Chodníčky nebyly přeplněné, ale kolem byla spousta lidí. Děti se smály, honily se a hrály si, menší holčičky stejně často nosily oštěpy na hraní jako panenky. Gai’šainové nosili na hlavách vysoké hliněné džbány, či pleli zahrady, často pod dohledem dítěte deseti či dvanáctiletého. Muži a ženy se věnovali svým povinnostem, které se příliš nelišily od toho, co by dělali v Emondově Roli, ať už zametali přede dveřmi, či opravovali zídky. Děti se na něj skoro nepodívaly, i když měl ten červený kabátec a vysoké boty se silnými podrážkami, a gai‘šainové byli tak zahledění do sebe, že bylo těžké poznat, zda si ho všimli či nikoliv. Ale ať řemeslníci či bojovníci, ženy či muži, dospělí ho pozorovali zadumaně a s nejistým očekáváním.
Velmi mladí chlapci běhali bosky v šatech velmi připomínajících oděv gai’šainů, ale v šedohnědých barvách cadin’soru, ne v bílé. Nejmladší dívky také poskakovaly bosy, v krátkých šatičkách, které jim občas spadaly těsně pod kolena. Jedna věc mu na dívenkách padla do oka. Asi tak do dvanácti let nosily vlásky spletené do dvou copů nad ušima, propletené stužkami jasných barev. Přesně tak, jako je nosila Egwain. Musela to být shoda okolností. Nejspíš je přestala nosit proto, že jí některá z Aielanek řekla, že tak nosí vlasy jen aielské holčičky. Stejně bylo hloupé se tím zabývat. Právě teď musel vyřešit problém s jednou jedinou ženou. S Aviendhou.
Na dně kaňonu právě formani čile obchodovali s Aiely tlačícími se kolem vozů s plachtami. Přinejmenším obchodovali vozkové, a Keille, dnes s modrým krajkovým šátkem pod slonovinovými hřebeny, nahlas tvrdě smlouvala. Kadere seděl na obráceném sudu ve stínu svého velkého bílého vozu, na sobě měl krémový plášť, neustále si otíral obličej a nesnažil se nic prodat. Když zahlédl Randa, chtěl se zvednout, ale hned si zase sedl. Isendru nebylo nikde vidět, ale k Randovu překvapení tu byl Natael. Jeho záplatovaný plášť přilákal hejno dětí i několik dospělých. Očividně jej pozornost nového a většího publika odlákala od Shaidů. Nebo ho možná Keille nechtěla pustit z dohledu. Byť byla plně zaujata obchodem, našla si čas, aby se na kejklíře často zamračeně podívala.
Rand se vozům vyhnul. Zeptal se jednoho z Aielů, a ten mu prozradil, kam Jindové odešli, každý pod střechu svého společenstva tady u Chladných skal. Střecha Děv ležela v půli cesty k jasně ozářenému východnímu okraji kaňonu. Obdélník ze šedého kamene se zahrádkou na střeše byl uvnitř nepochybně mnohem větší, než vypadal zvenčí. Ne že by to uvnitř viděl. Přede dveřmi dřepící dvojice Děv s oštěpy a puklíři mu odmítla povolit vstup. Obě se tvářily pobaveně i pohoršené zároveň, že tam chce vstoupit muž, ale jedna souhlasila, že dovnitř zanese zprávu.
O pár minut později vyšly ven Děvy Jindů a Devíti údolí, které předtím byly v Tearu. A všechny ostatní Děvy z klanu Devíti údolí přítomné u Chladných skal také, tlačíce se na chodníčku před domem, některé dokonce vylezly na střechu mezi řádky zeleniny, aby viděly, a křenily se, jako by čekaly zábavu. Gai’šainové, muži i ženy, je následovali v malých skupinkách, připraveni sloužit, s hrnky tmavého čaje. Ať už muže udržovalo mimo střechu Děv jakékoliv pravidlo, na gai‘šainy se očividně nevztahovalo.
Poté, co si Rand prohlédl několik nabídek, Adelin, žlutovlasá Jinda s tenkou jizvou na tváři, vytáhla široký slonovinový náramek, celý pokrytý vyřezávanými růžičkami. Rand doufal, že by se mohl Aviendze líbit. Ať už ho vyrobil kdo chtěl, dal si tu práci, aby mezi kvítky byly vidět i trny.
