„On nemůže, Nyneivo.“ Elain si přála, aby druhá žena dokázala aspoň vidět vlákna jasně, i když se zrovna nezlobila. Ona se ho snažila praštit první. „Egeanin, proč?“
Tmavovlasá žena tam ležela se zavřenýma očima a stisknutými rty. Klouby na ruce měla bílé, jak pevně svírala jílec.
Domon se zlobně díval z Elain na Nyneivu a tu svou podivnou illianskou bradku měl málem zježenou. Elain mu nechala volnou jen hlavu. „Ta ženská je Seanchanka!“ zavrčel.
Elain si vyměnila dost poplašený pohled s Nyneivou. Egeanin? Seanchanka? To bylo nemožné. To nemohla být pravda.
„Jseš si jistej?“ zeptala se Nyneiva pomalu, tiše. Mluvila stejně ohromeně, jako se Elain cítila.
„Na její obličej nikdy nezapomenu,“ odpověděl pevně Domon. „Kapitán lodi. To byla ona, kdo mě vzal do Falme, mě a moji loď, jako zajatce Seanchanu.“
Egeanin se to nijak nesnažila popřít, jen tam ležela a tiskla nůž. Seanchanka. Jenže já ji mám ráda!
Opatrně odvinula spletené prameny, až měla Egeanin ruku s nožem volnou až po zápěstí. „Pusť to, Egeanin,“ řekla a klekla si k ní. „Prosím.“ Po chvíli Egeanin otevřela ruku. Elain nůž sebrala a zacouvala. Pak prameny vzduchu povolila úplně. „Zvedni ji, mistře Domone.“
„Ona je Seanchanka, paní,“ namítal, „a tvrdá jako železný háky.“
„Pusť ji.“
S tichými protesty Domon pustil Egeaninino zápěstí a rychle od ní odstoupil, jako by čekal, že se po něm vrhne znovu. Tmavovlasá žena – seanchanská žena – však jenom vstala. Pohnula ramenem, které jí pochroumal, a zamyšleně si ho prohlédla. Mrkla ke dveřím a pak zvedla hlavu a čekala, navenek ztělesnění klidu. Bylo těžké neobdivovat ji.
„Seanchanka,“ zavrčela Nyneiva. Sevřela v pěsti několik copánků, pak se na ruku zvláštně podívala a vlasy pustila. Obočí však měla pořád svraštělé a v očích tvrdý pohled. „Seanchanka! Vlichotila ses do našeho přátelství. Myslela jsem, že jste se všichni vrátili, odkud jste přišli. Proč jsi tady, Egeanin? Bylo naše setkání jenom náhoda? Proč jsi sem za náma chodila? Chtělas nás vlákat někam, kde by nám ty vaše hnusný sul’dam mohly dát kolem krku obojek?“ Egeanin se maličko rozšířily modré oči. „No ano,“ vyjela tvrdě Nyneiva. „My víme o vás Seanchanech a o vašich sul’dam a damane. Víme víc než ty. Vy uvazujete ženy, co můžou usměrňovat, na řetěz, ale ty, co používáte k jejich ovládání, můžou usměrňovat taky, Egeanin. Na každou ženu, co může usměrňovat, kterou jste uvázali jako zvíře, projdete každej den kolem deseti dvanácti, aniž byste si to uvědomovali.“
„Já vím,“ řekla Egeanin prostě a Nyneivě spadla brada.
Elain měla dojem, že jí vypadnou oči z důlků. „Ty to víš?“ Nadechla se a pokračovala hlasem, který se jen maličko lišil od užaslého kvílení. „Egeanin, myslím, že lžeš. Já tedy moc Seanchanu nepotkala, nikdy na dýl než na pár minut, ale znám někoho, kdo se s nimi setkal. Seanchané k ženám, které usměrňují, ani nechovají nenávist. Oni je považují za zvířata. Kdybys to věděla, nebo tomu dokonce věřila, nevzala bys to tak lehce.“
„Ženy, které můžou nosit náramek, jsou ženy, které se můžou naučit usměrňovat,“ pravila Egeanin. „Nevěděla jsem, že se to dá naučit – učili mě, že žena usměrňovat buď může, nebo nemůže – ale když jste mi řekly, že dívky je třeba vést, když se s tím nenarodí, domyslela jsem si to. Můžu se posadit?“ Tak chladná.
