Ve víru vody se prudce otočil. Na břehu stála Aviendha v cadin’soru, a ne v sukni a haleně. Ale nemračila se, jen se na něj dívala. „Pojď do vody,“ vyzval ji. „Naučím tě plavat.“
Melodický smích přitáhl jeho pozornost k druhému břehu. Žena, která tam stála, nahá, se světlou pletí, byla největší kráska, jakou kdy viděl, s velkýma tmavýma očima, z nichž se mu zatočila hlava. Měl dojem, že ji zná.
„Měla bych ti dovolit, abys mi byl nevěrný, dokonce i ve snu?“ promluvila tichým hlasem. Nějak si uvědomoval, aniž se ohlédl, že tam už Elain, Min ani Aviendha nejsou. Tohle začínalo být vážně zvláštní.
Žena ho dlouho jenom zvažovala, v nejmenším si nevšímala jeho nahoty. Pomalu se postavila na špičky, zvedla paže a pak se hladce zanořila do vody. Když se vynořila opět nad hladinu, lesklé černé vlasy vůbec neměla mokré. To ho na chvíli překvapilo. Pak se žena dostala k němu – doplavala, nebo se tam prostě ocitla? – a objala ho pažemi i nohama. Voda byla chladná, její tělo žhavé.
„Mně nemůžeš uniknout,“ zamumlala. Ty tmavé oči byly hlubší než tůně. „Tohle se ti bude líbit natolik, že nikdy nezapomeneš, ať vzhůru, či ve spánku.“
Vzhůru, či...? Všechno se jaksi pohnulo a rozmazalo. Žena se k němu přivinula ještě pevněji a všechno se zase zastavilo. Všechno bylo jako předtím. Jedna část jezírka byla zarostlá rákosím a na druhé straně téměř k vodní hladině sahal porost borovic a kalin.
„Já vím,“ řekl pomalu. Měl dojem, že musí, proč by ji jinak nechal dělat tohle? „Ale já ne... Tohle není správné.“ Snažil se odtáhnout, ale i když ze sebe její paži strhl, ona ji hned měla zpátky.
„Musím si tě poznačit.“ – V jejím hlase byl oheň. „Nejdřív ta měkkosrdcatá Iliena, a teď... Kolik žen máš ve svých myšlenkách?“ Náhle se mu její malé bílé zoubky zabořily do krku.
Rand zavyl, odhodil ji stranou a připlácl si ruku na krk. Prokousla mu kůži. Krvácel.
„Tak takhle se bavíš, když se divím, kam jsi zmizela?“ pronesl jakýsi mužský hlas pohrdlivě. „Proč bych se měl něčeho držet, když ty takhle riskuješ a ohrožuješ náš plán?“
Náhle stála žena na břehu, oblečená v bílém, úzký pas ovinutý širokým opaskem ze spleteného stříbra a ve vlasech barvy půlnoci měla stříbrný půlměsíc a hvězdy. Země za ní se lehce zvedala k háji jasanů. Nepamatoval se, že by jasany už viděl předtím. Žena stála naproti – skvrně. Šedivému, zhoustlému kusu vzduchu o velikosti člověka. Tohle všechno bylo... nějak špatně.
„Riskovat,“ pošklebovala se mu. „Ty se bojíš riskovat stejně jako Moghedien, viď? Plížil by ses kolem jako sama Pavoučice. Kdybych tě nevytáhla z té tvé díry, pořád ještě by ses schovával a čekal na to, co komu upadne.“
„Jestli nedokážeš ovládnout ty své... choutky,“ řekla ta skvrna mužským hlasem, „proč bych se měl s tebou vůbec spojovat? Jestli už musím riskovat, chci větší odměnu než tahat za provázky nějaké loutky.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se žena nebezpečně.
Skvrna se zamihotala. Rand poznal, že je to váhání, nejistota, zda nebylo řečeno příliš. A pak náhle byla skvrna pryč. Žena se na něj podívala, on pořád stál po krk ve vodě, podrážděně stiskla rty a zmizela také.
Prudce se probudil. Ležel úplně nehybně a civěl do tmy. Sen. Ale byl to jenom obyčejný sen, nebo něco jiného? Vytáhl ruku zpod pokrývky a sáhl si na krk. Nahmátl otisky zubů i tenoučký pramínek krve. Ať to byl jaký chtěl sen, ona byla v něm. Lanfear. Ji si nevysnil. A toho druhého. Muže. Na rty se mu vkradl studený úsměv. Pasti všude kolem. Pasti na neopatrné nohy. Musím si teď dávat pozor, kam šlapu. Tolik pastí. Všichni je pokládají.
