Náhle se zastavil v širokém průchodu vedoucím do hnědě vydlážděné vstupní haly. Na obou koncích místnosti hořela jedna stříbrná lampa vydávající bledé světlo. Uprostřed místnosti stál vysoký muž s hlavou skloněnou nad ženou, kterou objímal rukama v dlouhých černých rukávech. Žena měla hlavu zvrácenou dozadu, až jí bílá kapuce spadla na záda, zatímco ji muž líbal na hrdlo. Chion měla oči téměř zavřené a na rtech vzrušený úsměv. Po povrchu prázdnoty sklouzly rozpaky. Potom ten muž zvedl poněkud hlavu.
Na Randa se upřely černé oči, příliš velké v hubeném obličeji s propadlými tvářemi, a našpulené rudé rty se otevřely v parodii na úsměv, takže byly vidět ostré zuby. Chion se sesula na podlahu, když se plášť roztáhl a rozvinul do širokých netopýřích křídel. Draghkar ji překročil a bílýma, tak bělostnýma rukama sáhl po Randovi, dlouhé, štíhlé prsty měl zakončené dlouhými drápy. Jeho drápy a zuby však nebezpečné nebyly. Avšak právě draghkarův polibek zabíjel, a hůř.
K prázdnotě pevně přilnula píseň, uspávající, hypnotická. Ta tmavá, kožnatá křídla se napřáhla, aby ho objala, když vykročil kupředu. Ve velkých černých očích se mihlo jakési překvapení těsně předtím, než se silou zrobený meč snesl na draghkarovu lebku, kterou rozrazil až k nosu.
Ocelová čepel by byla uvízla, ale čepel ukutou z ohně Rand z kosti snadno uvolnil, když tvor padal k zemi. Rand chvíli, z hlubin prázdnoty, zkoumal stvoření u svých nohou. Ta píseň. Kdyby předtím nebyl chráněn před city, kdyby nebyl vyrovnaný a vzdálený, ta píseň by mu byla uloupila duši. Draghkar v to rozhodně věřil, když k němu přistoupil tak ochotně.
Kolem něho proběhla Aviendha, přiklekla k Chion a sáhla gai’šain na hrdlo.
„Mrtvá,“ řekla a palcem jí zavřela víčka úplně. „Možná je to tak lepší. Draghkar pozře duši, než pohltí život. Draghkar! A tady!“ Z kleku se na něj zlostně zamračila. „Trolloci u Stojny Imre a teď draghkar tady. Přinášíš do Trojí země neštěstí –“ S výkřikem se vrhla na Chion, když Rand pozvedl meč.
Z čepele meče vylétla tyč pevného ohně, přeletěla nad ní a zanořila se do prsou dalšího draghkara, jenž se v tom okamžiku objevil ve vstupních dveřích. Zplozenec Stínu vzplál jasným plamenem a s pronikavým křikem se vypotácel opět ven. Klopýtal po chodníčku a mával křídly, z nichž kanul oheň.
„Vzbuď všechny,“ řekl Rand klidně. Bojovala Chion? Jak daleko ji zavedla její čest? Stejně by to neznamenalo žádný rozdíl. Draghkarové se zabíjeli snáze než myrddraalové, ale svým způsobem byli mnohem nebezpečnější. „Jestli víš, jak vyvolat poplach, udělej to.“
„Ten gong u dveří –“
„Já to udělám. Vzbuď je. Může jich tu být ještě mnohem víc než dva.“
Aviendha kývla a zmizela cestou, kterou před chvílí přišli, s křikem: „Vzhůru oštěpy! Vstávat a vzhůru oštěpy!“
Rand ostražitě vykročil ze dveří, meč měl připravený a jediná síla ho naplňovala a vzrušovala. Dělalo se mu z ní špatně. Chtělo se mu smát, chtělo se mu vrhnout. Noc byla mrazivá, ale on si chlad téměř neuvědomoval.
Hořící draghkar ležel roztažený na terasové zahradě. Byl cítit hořícím masem a jeho malý ohýnek přidával své světlo k měsíci. O kousek níž na chodníčku ležela Seana, dlouhé šedé vlasy rozhozené do vějíře, a hleděla vzhůru k obloze doširoka otevřenýma, nehybnýma očima. Nůž ležel vedle ní, ale proti draghkarovi neměla šanci.