Elain kývla a Domon postavil Egeanininu židli na místo, a jak usedla, postavil se za ni. Tmavovlasá žena se po něm ohlédla přes rameno a řekla: „Nebyl jsi tak... dobrý... protivník, když jsme se setkali naposled.“
„Tenkrát jsi na mý palubě měla dvacet vojáků a damane, co mi chtěla rozštípat loď na třísky jedinou silou. Jenom proto, že dokážu ze člunu nahodit žraloka, se s ním ještě nebudu prát ve vodě.“ Překvapivě se na ni zazubil a zamnul si bok, kam ho musela udeřit, když se Elain nedívala. „Ty jsi taky lepší protivník, než bych si myslel, že budeš bez svýho brnění a meče.“
Egeanin se musel její svět obrátit vzhůru nohama díky tomu, čeho se sama dobrala, ale ona to brala zcela věcně. Elain si neuměla představit, co by mohlo takhle rozvrátit její svět, ale doufala, že jestli to někdy zjistí, dokáže tomu čelit s Egeanininou klidnou odtažitostí. Musím přestat mít ji ráda. Je to Seanchanka. Kdyby mohli, uvázali by si mě na obojek jako pejska. Světlo, jak mám přestat mít někoho ráda?
Nyneiva však žádné takové těžkosti zřejmě neměla. Opřela se pěstmi o stůl a naklonila se k Egeanin tak prudce, až jí copy přepadly mezi misky s jídlem. – „Proč jsi tady v Tanchiku? Myslela jsem, že jste po Falme všichni utekli. A proč ses snažila vlichotit do naší přízně jako nějakej vejcožravej had? Jestli si myslíš, že nás dokážeš uvázat, tak si to promysli znova!“
„To jsem nezamýšlela,“ prohlásila Egeanin škrobeně. „Od vás jsem se chtěla jedině dozvědět něco víc o Aes Sedai. Já...“ Poprvé zaváhala, nebyla si jistá. Stiskla rty, podívala se z Nyneivy na Elain a zavrtěla hlavou. „Nejste takové, jako mě učili. Světlo na mne sviť, já... vás mám ráda.“
„Ty nás máš ráda.“ Od Nyneivy to znělo, jako by to byl zločin. „To ale neodpovídá na žádnou moji otázku.“
Egeanin zaváhala znovu, pak zvedla hlavu, jako by je vyzývala, ať udělají to nejhorší. „Po Falme tu zůstaly některé sul’dam. Některé po té porážce utekly. Několik nás poslali sem, abychom je přivedli zpátky. Našla jsem jenom jednu, ale zjistila jsem, že ji a’dam udrží.“ Při pohledu na to, jak Nyneiva zaťala pěsti, rychle dodala: „Včera večer jsem ji nechala jít. Jestli to někdy někdo zjistí, draze za to zaplatím, ale po hovoru s vámi jsem nemohla...“ Zamračila se a potřásla hlavou. „Proto jsem zůstala s vámi, když se Elain prozradila. Věděla jsem, že Bethamin byla sul’dam. Když jsem objevila, že ji a’dam udrží, že dokáže... Musela jsem se to dozvědět, pochopit ženy, které dokážou usměrňovat.“ Zhluboka se nadechla. „Co se mnou chcete udělat?“ Ruce, jež měla sepjaté na stole, se ani nezachvěly.
Nyneiva rozzlobeně otevřela ústa, pak je pomalu zavřela. Elain věděla, co ji tíží. Nyneiva teď možná Egeanin nenáviděla, ale co s ní udělají? Nebylo jasné, jestli v Tanchiku spáchala nějaký zločin, a v každém případě civilní hlídku zřejmě nezajímalo nic než jak zachránit svou společnou kůži. Byla Seanchanka, používala sul’dam a damane, ale na druhou stranu tvrdila, že Bethamin propustila. Za jaký zločin by ji měly potrestat? Za to, že kladla otázky, na které ony svobodně odpovídaly? Za to, že ji začaly mít rády?
„Nejradši bych ti stáhla kůži z těla, až bys zářila jako západ slunka,“ zavrčela Nyneiva. Náhle otočila hlavu k Domonovi. „Tys je našel? Říkals, žes je našel. Kde?“ Domon přešlápl a významně se podíval na Egeanin, přičemž tázavě zvedl obočí.
„Nemyslím, že je temná družka,“ pronesla Elain, když Nyneiva zaváhala.
„To tedy nejsem!“ Egeaninin pohled byl ohnivý a uražený.
Nyneiva zkřížila ruce na prsou, asi aby se přestala tahat za copy, a rozdurděně se na ženu zadívala. Pak přenesla obviňující pohled na Domona, jako kdyby celý ten zmatek byl jeho vina. „Nemůžeme ji nikde zavřít,“ prohlásila nakonec, „a Rendra by určitě chtěla slyšet důvody. Tak mluv, mistře Domone.“
Kapitán se naposledy pochybovačně zadíval na Egeanin. „V panaršině paláci, jeden z mých mužů viděl dvě z toho vašeho seznamu. Tu s kočkama a tu ze Saldeie.“