Na druhé straně stolku v Komnatě padajících kvítků se Egeanin mračila na vlastní sursa, jednu držela v každé ruce, jako by to skutečně byly hůlky. Nyneiva měla ty svoje položené v ruce tak, jak jim to Rendra ukázala, ale zatím se jí až k ústům podařilo zvednout jen plátek masa a pár kousků papriky. Soustředěním mhouřila oči. Na stolku ležela spousta malých bílých misek a v každé byly plátky a maličké kousky masa a zeleniny, některé v omáčce tmavé, jiné ve světlé. Elain napadlo, že by mohlo trvat zbytek dne, než dokončí toto jídlo. Když se jí hostinská s medovými vlasy naklonila přes rameno a upravila jí sursa v ruce, Elain se na ni usmála.
„Vaše země je ve válce s Arad Domanem,“ řekla Egeanin a hovořila téměř rozzlobeně. „Proč předkládáš jídlo svého nepřítele?“
Rendra pokrčila rameny a pod závojem zívla. Dnes na sobě měla tu nejsvětlejší možnou červenou a do tenkých cůpků měla vpletené korálky stejné barvy, které lehce cinkaly, kdykoliv pohnula hlavou. „To je teď v módě. Před čtyřmi dny s tím začala Zahrada Stříbrných vánků a teď skoro každý host žádá o domanské jídlo. Myslím, že je to nejspíš proto, že když už nemůžeme Domany porazit, můžeme se aspoň vypořádat s jejich jídlem. V Bandar Ebanu třeba jedí jehněčí s medovou omáčkou a polévanými jablky, ano? Za čtyři dny to možná bude něco jiného. Móda se teď mění rychle, a jestli někdo poštve dav proti tomuhle...“ Znovu pokrčila rameny.
„Myslíš, že budou další nepokoje?“ zeptala se Elain. „Kvůli tomu, jaké jídlo se podává v hostinci?“
„Ulice, ty jsou svéhlavé,“ prohlásila Rendra a odevzdaně rozhodila rukama. „Kdo může říct, co je zase zapálí? Ta vřava, která tu byla předevčírem, vznikla kvůli řečem, že se Maracru otevřeně přidalo k Draku Znovuzrozenému, nebo možná propadlo Dračím spřísahancům nebo možná rebelům – zřejmě v tom není větší rozdíl – ale obrátí se dav proti lidem z Maracru? Ne. Povykují v ulicích, vytahují lidi z kočárů a pak vypálí velkou síň shromáždění. Dojde třeba zpráva, že vojsko vyhrálo nějakou bitvu – nebo prohrálo – a dav se zvedne proti těm, co podávají domanské jídlo. Nebo možná vypálí sklady v calpenském přístavu. Kdo to může říct?“
„Žádný pořádek,“ zamumlala Egeanin a pevně si strčila hůlky mezi prsty pravé ruky. Z výrazu na její tváři to klidně mohly být dýky, jimiž hodlá probodnout to, co je v miskách. Nyneivě vypadlo sousto jídla ze sursa kousek od úst. Zavrčela, rukou ho sebrala z klína a ubrouskem si otírala krémové hedvábí sukně.
„Á, pořádek.“ Rendra se zasmála. „Vzpomínám si dobře na pořádek. Možná zase jednou přijde, ano? Někteří si myslí, že panarcha Amathera zase nechá civilní hlídku konat svou povinnost, ale kdybych já byla na jejím místě, se vzpomínkou na dav řvoucí při mém uvedení do úřadu... Děti Světla, ty pobily velice mnoho buřičů. Možná to znamená, že další bouře nebudou, nebo to možná znamená, že další bouře bude dvakrát horší, nebo desetkrát. Myslím, že já bych taky držela hlídku a děti Světla u sebe. Ale tohle není vhodná řeč, ruší při jídle.“ Prohlédla si stůl, kývla si pro sebe a korálky v copáncích tiše zacinkaly. Když se obrátila ke dveřím, s úsměvem se zastavila. „Je to móda jíst domanské jídlo se sursa, a člověk samozřejmě dělá, co je v módě. Ale... tady není nikdo kromě vás, ano? Kdybyste si třeba přály lžíce a vidličky, tak jsou pod ubrouskem.“ Kývla směrem k tácu na konci stolu. „Bavte se.“
Nyneiva a Egeanin počkaly, dokud se za hostinskou nezavřou dveře, pak se na sebe zazubily a natáhly se k podnosu s rozhodně nevhodným spěchem. Elain se přesto podařilo dostat svou lžíci a vidličku první. Ani jedna z nich se nemusela nikdy najíst během několika minut mezi prací novicky a učením.
