Isendra se na něj dívala s bezvýraznou tváří a oči se jí v měsíčním světle leskly jako tmavé leštěné kameny. Beze slova se obrátila, zašla dovnitř a práskla za sebou dveřmi. Tvrdě.
Mat si dlouze, znechuceně vydechl a odkráčel od povozů. Co bylo potřeba, aby to na tu ženskou udělalo dojem? Toužil však jen po posteli. Zpátky do pokrývek, a Rand ať si to s trolloky a zatracenými draghkary vyřídí sám. Tomu chlapovi se to snad líbilo. Takhle se smát.
Rand teď přicházel kaňonem a jeho meč ve tmě zářil jako lucerna. Objevila se Aviendha, běžela k němu se suknicemi vykasanými nad kolena, a pak se zastavila. Nechala sukně spadnout, uhladila si je a pak teprve s Randem srovnala krok a přetáhla si šátek přes hlavu. Rand si jí zřejmě nevšiml a ona měla tvář jako kámen. Zasloužili si jeden druhého.
„Rande,“ zavolal jeden ze spěchajících stínů Moiraininým hlasem, jenž byl skoro stejně melodický jako hlas Keille, ale tato hudba byla studená. Rand se obrátil a čekal, a ona zpomalila dřív, než na ni bylo pořádně vidět, takže do kruhu světla vstoupila stejně královsky jako do nějakého paláce. „Záležitosti jsou stále více nebezpečné, Rande. Útok na Stojnu Imre mohl být namířen proti Aielům – sice to není příliš pravděpodobné, ale mohlo tomu tak být – ale draghkaři dnes v noci šli zcela jistě po tobě.“
„Já vím.“ Jen tak. Stejně klidný jak ona, snad chladnější.
Moirain stiskla rty a ruce na suknicích jí ztuhly. Nepotěšilo ji to. „Proroctví je nejvíc nebezpečné, když se ho snažíš přinutit, aby se naplnilo. Copak ses o tom nepoučil v Tearu? Vzor se tká kolem tebe, ale když se ho pokusíš tkát sám, dokonce ani ty ho nedokážeš udržet. Příliš vzor napneš a objeví se tlak. Může se pak uvolnit libovolným směrem. Kdo může říci, jak dlouho potrvá, než se zase usadí a zaměří se na tebe, nebo co se stane předtím?“
„Jasné jako většina tvých vysvětlení,“ prohodil Rand suše. „Co chceš, Moirain? Je pozdě a já jsem utahaný.“
„Chci, aby ses mi svěřil. Myslíš, že už ses naučil všemu, co se naučit lze, a to jsi ze své vesnice pryč teprve něco přes rok?“
„Ne. Všechno jsem se ještě nenaučil.“ Teď mluvil pobaveně. Mat si občas nebyl jist, jestli je ještě při zdravém rozumu, podle toho, jak se tvářil. „Chceš, abych se ti svěřil, Moirain? Tak dobrá. Tvoje tři přísahy ti neumožňují lhát. Řekni mi jasně, že ať ti řeknu cokoliv, nepokusíš se mě zastavit, ani svést z cesty. Řekni, že se mě nepokusíš využít k cílům Věže. Řekni to jasně a přímo, abych věděl, že je to pravda.“
„Neudělám nic, abych tě odvrátila od naplnění tvé sudby. Zasvětila jsem tomu celý život. Ale neslíbím ti, že se budu jenom dívat, jak kladeš hlavu na popravčí špalek.“
„To mi nestačí, Moirain. To mi nestačí. Ale i kdybych se odhodlal ti svěřit, neudělal bych to tady. Noc má uši.“ Kolem se v temnotě pohybovali lidé, ale nikdo nebyl na doslech. „Dokonce i sny mají uši.“ Aviendha si popotáhla šátek, aby jí stínil oči. Dokonce i Aielům zřejmě mohla být zima.
Do světla vystoupil Rhuark, jemuž černý závoj volně visel na krku. „Trolloci měli jen odvrátit pozornost od draghkarů, Rande al’Thore. Bylo jich příliš málo, aby tomu bylo jinak. Myslím, že ti draghkaři šli po tobě. Prašivec si nepřeje, abys žil.“
„Nebezpečí narůstá,“ podotkla Moirain tiše.
Kmenový náčelník se na ni podíval, než pokračoval. „Moirain Sedai má pravdu. Protože draghkaři neuspěli, bojím se, že příště můžeme čekat bezduché, ty, co vy nazýváte šedými muži. Chci kolem tebe umístit oštěpy po celou dobu. K tomuto úkolu se z nějakého důvodu dobrovolně přihlásily Děvy.“
Aviendze opravdu byla zima. Hrbila se a ruce měla strčené v podpaždí.