Právě když Rand zvedl kůží obalenou paličku visící vedle bronzového čtverce gongu, v ústí kaňonu vypukla divoká vřava, křik lidí, vytí trolloků, řinčení oceli a jekot. Rand tvrdě udeřil na gong a jasný zvuk gongu se rozezněl údolím, pak další, a z tuctů úst se nesl křik: „Vzhůru oštěpy!“
Od formanských vozů se ozvalo zmatené volání. Objevily se obdélníky světla, na dvou skříňových vozech, v měsíčním světle bíle zářících, se otevřely dveře. Někdo tam dole rozzlobeně křičel – žena. Rand nepoznal která.
Ve vzduchu nad ním se ozval tlukot křídel. Rand se zavrčením zvedl ohnivý meč. Jediná síla v něm zahořela a na čepeli zaburácel oheň. Snášející se draghkar vybuchl v dešti hořících kousků, které se snášely dolů.
„Na,“ řekl Rhuark. Kmenový náčelník měl tvrdý pohled nad černým závojem. Byl plně oblečen, s puklířem a oštěpy v rukou. Za ním stál Mat, bez kabátce, s obnaženou hlavou, s podolkem jen zpola nacpaným do spodků, nejistě mrkal a oběma rukama svíral oštěp s černým ratištěm.
Rand si vzal od Rhuarka jednu šufu, pak ji však nechal klesnout. Přes měsíc přelétl netopýří stín, pak se snesl níž nad protější stranu kaňonu a zmizel ve stínech. „Tihle jdou po mně. Ať vidí moji tvář.“ Síla v něm proudila. Meč v jeho rukou plál, až se zdálo, že ho ozařuje menší slunce. „Když nebudou vědět, kde jsem, nemůžou mě najít.“ Se smíchem, protože oni nepochopili jeho vtip, se rozběhl za zvukem bojů.
Mat uvolnil oštěp z hrudi trolloka s kančím rypákem, přikrčil se a pátral v měsícem prozářené temnotě u ústí kaňonu po dalším. Světlo spal Randa! Žádná z postav, které viděl se ještě pohybovat, nebyla dost velká na trolloka. Pokaždé mě dostane do nějaké takovéhle zatracené šlamastyky! Zranění tiše sténali. Nejasná postava, o níž si myslel, že je to Moirain, klečela vedle jednoho ze sražených Aielů. Ty ohnivé koule, které házela kolem, byly působivé, skoro tolik jako ten Randův meč, z něhož vyletovaly ohnivé tyče. Meč stále ještě svítil, takže Randa obklopoval kruh světla. Měl jsem zůstat v pokrývkách, to jsem měl udělat. Tady je zatracená zima a nemá to se mnou nic společného! Objevovali se stále další a další Aielové, ženy v sukních přišly pomoci s raněnými. Některé z těch žen nesly oštěpy. Obvykle možná nebojovaly, ale jakmile se bitva dostala až do držby, nestály stranou a nedívaly se.
Vedle Mata se zastavila jedna Děva a sundávala si závoj. V tom nejasném světle nerozeznal její tvář. „Se svým oštěpem tančíš dobře, hráči. Zvláštní dny, když trolloci přicházejí až k Chladným skalám.“ Mrkla na tmavý stín, o němž si myslel, že je to Moirain. „Bez Aes Sedai si mohli vynutit cestu.“
„Na to jich nebylo dost,“ opáčil Mat bez přemýšlení. „Chtěli sem jenom přilákat pozornost.“ Aby ti draghkaři měli volnou ruku a dostali se až k Randovi?
„Myslím, že máš pravdu,“ připustila pomalu. „Ty jsi mezi mokřiňany válečný náčelník?“
Mat si přál, aby byl držel pusu zavřenou. „Jednou jsem o tom četl knihu,“ zabručel a odvrátil se od ní. Zatracené útržky vzpomínek jiných lidí. Třeba budou formani po tomhle ochotní odjet.
Když se však zastavil u vozů, Keille ani Kadereho nebylo nikde vidět. Vozkové se všichni drželi u sebe a dost spěšně si podávali džbánky s něčím, co bylo cítit jako dobrá kořalka, kterou prodávali, vzrušeně si povídali a byli tak podráždění, jako by se trolloci skutečně dostali až k nim. Na schůdcích Kadereho vozu stála Isendra a mračila se do prázdna. I když měla svraštělé obočí, byla za tím mlžným závojem velice krásná. Mat byl rád, že aspoň vzpomínky na ženy jsou jen jeho.
„S trolloky je to vyřízeno,“ řekl jí a opřel se o oštěp tak, aby si ho určitě všimla. Nemá smysl riskovat rozraženou lebku, kdybych z toho aspoň něco neměl. Nedalo mu vůbec žádnou práci mluvit unaveně. „Byl to tvrdej boj, ale teď jsi v bezpečí.“