Mat se na ni zazubil, když k němu poklekla, aby mu také připálila. Pohled jejích zelených očí, který mu věnovala z hlubin kapuce, však vůbec pokorný nebyl a smazal mu úsměv z tváře. Mat se podrážděně převalil na břicho. Z jeho fajfky stoupal tenký proužek modrého kouře. Bylo zlé, že neviděl její spokojený výraz, ani to, jak zmizel v ruměnci, když se na ni Amys podívala. Zelenooká žena odspěchala pryč a tvářila se až k nevíře zahanbeně. A Aviendha, která tolik nenáviděla, že se musela vzdát oštěpu, která se stále viděla jako sestra oštěpu Děvy z libovolného kmene...? Ta se za odcházející gai’šain zamračila, jako by se mračila panímáma al’Vereová na někoho, kdo by jí plivl na podlahu. Zvláštní lidé. Egwain byla jediná, v jejíchž očích viděl nějaký soucit.
„Goshienové a Shaaradové,“ zamumlal do svého vína. Rhuark mu řekl, že každý kmenový náčelník si do Zlaté mísy přivede pár válečníků, jako poctu, a každý klanový náčelník také. Sečteno dohromady to znamenalo asi tisíc bojovníků z každého kmene. Dvanáct kmenů. Nakonec dvanáct tisíc mužů a Děv, a všichni budou spoutáni tou svou zvláštní ctí a připravení zatančit si s oštěpy, kdyby si třeba pšíkla kočka. Možná jich bude víc, kvůli jarmarku. Vzhlédl. „Ti vedou krevní mstu, že ano?“ Rhuark a Lan kývli. „Vím, žes říkal, že v Alcair Dalu platí něco podobného jako rhuideanský mír, ale já viděl, jak dalece ten mír zadržel Couladina a Shaidy. Možná bych měl vyrazit hned. Jestli začnou Goshienové a Shaaradové bojovat... Něco takového se může rozšířit. Já chci za sebou všechny Aiely, Rhuarku.“
„Goshienové nejsou Shaidové,“ pronesla ostře Melain a potřásala rudozlatou hřívou jako lvice.
„Stejně jako Shaaradové.“ Bainin slabý hlas byl ještě tenčí než hlas mladší ženy, ale o nic méně rozhodný. „Jheran a Bael by se mohli pokusit zabít jeden druhého, než se vrátí do své držby, ale ne v Alcair Dalu.“
„Ani jedno však neodpovídá na otázku Randa al’Thora,“ podotkl Rhuark. „Jestli budeš v Alcair Dalu dřív, než tam dorazí všichni náčelníci, ti, kteří ještě nepřišli, ztratí čest. Není to dobrý způsob, jak ohlásit, že jsi Car’a’carn tím, že zneuctíš muže, které jsi povolal, aby tě následovali. Kmen Nakai přijde z největší dálky. Tak za měsíc budou v Alcar Dalu všichni.“
Měsíc. Zamnul si bradu. Příliš dlouho. Příliš dlouho, a neměl na vybranou. V příbězích se všechno vždycky dálo tak, jak to hrdina naplánoval, zdánlivě tehdy, kdy chtěl, aby se to stalo. Ve skutečném životě to tak bylo málokdy, dokonce i u ta’veren, pro něhož měla pracovat proroctví. Přesto jedna část jeho plánu vycházela tak, jak doufal. Ta nejvíc nebezpečná část.
Moirain, natažená mezi Lanem a Amys, usrkávala líně víno a oči měla zavřené, jako by byla ospalá. Rand jí to ale nevěřil. Viděla všechno, slyšela všechno. Ale on teď nehodlal říci nic, co by nemohla slyšet. „Kolik se jich bude vzpírat, Rhuarku? Nebo se mi postaví? Naznačil jsi to, ale nikdy jsi to neřekl jistě.“
„Nemůžu si tím být jistý,“ opáčil kmenový náčelník s troubelí v zubech. „Když jim ukážeš draky, poznají tě. Draci z Rhuideanu se nedají nijak napodobit.“ Trhla sebou Moirain? „Ty jsi ten, koho předpověděla proroctví. Já tě podpořím, Bruan určitě taky, i Dhearik z Reyn Aielů. Ostatní...? Sevanna, Suladrikova manželka, přivede Shaidy, protože kmen nemá žádného náčelníka. Je mladá na správkyni střechy držby, a nepochybně se jí nelíbí, že bude mít jenom jednu střechu, a ne celou držbu, až bude vybrán někdo na Suladrikovo místo. A Sevanna je stejně úskočná a nespolehlivá jako všichni ostatní Shaidové. Ale i když ona žádné potíže dělat nebude, víš dobře, že Couladin bude. Chová se jako náčelník kmene a někteří Shaidové by za ním mohli jít, i když nebyl v Rhuideanu. Shaidové jsou na to dost hloupí. Han z Tomanelle Aielů se může přiklonit na kteroukoliv stranu. Je to popudlivý muž, je mu těžko rozumět a špatně se s ním jedná, a –“
Odmlčel se, když Lian tiše zamumlala: „Jsou i nějací jiní?“ – Rand si nemyslel, že to měl náčelník kmene slyšet. Amys zakryla rukou úsměv. Její sestra-žena nevinně sklonila hlavu k poháru.
