„Taková skromnost,“ pravila Lian pomalu, „muži sluší. Muži zřídkakdy vědí, kde ji hledat.“ Roztáhla tmavé suknice a neohrabaně se poklonila – tohle aielské ženy nedělaly – ale přesto to bylo pukrle, oplátkou za jeho úklonu. „Car’a’carn má svolení vstoupit do mé držby. Pro náčelníka náčelníků bude v Chladných skalách vždycky voda a stín.“
Ženy v davu znovu vyrazily pronikavý křik, ale zda to bylo kvůli němu, nebo to patřilo k obřadu, Rand nevěděl. Couladin se zastavil, aby po něm vrhl pohled plný nesmiřitelné nenávisti, a pak odkráčel, přičemž se hrubě otřel o Aviendhu, která zatím nepůvabně sklouzla z grošovaného hřebce. Rychle se ztratil v rozcházejícím se davu.
Mat zrovna sesedal, ale ještě se za ním zadíval. „Dávej si s ním pozor na záda, Rande,“ pronesl tiše. „Myslím to vážně.“
„To mi říká každý,“ opáčil Rand. Formani už začínali obchodovat uprostřed kaňonu a ke vchodu právě za pokřiku několika lidí a řinčení hrnců přijížděla Moirain a zbytek oddílu moudrých, ale ani zdaleka se to nepodobalo hluku vítajícímu Rhuarka. „Kvůli němu si ale starosti dělat nemusím.“ Jeho neohrožovali Aielové. Moirain na jedné straně a Lanfear na druhé. Jaké nebezpečí by mohlo být větší? Málem se při tom pomyšlení rozesmál nahlas.
Amys a Lian slezly z balvanu a k Randovu překvapení jim Rhuark oběma položil ruku kolem ramen. Obě byly vysoké, jako zřejmě většina Aielanek, ale žádná kmenovému náčelníkovi nedosahovala výš než k rameni. „Moji ženu Amys znáš,“ řekl Rhuark Randovi. „Teď se musíš seznámit s mou ženou Lian.“
Rand si uvědomil, že zírá s otevřenými ústy, a rychle je zavřel. Když mu Aviendha sdělila, že správkyně střechy Chladných skal je Rhuarkova žena a jmenuje se Lian, byl si Rand jist, že ji tenkrát v Chaendaeru špatně pochopil, vzhledem ke všemu tomu „stíne mého srdce“ mezi ním a Amys. Stejně měl hlavu plnou jiných věcí. Ale tohle...
„Obě?“ vybreptl Mat. „Světlo! Dvě! Ó, ať shořím! On je buď nejšťastnější chlap na světě, nebo ten největší hlupák od stvoření světa!“
„Myslel jsem,“ pravil Rhuark podmračeně, „že tě Aviendha učí našim zvykům. Zřejmě toho hodně vynechala.“
Lian se naklonila, aby dobře viděla za svého – jejich – manžela, a zvedla obočí, načež Amys suše podotkla: „Vypadalo to, že se dokonale hodí k tomu, aby mu řekla, co potřebuje vědět. Potřebovaly jsme něco, co by jí zabránilo v útěku zpátky k Děvám pokaždé, kdybychom se k ní obrátily zády. Teď se zdá, že si s ní budu muset dlouze pohovořit na nějakém tichém místě. Nepochybně ho učila ruční mluvě Děv, nebo jak podojit garu.“
Aviendha se lehce zarděla a podrážděně pohodila hlavou. Tmavě rusé vlasy jí zatím dorostly přes uši, takže byly dost dlouhé, aby jí vykukovaly mezi třásněmi šátku. „Byly tu důležitější věci než hovor o manželství. A stejně, ten muž vůbec neposlouchá.“
„Byla dobrá učitelka,“ pospíšil si Rand. „Naučil jsem se od ní hodně o vašich zvycích a Trojí zemi.“ Ruční mluva? „Všechny chyby, které udělám, jsou moje, ne její.“ Jak se dá podojit jedovatá dvounohá ještěrka? A proč? „Byla dobrá učitelka, a já bych si ji rád ponechal, jestli je to v pořádku.“ Proč jsem, pro Světlo, řekl tohle? Ta žena byla občas docela příjemná, tedy když se zapomněla. Po zbytek času byla jako bodlák pod kabátcem. Ale dokud tu byla, aspoň věděl, koho moudré poslaly, aby ho sledoval.
