„Nádherné,“ usmála se Lian a zvedla lva. „Vždycky se mi líbilo tairenské zlatotepectví. Rhuark mi před mnoha lety přinesl dva kousky.“ Hlasem, hodícím se pro hospodyni vzpomínající nějaké obzvláště dobré bobule břestovce, pronesla ke svému manželovi: „Sebral jsi je ve stanu nějakého vznešeného pána zrovna předtím, než přišel Laman o hlavu, viď? Škoda, že ses nedostal do Andoru. Vždycky jsem chtěla kousek andorského stříbra. Ten náhrdelník je také překrásný, Mate Cauthone.“
Rand naslouchal hromadám chvály na oba dárky a zakrýval své zděšení. Přes všechny suknice a mateřské oči byla Aielanka jako kterákoliv Děva oštěpu.
Než Lian domluvila, dorazily s Lanem a Egwain též Moirain a ostatní moudré. Strážcův meč si vysloužil jediný nesouhlasný pohled, ale správkyně střechy ho přivítala hřejivě poté, co ho Bair označila za aan’alleina. Přesto to nebylo nic proti přivítání s Egwain a Moriain.
„Je to veliká pocta pro mou střechu, Aes Sedai.“ Tón správkyně střechy však prozrazoval, že jde o úmyslné zmírnění. „Vypráví se, že jsme sloužili Aes Sedai před Rozbitím světa a zklamali jsme je, a za toto zklamání jsme potom byli posláni do Trojí země. Vaše přítomnost prozrazuje, že náš hřích snad je nakonec odpustitelný.“
Ovšem. Ona nebyla v Rhuideanu. – Očividně se zákaz hovořit o tom, co se stalo v Rhuideanu, s kýmkoliv, kdo tam nebyl, vztahoval i na manžela a manželku. A i na sestry-ženy, nebo jaký byl vlastně vztah mezi Amys a Lian.
Moirain se pokusila Lian předat hostovský dar, maličké křišťálové a stříbrné lahvičky s voňavkami až z Arad Domanu, ale Lian rozhodila rukama. – „Již tvoje přítomnost je hostovským darem nesmírné ceny, Aes Sedai. Přijmout víc by znectilo mou střechu i mne. Tu hanbu bych neunesla.“ Mluvila naprosto vážně a také ustaraně, že by se jí Moirain mohla pokusit ty voňavky vnutit. Byla to ukázka relativní důležitost Car’a’carna a Aes Sedai.
„Jak si přeješ,“ pravila Moirain a vrátila lahvičky do váčku u pasu. V modrém hedvábí byla ledově vážná, světlý plášť měla přehozený přes ramena. „Vaše Trojí země určitě brzy uvidí víc Aes Sedai. Zatím jsme neměly důvod sem chodit.“
Amys to celé zřejmě příliš nepotěšilo a Melain s ohnivými vlasy na Moirain hleděla jako zelenooká kočka, jež zrovna přemítá, zda by přece jen neměla udělat něco s tím velkým psem, který se zatoulal na její dvorek. Bair a Seana si vyměnily znepokojené pohledy, ale nebylo to nic proti těm dvěma, které mohly usměrňovat.
Zástup gai’šainů – mužů a žen stejně půvabných v bílých rouších s kapucemi, se sklopenýma očima na aielské tváře podivně poddajnýma – převzal od Moirain a Egwain pláště, donesl vlhké ručníky na ruce a tváře, stříbrné pohárky s vodou k obřadnímu přípitku, a nakonec jídlo, jež se podávalo na stříbrných mísách a podnosech vhodných i pro palác, ale jídlo samotné se jedlo z hliněných talířů s modře pruhovanou glazurou. Všichni jedli vleže na podlaze, kde byly do kamene zasazeny bílé dlaždice místo stolu. Hlavy přitom měli lidé u sebe a pod hrudí polštáře, takže připomínali paprsky kola. Mezi nimi procházeli gai’šainové s talíři.
Mat se zmítal a neustále se převaloval na polštářích, ale Lan se uložil, jako by tak jídával vždycky, a Moirain a Egwain se tvářily skoro stejně spokojeně. Nepochybně to cvičily ve stanu moudrých. Randovi to přišlo neohrabané, ale jídlo samo bylo dost zvláštní, aby mu zabralo většinu pozornosti.
Tmavé, kořeněné dušené skopové s nasekanými paprikami bylo neznámé, ale nikoliv zvláštní, a hrášek byl hráškem všude, stejně jako dýně. To stejné se však nedalo říci o drobivém hrubém nažloutlém chlebě či podlouhlých, sytě červených fazolích smíchaných se zelenými nebo misce ostře žlutého zrní s kousky červené dužiny, které Aviendha nazývala zemai a t’mat, a sladké, cibulovité ovoce s tuhou nazelenalou slupkou, o němž tvrdila, že je z těch bezlistých ostnatých rostlin zvaných kardon. Ale chutnalo velmi dobře.
