Nevěděl, jestli se mu omluvila kvůli dárku, nebo to byl příkaz od Amys – tušil, že to druhé – a přesto mluvila, jako by to myslela vážně. Rozhodně ji to nepotěšilo – soudě podle toho, jak prudce zavrčela pokaždé, když vší silou udeřila do koberce – ale pro jednou se netvářila, že ho z té duše nenávidí. Byla zmatená, poděšená, dokonce rozzuřená, ale necítila nenávist. To bylo lepší než nic. Nakonec by se mohla začít chovat zdvořile.
Když vstoupil do hnědými dlaždicemi vyložené vstupní haly Lianina domu, moudré právě hovořily. Všechny čtyři měly loktuše volně pověšené přes lokty. Při jeho vstupu umlkly.
„Ukážu ti tvou spací komnatu,“ řekla Amys. „Ostatní už své viděli.“
„Děkuji.“ Ohlédl se ke dveřím a lehce se zamračil. „Amys, tys řekla Aviendze, aby se mi omluvila za tu večeři?“
„Ne. Ona to udělala?“ Moudrá se zatvářila zamyšleně. Měl dojem, že se Bair téměř usmívá. „Něco takového bych jí nenařídila, Rande al’Thore. Vynucená omluva není omluvou.“
„To děvče slyšelo jen to, že má klepat koberce, dokud ze sebe nevypotí trochu toho vzteku,“ poznamenala Bair. „Všechno ostatní pocházelo od ní samotné.“
„A nikoliv v naději, že ujde té práci,“ připojila Seana. „Musí se naučit ovládat svůj hněv. Moudrá musí ovládat své pocity, nesmí dovolit, aby ony ovládaly ji.“ S pousmáním mrkla na Melain. Žena s vlasy barvy slunce stiskla rty a odfrkla si.
Snažily se ho přesvědčit, že odteď bude z Aviendhy skvělá společnice. Opravdu si myslely, že je slepý? „Musíte vědět, že to vím. O ní. Že jste ji poslaly, aby mě špehovala.“
„Nevíš zdaleka tolik, kolik si myslíš, že víš,“ prohlásila Amys a mluvila úplně jako Aes Sedai, v jejích slovech byl skrytý význam, který nechtěla, aby pochopil.
Melain si posunula šátek a prohlédla si ho od hlavy k patě, jako by ho zvažovala. Něco málo o Aes Sedai věděl. Kdyby ona byla Aes Sedai, patřila by k zeleným adžah. „Připouštím,“ řekla, „že zprvu jsme si myslely, že uvidíš jen hezkou mladou ženu, a ty sám jsi docela pohledný, takže by jí tvoje přítomnost měla připadat zábavnější než naše. S jejím jazykem nemáme nic společného. Ani s ostatními věcmi.“
„Tak proč tolik chcete, aby zůstala se mnou?“ Do hlasu se mu dostalo víc důrazu, než chtěl. „Nemůžete si myslet, že jí teď prozradím něco, co nechci, abyste se dozvěděly.“
„Proč jí tedy dovoluješ, aby zůstala?“ zeptala se naprosto klidně Amys. „Kdybys ji odmítl přijmout, jak bychom ti ji mohly vnutit?“
„Takhle aspoň vím, kdo mě špehuje.“ Mít Aviendhu pod dohledem muselo být lepší než pořád uvažovat, který z Aielů ho pozoruje. Bez ní by nejspíš měl podezření, že každá ledabylá Rhuarkova poznámka je míněna jako pokus vyzvídat. Jistě, nedalo se poznat, zda to tak není. Rhuark byl ženatý s jednou z těchto žen. Náhle byl rád, že se náčelníkovi kmene nesvěřil víc. A smutné bylo, že ho to vůbec napadlo. Proč si vůbec kdy myslel, že s Aiely bude snazší pořízení než s tairenskými vznešenými pány? „Klidně může zůstat, tam kde je teď.“
„Tedy jsme všichni spokojení,“ pravila Bair.
Úkosem se na ženu podíval. V jejím hlase se ozval náznak čehosi, jako by věděla víc než on. „Ona nezjistí, co chcete.“
„Co chceme?“ vyštěkla Melain. Dlouhé vlasy jí zavlály, jak pohodila hlavou. „Proroctví říká ‚zbytek zbytků bude zachráněn‘. Co chceme, Rande al’Thore, Car’a’carne, je zachránit tolik našich lidí, kolik to jen půjde. Ať už máš jakoukoliv krev, jakékoliv rysy, k nám nechováš žádné city. Já zařídím, abys pochopil, že naše krev je tvoje, i kdybych musela položit –“
„Myslím,“ skočila jí hladce do řeči Amys, „že by teď rád viděl svou spací komnatu. Vypadá dost unaveně.“ Prudce tleskla rukama a objevila se pružná gai’šain. „Ukaž tomuto muži pokoj, který je pro něj připraven. Přines mu, co bude potřebovat.“
Nechaly ho tam stát a odešly ke dveřím, oči Bair a Seany metaly blesky na Melain, jako když se členky ženského kroužku dívaly na někoho, koho si chtěly předvolat k ostrému pokárání. Melain si jich nevšímala. Dveře se za moudrými zavřely, právě když říkala něco jako „domluvit té hloupé holce".