„Jestli chtějí,“ prohlásil Rand. Pod vším tím ledem zněl trošičku znepokojeně. Mat mu to nedával za vinu. On sám by se do rukou Děv znovu nesvěřil ani za všechno hedvábí na lodích Mořského národa.
„Budou dávat lepší pozor než kdo jiný,“ řekl Rhuark, „když o ten úkol požádaly. Nechci to však nechat jen na nich. Zařídím, aby byli na stráži všichni. Myslím, že to příště budou bezduší, ale to neznamená, že to nemůže být něco jiného. Deset tisíc trolloků místo pár set.“
„A co Shaidové?“ Mat si přál, aby tolik nezaskřípal zuby, když se na něj všichni podívali. Možná si do té doby ani neuvědomili, že tu je. Stejně, proč by to nemohl říci? „Vím, že je nemáš rád, ale jestli si myslíš, že existuje možnost silnějšího útoku, nebylo by lepší mít je tady a ne venku?“
Rhuark zavrčel. Od něj to bylo jako nadávka od většiny ostatních mužů. „Nepřivedu do Chladných skal skoro tisícovku Shaidů, i kdyby přicházel sám Spalovač trávy. A stejně to nemůžu udělat. Couladin a Shaidové při západu slunce sbalili své stany. Konečně je máme z krku. Vyslal jsem běžce, abych se ujistil, že opustí území Taardadů bez toho, aby s sebou sebrali pár koz nebo ovcí.“
Ohnivý meč zmizel z Randových rukou a náhlá nepřítomnost světla byla oslepující. Mat pevně zavřel oči, aby se rychleji přizpůsobil temnotě, ale když je znovu otevřel, měsíční světlo mu pořád příliš nepomáhalo.
„Kudy odešli?“ zeptal se Rand.
„Na sever,“ oznámil mu Rhuark. „Nepochybně se chce Couladin setkat se Sevannou na její cestě k Alcair Dalu, aby ji proti tobě poštval. Mohl by uspět. Jediný důvod, proč položila věneček nevěsty k nohám Suladrikovi a ne jemu, byl ten, že se chtěla vdát za náčelníka kmene. Ale já ti říkal, že od ní můžeš čekat jenom potíže. Sevanna hrozně ráda působí potíže. Nemělo by na tom záležet. Jestli za tebou Shaidové nepůjdou, nebude to žádná velká ztráta.“
„Hodlám odejít do Alcair Dalu,“ prohlásil Rand pevně. „Hned. Omluvím se každému náčelníkovi, který by se cítil dotčen tím, že přišel později, ale nedovolím Couladinovi, aby se tam dostal dřív než já o nic déle, než to bude nezbytné. On se nezastaví u toho, že proti mně poštve Sevannu, Rhuarku. Nemůžu si dovolit dát mu celý měsíc.“
Po chvíli Rhuark promluviclass="underline" „Asi máš pravdu. Ty přinášíš změnu, Rande al’Thore. Tedy za východu slunce. Vyberu deset Rudých štítů jako svou čestnou stráž a Děvy ti opatří tvoji.“
„Hodlám odejít, až se na obloze objeví první světlo, Rhuarku. S každým, kdo dokáže udržet oštěp nebo napnout luk.“
„Zvyk –“
„Na mě se žádné zvyky nevztahují, Rhuarku.“ S Randovým hlasem by se daly lámat kameny či chladit víno. „Já musím vytvořit nové zvyky.“ Drsně se zasmál. Aviendha se zatvářila šokovaně, dokonce i Rhuark zaraženě zamrkal. Jen na Moirain to nezapůsobilo, v očích měla stále zvažující pohled. „Někdo by to měl oznámit formanům,“ pokračoval Rand. „Nebudou si chtít nechat ujít jarmark, ale jestli ti vozkové nepřestanou pít, budou příliš opilí, aby zvládli opratě. Co ty, Mate? Jdeš taky?“
Mat rozhodně nehodlal připustit, aby se formani dostali pryč, a s nimi i jeho cesta z Pustiny. „Ó, jdu hned za tebou, Rande.“ Nejhorší na tom bylo, že mu to připadalo správné. Zatracený ta’veren mě zase táhne za sebou! Jak se od něj dokázal odtrhnout Perrin? Světlo, kéž bych teď byl s ním. „Hádám, že jdu.“
Položil si oštěp na rameno a vykročil kaňonem. Pořád byla ještě chvilka, kdy si mohl zdřímnout. Za sebou slyšel Randovo pochechtávání.
51
Odhalení v Tanchiku
Elain zápolila se dvěma tenkými, červeně nalakovanými hůlkami a snažila se je správně uchopit do prstů. Sursa, připomínala si. Ne hůlky, sursa. Hloupý způsob, jak jíst, ať se to jmenuje jakkoliv.