Jídlo by mu možná chutnalo víc, kdyby ho o všem pořád nepoučovala. Ne o sestrách-ženách. To bylo na Amys a Lian, ležících vedle Rhuarka a usmívajících se na sebe skoro stejně často jako na svého manžela. Když si ho obě vzaly, aby neporušily své přátelství, bylo jasné, že ho obě milují. Rand si neuměl představit, že by Elain a Min souhlasily s takovým uspořádáním. Napadlo ho, proč na to vůbec pomyslel. Slunce mu muselo uvařit mozek.
Ale jestli Aviendha nechala toto vysvětlení na ostatních, vysvětlovala mu všechno ostatní do nejmenších podrobností. Možná si o něm myslela, že je naprostý blb, když neví o sestrách-ženách. Ležíc na pravém boku, tváří k němu, usmívala se téměř sladce, když mu sdělovala, že lžíci je možné použít k pojídání dušeného masa nebo zemai a ťmat, ale oči se jí leskly, takže bylo zřejmé, že jedině přítomnost moudrých jí bránila, aby mu nehodila misku s něčím na hlavu.
„Nevím, co jsem ti udělal,“ řekl Rand tiše. Velmi dobře si uvědomoval Melain na druhé straně, zdánlivě cele zabranou do hovoru se Seanou. Bair občas pronesla jedno dvě slovíčka, ale Rand měl dojem, že také natahuje uši směrem k němu. „Ale jestli tolik nenávidíš, že mě máš učit, tak to dělat nemusíš. Jenom mě to tak napadlo. Jsem si jistý, že Rhuark nebo moudré najdou někoho jiného.“ Moudré by to zcela jistě udělaly, kdyby se zbavil tohoto špeha.
„Tys mi nic neudělal...“ Vycenila na něj zuby. Bylo-li to míněno jako úsměv, tak to rozhodně neodpovídalo, „...a nikdy neuděláš. Smíš si však lehnout, jak je ti to k jídlu nejpohodlnější, a mluvit s lidmi kolem sebe. Samozřejmě až na ty z nás, kteří tě musí učit, místo aby se s tebou dělili o jídlo. Je považováno za zdvořilost, hovořit s lidmi po obou stranách.“ Zpoza ní se na Randa podíval Mat a vyvrátil oči. Jasně se mu ulevilo, že je toho sám ušetřen. „Pokud nemusíš být čelem k někomu určitému, abys ho učil. Jídlo si ber pravou rukou – pokud se nemusíš opírat o pravý loket – a …“
Byla to muka a jí se to očividně líbilo. Aielové zřejmě hodně nadělali s dáváním darů. Třeba kdyby jí dal dárek...
„...všichni po jídle chvíli hovoří, pokud někdo z nás místo toho nemusí vyučovat, a...“
Úplatek. Nepřipadalo mu správné, že by měl uplácet někoho, kdo ho špehuje, ale jestli hodlala pokračovat třeba jen z poloviny takhle, mohlo by to stát za trochu klidu.
Když gai’šainové odnesli jídlo a přinesli stříbrné poháry s tmavým vínem, upřela Bair na Aviendhu nad bílými dlaždicemi zachmuřený pohled, a mladší žena mrzutě přestala. Egwain si klekla, natáhla se přes Mata a poklepala ji po rameni, ale zřejmě to nepomohlo. Aspoň umlkla. Egwain se na něj zlostně podívala. Buď věděla, nač myslí, nebo mu dávala za vinu Aviendžin mrzutý výraz.
Rhuark vylovil fajfku s krátkou troubelí a váček na tabák, nacpal fajfku a pak podal kožený váček Matovi, jenž vytáhl vlastní fajfku se stříbrným náustkem. „Někteří si vzali zprávu o tobě k srdci, Rande al’Thore, a zdá se, že rychle. Lian mi řekla, že došla zpráva, že Jheran, který je náčelníkem kmene Shaarad Aielů, a Bael z Goshienů již dorazili do Alcair Dalu. Erim z Chareenů je již na cestě.“ Rand dovolil štíhlé mladé gai’šain, aby mu třískou zapálila fajfku. Podle toho, jak se pohybovala, s jiným půvabem než ostatní bíle odění muži a ženy, Rand usoudil, že bývala Děvou oštěpu, a to docela nedávno. Napadlo ho, kolik času jí ještě zbývá z roku a dne služby, pokorné a ponížené.