Jaké holce? Aviendze? Ta už dělala, co chtěly. Možná Egwain? Věděl, že u moudrých cosi studuje. A co byla Melain ochotná „položit", aby pochopil, že „jejich krev je jeho"? Jak mohla něco položit, aby ho to přimělo se rozhodnout, že je Aiel? Možná chtěla položit pasti? Hlupáku! Přece by neřekla rovnou, že chce položit past. Jaké věci se ještě dají položit? Lišky pokládají mladé, pomyslel si a tiše se zasmál. Byl unavený. Příliš unavený na nějaké otázky, po dvanácti a něco dnech v sedle, kdy přes den vždycky bylo horko jako v peci a sucho. Nechtěl ani myslet na to, jak by se cítil, kdyby tu vzdálenost musel ujít pěšky a stejným tempem. Aviendha musela mít ocelové nohy. Chtěl jít do postele.
Gai’šain byla hezká i přes tenkou jizvu těsně nad světle modrým okem, která se jí táhla až do vlasů tak světlých, až byly skoro stříbrné. Další Děva, jenom ne v této chvíli. „Šel bys, prosím, za mnou?“ vyzvala ho tiše a sklopila oči.
Spací pokoj samozřejmě nebyla ložnice. „Postel“ se nepřekvapivě skládala ze silné žíněnky položené na několika vrstvách koberců jasných barev. Gai’šain – jmenovala se Chion – vypadala šokovaně, když ji požádal o vodu na umytí, ale jeho už potní lázně přestaly bavit. Byl ochoten se vsadit, že Moirain a Egwain nemusely sedávat ve stanu plném páry, aby se očistily. Chion mu však vodu přece jen donesla, horkou, ve velkém hnědém džbánu určeném pro zalévání zahrady, a velkou bílou mísu místo umyvadla. Rand ji vyhnal, když mu nabídla, že ho umyje. Zvláštní lidé, všichni do jednoho!
Místnost neměla okna, osvětlovaly ji stříbrné lampy visící z háků na stěnách, ale Rand věděl, když se domyl, že venku ještě není úplná tma. Bylo mu to jedno. Na žíněnce byly jen dvě pokrývky a ani jedna nebyla zvlášť tlustá. Nepochybně známka aielské tvrdosti. Když si vzpomněl na studené noci ve stanu, zase se oblékl, až na kabátec a boty, než sfoukl lampy a v černočerné tmě vklouzl pod pokrývky.
Přes to, jak byl unavený, nemohl se přestat převalovat a přemýšlet. Co jen to chtěla Melain položit? Proč moudrým nezáleželo na tom, že ví, že Aviendha je jejich špeh? Aviendha. Hezká žena, i když byla mrzutější než mula s podkovami obroušenými o kamení. Dech se mu zpomalil, myšlenky se mu zamlžily. Měsíc. Příliš dlouho. Neměl na výběr. Čest. Isendra se usmívá. Kadere se dívá. Past. Položit past. Past na koho? Čí past? Pasti. Kdyby tak jen mohl věřit Moirain. Perrin. Domov. Perrin nejspíš plave v...
Se zavřenýma očima se Rand brodil vodou. Krásně chladivou. A tak mokrou. Zdálo se, že si ještě nikdy neuvědomil, jak skvělé mokro je. Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem po vrbách, lemujících jeden konec jezírka, a velkých dubech, natahujících silné větve nad vodu, na druhém. Luh. Bylo nádherné být doma. Měl pocit, že byl pryč. Kde, to mu nebylo příliš jasné, ale vlastně na tom nezáleželo. Nahoře v Hlídce. Ano. Nikdy nebyl dál než tam. Chladno a mokro. A samota.
Náhle vzduchem prolétla dvě těla, s koleny pod bradou, a přistála ve vodě s hlasitým šplouchnutím, které ho na chvíli oslepilo. Vytřásl si vodu z očí a zjistil, že se na něj usmívají Elain a Min, jimž nad světle zelenou vodní hladinu vyčnívaly jen hlavy. Dvě tempa by ho dostala blíž k jedné z žen. Dál od té druhé. Nemohl je milovat obě. Milovat? Proč se mu to vynořilo v hlavě? „Ty nevíš, koho miluješ.“