Adelin byla vysoká dokonce i na aielskou ženu, jen o dlaň víc a mohla se mu dívat zpříma do očí. Když zaslechla, proč to chce – tedy skoro, Rand jen řekl, že je to dárek pro Aviendhu za její učení, ne aby utišil její rozbouřenou náladu, takže by vedle ní vydržel – Adelin se rozhlédla po ostatních Děvách. Všechny se přestaly zubit a nasadily neutrální výraz. „Za tohle nic nechci, Rande al’Thore,“ pravila a vtiskla mu náramek do ruky.
„To je špatně?“ zeptal se Rand. Jak na to pohlížejí Aielové? „Nechci Aviendhu žádným způsobem zneuctít.“
„Tím ji nezneuctíš.“ Kývla na jednu gai’šain s hliněnými šálky a džbánkem na stříbrném podnose. Nalila do dvou šálků a jeden mu podala. „Pamatuj na čest,“ řekla a usrkla ze šálku.
Aviendha se o ničem takovém nikdy nezmínila. Rand nejistě usrkl hořkého čaje a zopakovaclass="underline" „Pamatuj na čest.“ Přišlo mu to jako to nejbezpečnější, co může říci. K jeho překvapení ho lehce políbila na obě tváře.
Objevila se před ním jedna starší Děva, s prošedivělými vlasy, ale tváří stále tvrdou jako kámen. „Pamatuj na čest,“ řekla a usrkla čaje.
Musel zopakovat obřad s každou ženou tady, až se nakonec šálku jen vždy dotkl rty. Aielské obřady možná byly krátké a k věci, ale když musíte jeden opakovat asi se sedmdesáti ženami, přepijí se vám i doušky čaje. Než se mu podařilo uniknout, po východní straně kaňonu se již šplhaly stíny.
Aviendhu našel poblíž Lianina domu, jak důkladně klepe modře pruhovaný koberec visící na šňůře. Nedaleko vedle ní se na barevné hromadě kupily další. Žena si otřela mokré prameny vlasů z čela a bezvýrazně se na něj dívala, zatímco jí dával náramek a říkal jí, že je to oplátka za její učení.
„Dávala jsem náramky a náhrdelníky přítelkyním, které nenosily oštěp, Rande al’Thore, ale nikdy jsem žádné nenosila.“ Hlas měla dokonale vyrovnaný. „Takové věci chřestí a dělají hluk, který tě prozradí, když musíš být potichu. Zachytávají se, když se potřebuješ rychle pohnout.“
„Ale teď je můžeš nosit, když se staneš moudrou.“
„Ano.“ Obracela slonovinový kroužek, jako by si nebyla jistá, co s ním má dělat, ale pak jím náhle prostrčila ruku a zvedla zápěstí, aby se na něj mohla pořádně podívat. Stejně dobře si mohla prohlížet okovy.
„Jestli se ti nelíbí... Aviendho, Adelin říkala, že tě to nezneuctí. Dokonce jsem měl dojem, že to schvaluje.“ Zmínil se o obřadu pití čaje a ona pevně zavřela oči a otřásla se. „Co je špatně?“
„Ony si myslí, že se snažíš upoutat mou pozornost.“ Nikdy by nevěřil, že dokáže mluvit tak mrtvým hlasem. Její oči neprozrazovaly vůbec žádné pocity. „Schválily tě, jako bych pořád nosila oštěp.“
„Světlo! Je docela snadné to uvést na správnou míru. Ne –“ Zmlkl, protože jí zahořelo v očích.
„Ne! Tys přijal jejich schválení a teď bys ho odmítl? To by mě zneuctilo! Copak si myslíš, že jsi první muž, který se mě snaží upoutat? Musejí si dál myslet, co si myslí teď. Nic to neznamená.“ Zamračila se a oběma rukama uchopila pletený prakl. „Běž pryč.“ Mrkla na náramek a dodala: „Ty opravdu nic nevíš, viď? Nic nevíš. Není to tvoje chyba.“ Zřejmě opakovala něco, co jí bylo řečeno, nebo se snažila sama sebe přesvědčit. „Mrzí mě, jestli jsem ti zkazila jídlo, Rande al’Thore. Prosím, jdi. Amys říkala, že musím vyčistit tyto koberce bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá. Jestli tu budeš stát a povídat si se mnou, zabere mi to celou noc.“ Obrátila se k němu zády a prudce udeřila do pruhovaného koberce, až jí slonovinový náramek na zápěstí poskočil.