„Je to docela chutné,“ poznamenala Egeanin po prvním soustu, „když z toho dokážete dostat kousek na jazyk.“ Nyneiva se zasmála spolu s Elain.
V těch sedmi dnech od jejich setkání s tmavovlasou ženou s pronikavýma modrýma očima a lehkým šišláním ji obě začaly mít rády. Byla to osvěžující změna po tom, jak Rendra pořád povídala o vlasech, šatech a barvě pleti nebo o pohledech na ulici od lidí, kteří vypadali, že vám klidně podříznou krk kvůli mizernému měďáku. Tohle byla její čtvrtá návštěva od jejich prvního setkání, a Elain se bavila při jedné každé z nich. Egeanin byla přímá, působila nezávisle, což Elain obdivovala. Ta žena možná byla jen malá obchodnice, kupčící se vším, co jí přišlo pod ruku, ale klidně by se vyrovnala i Garethu Bryneovi v tom, jak říci, co si myslí, a před nikým se neklaněla.
Přesto si Elain přála, aby její návštěvy nebyly tak časté. Nebo spíš aby s Nyneivou nebyly tak často ve Dvoře U tří slivoní, aby je tu mohla Egeanin tak snadno najít. – Díky neustálému vření v ulicích od uvedení Amathery do úřadu panarchy bylo cestování městem téměř nemožné, i přes doprovod Domonových tvrdých námořníků. Dokonce i Nyneiva to přiznala, potom, co musely uprchnout před sprškou jako pěst velkých kamenů. Tom stále sliboval, že jim najde kočár a spřežení, ale Elain si nebyla jistá, zda hledá opravdu důkladně. Oba se s Juilinem tvářili až nesnesitelně spokojeně, že s Nyneivou uvízly v hostinci. Oni se vracejí pohmoždění a zkrvaveni a nechtějí, abychom my vystrčily na ulici třeba jen palec, pomyslela si trpce. Proč si muži vždycky myslí, že mají právo vás udržovat ve větším bezpečí než sebe? Proč si myslí, že jejich zranění jsou méně vážná než vaše?
Z chuti masa usoudila, že jestli bude Tom opravdu chtít najít nějaké koně, bude se muset podívat do zdejší kuchyně. Když pomyslela na koně, zvedl se jí žaludek. Vybrala si misku, v níž byla pouze zelenina, kousky tmavé houby, červené papričky a nějaké kadeřavé zelené výhonky ve světlé, svíravé omáčce.
„O čem se budeme bavit dneska?“ zeptala se Egeanin Nyneiva. „Už ses vyptala snad na všechno, co vím. Jestli toho chceš o Aes Sedai zjistit ještě víc, budeš muset jít do Věže jako novicka.“
Egeanin sebou nevědomky trhla, jako pokaždé, když byla v jedné větě spojována s jedinou silou. Chvíli jenom míchala obsahem v jedné menší misce a mračila se do ní. „Vůbec jste se nesnažily,“ řekla pomalu, „přede mnou zatajit, že někoho hledáte. Ženy. Jestli to není nějaké tajemství, zeptala bych se.“ Při zaťukání na dveře se odmlčela.
Bez čekání dovnitř vstoupil Bayle Domon a na jeho kulaté tváři se svářelo ponuré uspokojení s nejistotou. „Našel jsem je,“ začal, a pak sebou trhl při pohledu na Egeanin. „Ty!“
Egeanin překvapivě srazila židli dozadu, vyskočila do vzduchu a pěstí zamířila Domonovi na tlustý břich. Pohybovala se tak rychle, až se to skoro nedalo sledovat. Domon ji však kupodivu chytil za zápěstí a zkroutil jí ruku – na jednu zmatenou chvíli se zdálo, že se snaží jeden druhému zaháknout nohou kotník. Egeanin se pašeráka pokusila udeřit do krku – pak se Egeanin nějak ocitla na břiše, Domon jí stál na rameni a její paži držel zvednutou a silou opřenou o koleno. Přesto, že se jí ještě podařilo vytáhnout nůž od pasu.
Elain kolem obou spletla vlákna vzduchu dřív, než si uvědomila, že objala saidar, takže ztuhli na místě. „Co to má znamenat?“ zeptala se svým nejlepším ledovým tónem.
„Jak se opovažuješ, mistře Domone?“ Nyneivin hlas byl stejně studený. „Pusť ji!“ Hřejivějším, poněkud ustaranějším hlasem dodala: „Egeanin, pročs ho chtěla praštit? Řekla jsem, pusť ji, Domone!“