Zahnuli za ohyb a puklina se náhle rozšířila do širokého kaňonu, dlouhého a téměř rovného. Ze všech stran se ozval pronikavý, skučivý křik ze stovek ženských hrdel. Cestu lemovaly davy, ženy ve zvonových sukních s loktušemi ovinutými kolem hlavy a muži v šedohnědých kabátcích a spodcích, cadin’sorech, a také Děvy oštěpu, všichni mávali na uvítanou rukama a tloukli do hrnců nebo do čehokoliv, co vydávalo hluk.
Rand zíral s otevřenými ústy, a to nejen kvůli té divoké vřavě. Stěny kaňonu byly zelené, po obou stranách se do poloviny skalní stěny šplhaly úzké terasy. Rand si uvědomil, že ne všechny jsou skutečně terasy. Malé domky s plochou střechou, z šedého kamene či žlutého jílu, jako by byly ve shlucích naskládané jeden na druhý. Mezi nimi se vinuly uzoučké stezky a na každé střeše byla zahrada, kde rostly fazole, dýně, papriky, melouny a další plodiny, které neznal. Volně tu pobíhaly slepice, červenější než ty, co znal, a nějaká zvláštní drůbež, ptáci byli větší než slepice, šedí s bílými tečkami. Mezi záhony se pohybovaly děti, většinou oblečené jako dospělí, a bíle odění gai’šainové, s hliněnými džbány. Zřejmě zalévali jednotlivé rostliny. Aielové neměli města, to mu vždycky říkali, ale tohle by rozhodně vydalo za slušně velké město, i když to nejpodivnější, jaké kdy viděl. Panoval tu příliš velký hluk, aby mohl položit některou z otázek, které se mu vyrojily v hlavě – jako třeba, co jsou zač ty kulaté plody, na jablka příliš červené a lesklé, rostoucí na nízkých keřích se světlými listy, nebo tamty rovné stonky se širokými listy, lemované dlouhými, tlustými výhonky se žlutými střapci? Příliš dlouho byl sedlákem, aby ho to nezajímalo.
Rhuark s Heirnem zpomalili, stejně tak Couladin, ale jenom na rychlou chůzi, a oštěpy zastrčili za řemení, na němž měli na zádech pouzdra s luky. Amys se rozběhla dopředu. Smála se jako malá holka. Muži zatím pokračovali dál odměřeným tempem davy lemovaným kaňonem a křik žen rozechvíval vzduch a málem přehlušil třesk hrnců. Rand je na Aviendžinu radu následoval. Mat se tvářil, jako by se chtěl na místě obrátit a odjet pryč.
Na protějším konci kaňonu se stěna nakláněla dovnitř, čímž vytvářela hlubokou, temnou kapsu. Tam slunce nikdy nedosáhlo, jak říkala Aviendha, a skály tam jsou vždycky studené, odtud jméno držby. Před hranicí, kam dopadal stín, se Amys zastavila na velkém šedém balvanu, s vrchní stranou ohlazenou, kde již stála další žena.
Druhá žena, i přes zvonovou sukni štíhlá, jíž zpod šátku vykukovaly žluté vlasy, které jí spadaly až k pasu, s bílými prameny na spáncích, vypadala starší než Amys, i když byla mnohem hezčí než ona, a měla jen pár vrásek v koutcích šedých očí. Byla oblečená stejně jako Amys, přes ramena měla prostou hnědou loktuši, náhrdelník a náramky ze zlata a vyřezávané slonoviny neměla o nic lepší či bohatší, ale toto byla Lian, správkyně střechy Držby Chladné skály.
Pronikavý křik postupně utichal, když se Rhuark zastavil pod balvanem o krok blíž než Heirn a Couladin. – „Žádám o svolení vstoupit do tvé držby, správkyně střechy,“ pronesl nahlas zvučným hlasem.
„Máš mé svolení, náčelníku kmene,“ opáčila žlutovlasá žena obřadně a stejně hlasitě. Usmála se a mnohem hřejivějším hlasem dodala: „Stíne mého srdce, ty budeš mít mé svolení vždycky.“
„Máš mé díky, správkyně střechy mého srdce.“ To také neznělo příliš obřadně.
Heirn vystoupil dopředu. „Správkyně střechy, žádám o svolení přijít pod tvou střechu.“
„Máš mé svolení, Heirne,“ řekla Lian podsaditému muži. „Pod mou střechou je pro tebe voda a stín. Klan Jindů je tu vždy vítán.“
„Máš mé díky, správkyně střechy.“ Heirn poplácal Rhuarka po rameni a odešel ke svým lidem. Aielské obřady byly krátké, jak se zdálo, a k věci.