Amys si ho prohlížela a její jasné modré oči byly stejně pronikavé jako oči Aes Sedai. Ale ona taky mohla usměrňovat. Sice jen vypadala o něco mladší, než by měla být, nebyla to ona bezvěkost Aes Sedai, ale nejspíš byla natolik Aes Sedai jako skutečná Aes Sedai. „To mi připadá jako skvělé uspořádání,“ prohlásila. Aviendha otevřela ústa, celá naježená a rozhorlená – a zase je zavřela, mrzutě, když se jedna z moudrých pootočila a upřela na ni své oči. Možná si myslela, že už s ním skončila, když teď dorazili ke Chladným skalám.
„Musíš být po cestě unavený,“ řekla Randovi Lian a v šedých očích měla mateřský výraz, „a taky hladový. Pojď.“ Její hřejivý úsměv se vztahoval i na Mata, který se držel zpátky a už se začal ohlížet po formanských vozech. „Pojď pod mou střechu.“
Rand si sundal sedlové brašny a nechal Jeade’ena v péči jedné gai’šain, která vzala i Oka. Mat se ještě naposledy ohlédl k vozům, než si také přehodil sedlové brašny přes rameno a následoval ostatní.
Lianina střecha, její dům, byl na nejvyšší úrovni na západní straně a příkrá stěna kaňonu se zvedala ještě asi pětadvacet sáhů nad jeho střechu. Obydlí náčelníka kmene a správkyně střechy nebo ne, zvenčí dům vypadal jako skromný obdélník z velkých žlutých jílových cihel s úzkými okenními otvory beze skel, zakrytými prostými bílými záclonami, se zeleninovou zahrádkou na ploché střeše a další vepředu na úzké terase, oddělené od domku úzkým chodníčkem dlážděným plochými šedými kameny. Dost velký tak asi na dvě místnosti. Až na to, že vedle dveří visela dobře dvacítka bronzových gongů, vypadal domek docela jako ostatní stavby, které Rand viděl kolem, a z místa, kde stál, dohlédl na celé údolí, jež se rozkládalo pod ním. Malý, prostý domek. Uvnitř to však bylo něco zcela jiného.
Cihlová část tvořila jeden velký pokoj s podlahou z narudlých hnědých dlaždic, ale to byla jenom část. Za ním byly do kamene vytesány další místnosti, s vysokými stropy a překvapivě chladné. Mezi nimi byly široké klenuté průchody a stříbrné lampy a vzduchem se nesla vůně prozrazující něco zeleného. Rand viděl jenom jedinou židli, s vysokým opěradlem, natřenou červeným a zlatým lakem, která zřejmě nebyla příliš často používána. Aviendha ji nazvala náčelnickou židlí. Kromě několika leštěných skříněk a truhlic a nízkých stojanů na čtení, na nichž ležely otevřené knihy, nebylo vidět právě mnoho dřevěných předmětů. Ke čtení si však člověk musel lehnout. Podlahy zakrývaly ve vrstvách tkané i vázané koberce se složitými vzory z Tearu, Cairhienu a Andoru, dokonce i z Illianu a Tarabonu, kdežto ostatní vzory byly Randovi neznámé, široké klikaté pruhy, ani dvě barvy nebyly stejné, nebo spojené prázdné čtverce v šedé, hnědé a černé. V ostrém protikladu k drsné jednotvárnosti údolí venku tady byly všude jasné barvy. O nástěnných kobercích si byl Rand dokonce jist, že pocházejí z druhé strany Páteře světa – možná se sem dostaly stejným způsobem jako nástěnné koberce z Tearského Kamene. Všude také ležely polštáře všech možných velikostí a odstínů, velmi často se střapci, třásněmi či obojím, v červeném či zlatém hedvábí. Tu a tam, ve výklenku vytesaném do skály, stála váza z tenkého porcelánu, stříbrná miska či slonovinová řezba, často zpodobňující nějaké zvláštní, Randovi neznámé, zvíře. Tak tohle byly ty „jeskyně", o nichž hovořili Tairenové. Mohlo to být křiklavé jako v Tearu – nebo u Cikánů – ale místo toho to působilo důstojně, obřadně a zároveň neformálně.
Rand se krátce zazubil na Aviendhu, a aby jí předvedl, že poslouchal, vytáhl ze sedlových brašen hostovský dar pro Lian, jemně vypracovaného zlatého lva. V Tearu ho uloupil jeden jindský Hledač vody a Rand jej od něho později odkoupil, ale když byl vlastně vládcem Tearu, bylo to skoro jako okrádat sám sebe. Mat po chvíli váhání také vytáhl dárek, tairenský náhrdelník se stříbrnými kvítky, nepochybně pocházející ze stejného zdroje a nepochybně zamýšlený pro Isendru.