sice nás zahlédli už dávno a vědí, kdo jsme, ale je to zvyk, ukázat, že se nesnažíš dostat do držby tajně.“
Rand kývl, ale nic neříkal. Ani Rhuark, ani žádný s trojice vedle něj nevydal ani hlásku, a stejně tak ne Aviendha. Kromě toho dělali Jindové dost hluku, aby je bylo slyšet na celé míle daleko.
Couladin k němu pomalu otočil hlavu. Po opálené tváři se mu mihlo opovržení a ještě něco jiného. Nenávist a pohrdání Rand již celkem očekával, ale pobavení? Co připadalo Couladinovi zábavné?
„Hloupý Shaido,“ zabručela Aviendha za jeho zády. Možná měla pravdu. Možná ho pobavila její jízda na koni. Ale Rand si to nemyslel.
Docválal k nim Mat, zvedaje oblak žlutohnědého prachu, s kloboukem staženým hluboko do čela a oštěpem zapřeným o třmen jako kopí. „Co je to za místo, Rande?“ zeptal se hlasitě, aby ho bylo slyšet přes okolní křik. „Jediný, co ty ženský řekly, bylo ‚Jeďte rychleji. Jeďte rychleji.‘“ Rand mu to řekl a Mat se zamračil na vysoké kolmé čelo skalního kužele. „Tuhle věc nejspíš se zásobáma udržíš celý roky, ale není to záplata na Kameni nebo Tora Harad.“
„Tora co?“ chtěl vědět Rand.
Mat zvedl ramena, než odpověděl. „Jenom něco, co jsem kdysi slyšel.“ Postavil se ve třmenech a ohlédl se přes hlavy Jindů k formanským vozům. „Aspoň jsou pořád s náma. Rád bych věděl, za jak dlouho dokončí obchod a odjedou.“
„Ne před Alcair Dalem. Rhuark říká, že kdykoliv se sejdou náčelníci kmenů, pořádá se tam něco jako jarmark, i když se sejdou dva nebo tři. Když přijde všech dvanáct, myslím, že si to Kadere s Keille nebudou chtít nechat ujít.“
Mat při té zprávě nevypadal zrovna potěšeně.
Rhuark je vedl rovnou k nejširší rozsedlině v kolmém čele skály, v nejširším místě měla tak deset dvanáct kroků, a z obou stran byla stíněná skalními stěnami, jak se vinula hlouběji a hlouběji, a pod úzkou stužkou oblohy tu byla tma a chládek. Bylo to zvláštní, ocitnout se v tak hustém stínu. Aielský pokřik nabýval mezi šedohnědými stěnami na síle. Když náhle ustal, ticho, narušované pouze klapotem kopyt a vrzáním vozů, působilo velice hlasitě.