Couladin se nyní pyšně připojil k Rhuarkovi. „Žádám o svolení vstoupit do tvé držby, správkyně střechy.“
Lian zamrkala a zamračila se na něj. Za Randem se ozvalo mručení, užaslý šum hlasů stovek lidí. Ve vzduchu náhle viselo nebezpečí. Mat to rozhodně pocítil také, prstem přejel oštěp a zpola se otočil, aby viděl, co masa Aielů dělá.
„Co se děje?“ zeptal se Rand tiše přes rameno. „Proč něco neřekne?“
„On požádal, jako by byl kmenovým náčelníkem,“ šeptala nevěřícně Aviendha. „Ten muž je hlupák. Musel zešílet! Jestli ho odmítne, bude to znamenat potíže se Shaidy, a to by po takové urážce mohla. Nedošlo by ke krevní mstě – on není jejich kmenovým náčelníkem bez ohledu na to, jak mu to stouplo do hlavy – ale k potížím ano.“ Mezi dvěma nádechy se její hlas přiostřil. „Tys neposlouchal, viď? Tys neposlouchal! Mohla by odmítnout dát svolení dokonce i Rhuarkovi, a on by pak musel odejít. To by rozbilo kmen, ale je to v její moci. Může odmítnout i Toho, kdo přichází s úsvitem, Rande al’Thore. Ženy mezi námi nejsou bezmocné, ne jako mokřinské ženy, které musejí být královnami nebo šlechtičnami nebo tancovat před mužem, pokud se chtějí najíst!“
Rand lehce zavrtěl hlavou. Pokaždé, když už si chtěl vyspílat, jak toho o Aielech vlastně ví málo, Aviendha mu připomněla, jak málo sama ví o čemkoliv, co není aielské. „Jednou bych tě docela rád představil ženskému kroužku v Emondově Roli. Bude to... zajímavé... slyšet, jak těm ženám vysvětluješ, jak jsou vlastně bezmocné.“ Cítil, jak se za ním zavrtěla, když se mu snažila dohlédnout na obličej, a pečlivě si podržel neutrální výraz. „Možná ti taky vysvětlí pár věcí.“
„Máš mé svolení,“ začala Lian – Couladin se usmál a nafoukl se – „vstoupit pod mou střechu. Bude pro tebe nalezena voda a stín.“ Tiché zalapání po dechu však ze stovek úst znělo docela hlasitě.
Muž s ohnivými vlasy se zachvěl, jako by dostal ránu, a zrudl vzteky. Zřejmě nevěděl, co dělat. Vyzývavě udělal krok dopředu s pohledem upřeným nahoru na Lian a Amys, a ruce měl sepjaté, jako by se snažil nedotknout svých oštěpů, pak se však prudce otočil a vyrazil zpátky ke shromáždění. Cestou se rozzlobeně mračil, jako by vyzýval přítomné, aby se odvážili něco říci. Nakonec se zastavil kousek od místa, odkud vyšel, a zahleděl se pak na Randa. Žhavé uhlíky nemohly být teplejší než jeho modré oči.
„Jako někoho, kdo je bez přátel a zcela sám,“ šeptala Aviendha. „Ona ho přijala jako žebráka. Pro něj to je největší urážka, která se však vůbec netýká Shaidů.“ Náhle Randa udeřila pěstí do žeber tak silně, až zachrčel. „Pohni se, mokřiňane. Máš tolik cti, kolik jsem zanechala ve tvých rukou. Všichni vědí, že jsem tě učila! Honem!“ Rand přehodil nohu Jeade’enovi přes krk a došel k Rhuarkovi. Já nejsem Aiel, říkal si v duchu. Nerozumím jim a nesmím připustit, abych je začal mít rád. Nesmím.
Žádný z mužů to neudělal, ale on se Lian poklonil. Tak byl odmala vychováván. „Správkyně střechy, žádám o svolení přijít pod tvou střechu.“ Zaslechl, jak Aviendha zadržela dech. Měl se zeptat tak, jako to udělal Rhuark. Kmenový náčelník ustaraně přimhouřil oči a díval se na svou ženu. Couladinovi se na červené tváři objevil pohrdlivý úsměv. Tiché mumlání davu nyní znělo zmateně.
Správkyně střechy se na Randa podívala ještě tvrdším pohledem než na Couladina, přejela ho od hlavy k patě a zpátky, všimla si šufy, která mu ležela na ramenou na červeném kabátci, který by si žádný Aiel nikdy nevzal. Potom se tázavě podívala na Amys, jež kývla.