„Jak jsem říkal,“ pokračoval Rhuark a odevzdaně se na obě ženy zamračil, „nemůžu si tím být zcela jistý. Většina za tebou půjde. Možná všichni. Možná dokonce i Shaidové. Čekali jsme tři tisíce let, až přijde muž se dvěma draky. Až ukážeš své paže, nikdo nebude pochybovat, že ty jsi byl seslán, abys nás sjednotil.“ A zničil. Ale to neřekl. „Otázkou je, jak na to budou reagovat.“ Chvíli si troubelí poklepával na zuby. „Nezměníš názor a neoblékneš si cadin’sor?“
„A ukážu jim co, Rhuarku? Nahraného Aiela? To by se mohl za Aiela klidně převlíct třeba Mat.“ Mat se zakuckal. „Nebudu si na nic hrát. Jsem, co jsem. Musejí mě vzít takového, jaký jsem.“ Rand zvedl pěsti a rukávy kabátce se svezly natolik, aby mu byly na zápěstí vidět hlavy se zlatými hřívami. „Tihle to dokazují. Jestli to nestačí, tak už nic.“
„Kam hodláš vést ‚oštěpy znovu do války‘?“ ozvala se náhle Moirain, a Mat se zakuckal znovu, vyndal si fajfku z úst a zadíval se na ni. Tmavé oči už neměla zakryté.
Rand křečovitě zaťal pěsti, až mu zapraskalo v kloubech. Snažit se ji přechytračit, bylo nebezpečné. Na to měl přijít už dávno. Pamatovala si každé slovo, které kdy zaslechla, založila je, utřídila a zkoumala, dokud si nebyla jistá, že ví, co znamená.
Rand pomalu vstal. Všichni na něj upírali zraky. Egwain se mračila ještě ustaraněji než Mat, ale Aielové se jen dívali. Řeči o válce jim nevadily. Rhuark vypadal – připraveně. A Moirainina tvář byl zamrzlý klid.
„Jestli mě omluvíte,“ pravil Rand, „jdu se trochu projít.“
Aviendha se zvedla na kolena a Egwain vstala, ale ani jedna za ním nešla.
50
Pasti
Venku, na kameny vyloženém chodníčku mezi domem ze žlutých cihel a terasou se zeleninovou zahradou, se Rand zastavil a zadíval se dolů do kaňonu. Kromě odpoledních stínů roztahujících se po dně kaňonu toho moc neviděl. Kdyby jen mohl věřit, že ho Moirain nepředá Věži na vodítku. Nepochyboval, že by to mohla udělat, aniž by jedinkrát použila sílu, kdyby ustoupil byť jen o palec. Ta žena by dokázala protáhnout býka myší dírou, aniž by si to to nebohé zvíře vůbec uvědomilo. Mohl by ji využít. Světlo, jsem stejně špatný jako ona. Využít Aiely. Využít Moirain. Jen kdybych jí mohl věřit.
Zamířil k ústí kaňonu, a kdekoliv našel chodníček vedoucí tím směrem, sešel o kousek níž. Všechny tyto chodníčky byly docela úzké, vyložené malými kameny, v těch strmějších byly občas vysekány schody. Údolím se slabě rozléhalo bušení kladiv z několika tam rozmístěných kováren. Ne všechna stavení byly obytné domy. Otevřenými dveřmi zahlédl několik žen tkát na stavech, jinde spatřil ženu stříbrotepce, jak pracuje s maličkými kladívky a dlátky, ve třetích dveřích seděl muž u hrnčířského kruhu s rukama v hlíně a za ním žhnuly pece na cihly. Muži a chlapci, až na ty nejmladší, všichni nosili cadin’sor, kabátec a kalhoty v šedých a hnědých odstínech, ale mezi válečníky a řemeslníky byly jemné rozdíly, menší nůž u pasu či vůbec žádný, třebas šufa bez černého závoje. A přesto při pohledu na kováře potěžkávajícího oštěp, na nějž právě nasadil půl lokte dlouhý hrot, Rand v nejmenším nezapochyboval, že by muž dokázal zbraň použít se stejnou zručností, s jakou ji vyrobil.