Tiše se zasmál a otočil se, aby se znovu pokusil usnout – a pak ztuhl a zadržel dech. Nebyl v místnosti sám. Lanfear.
Zoufale se natáhl po pravém zdroji. Na okamžik se bál, že ho porazil sám strach. Pak vplul do studeného ticha prázdnoty, naplněné zuřivou řekou síly. Vyskočil na nohy a ohnal se. Lampa prudce vzplála.
Aviendha seděla se zkříženýma nohama u dveří, pusu měla otevřenou a zelené oči jí málem lezly z důlků střídavě při pohledu na lampy a na pouta, pro ni neviditelná, která ji dokonale svírala. Nemohla pohnout dokonce ani hlavou. Jelikož čekal někoho stojícího, tkanivo pout sahalo vysoko nad její hlavu. Okamžitě vlákna vzduchu propustil.
Aviendha se vyškrábala na nohy a v tom spěchu málem ztratila loktuši. „Já... nemyslím, že si někdy zvyknu na...“ Kývla na lampy. „U muže.“
„Už jsi mě viděla používat sílu dřív.“ Z povrchu prázdnoty, jež ho obklopovala, vytékal hněv. Proklouzla do jeho pokoje potmě. Vyděsila ho skoro k smrti. Měla štěstí, že jí neublížil, že ji náhodou nezabil. „Radši by sis na to měla zvyknout. Já jsem Ten, kdo přichází s úsvitem, ať už to chceš přiznat nebo ne.“
„Tohle není součást –“
„Proč jsi tady?“ chtěl vědět chladně.
„Moudré se střídají, aby na tebe dohlížely zvenku. Chtějí v tom pokračovat z...“ Odmlčela se a zrudla.
„Odkud?“ Ona na něj jen hleděla a karmín na jejích tvářích postupně tmavl do šarlatova. „Aviendho, od –?“ Chodí ve snech. Proč ho to nikdy nenapadlo? „Z mých snů,“ řekl chraplavě. „Jak dlouho mě už špehují v mé hlavě?“
Dlouze, ztěžka vydechla. „Neměla jsem ti to prozradit. Jestli to Bair zjistí – Seana říkala, že dneska v noci to bylo příliš nebezpečné. Nerozumím tomu. Já nemůžu vstoupit do snu, aby mi s tím jedna z nich nepomohla. Vím jedině, že dneska to bylo nebezpečné. Proto se střídají u dveří k této střeše. Všechny mají starosti.“
„Pořád ještě jsi mi neodpověděla na otázku.“
„Nevím ani, proč tady jsem,“ zamumlala. „Kdybys potřeboval ochranu...“ Mrkla na svůj krátký nůž a dotkla se jílce. Slonovinový náramek ji zřejmě dráždil. Zkřížila ruce tak, že ho měla v podpaždí. „S tak malým nožem tě moc dobře chránit nemůžu, a Bair říká, že jestli se jen dotknu oštěpu, pokud na mě zrovna nebude někdo útočit, stáhne ze mě kůži a udělá si z ní měch na vodu. Nevím, proč bych se vůbec měla vzdávat spánku, abych tě chránila. Kvůli tobě jsem ještě před hodinou klepala koberce. V měsíčním světle!“
„Tak moje otázka nezněla. Jak dlouho –?“ Prudce se odmlčel. Ve vzduchu cosi ucítil. Něco bylo cítit špatně. Nebo zlem. Mohla to být jen představivost, pozůstatek toho snu. Mohla.
Aviendha zalapala po dechu, když se mu v rukou objevil z plamenů ukutý meč s lehce zakřivenou čepelí poznačenou volavkou. Lanfear jej obvinila, že používá jen desetinu toho, čeho je doopravdy schopen, a přesto většina z té desetiny pocházela z dohadů a pokusů. Neznal ani tu desetinu z toho, čeho byl schopen. Meč však znal.
„Drž se za mnou.“ Když se jen v punčochách plížil z komnaty, na kobercích zcela neslyšně, stačil si uvědomit pouze to, že Aviendha vytahuje nůž z pochvy. Zvláštní bylo, že vzduch nebyl o nic chladnější, než když si šel lehnout. Kamenné stěny nejspíš zadržovaly teplo, protože čím dál šel, tím byla větší zima.
Touhle dobou už museli na své žíněnky zalehnout i gai’šainové. Chodby a komnaty byly tiché a prázdné, většinou osvětlené různě rozloženými lampami, které ještě hořely. Jelikož by tady po zhasnutí nastala tma jako v pytli, některé zůstávaly zapálené. Ten pocit byl stále nejasný, ale nemizel. Zlo.