„Jsi si jistý?“ ujišťovala se Nyneiva. „V panaršině paláci? Radši bych, kdybys je viděl ty sám. Kočky má rádo víc žen než jenom Marillin Gemalphin. A Asne Zeramene není jediná žena ze Saldeie, dokonce ani v Tanchiku.“
„Modrooká ženská s úzkým obličejem a širokým nosem, co krmí tucet koček ve městě, kde lidi kočky jedí? Ve společnosti další s tím saldejským nosanem a zešikmenýma očima? To nejni zrovna obvyklej páreček, paní Nyneivo.“
„To není,“ souhlasila Nyneiva. „Ale v panaršině paláci? Mistře Domone, jestli jsi nezapomněl, tak ten palác stráží pět set bělokabátníků pod velením inkvizitora ruky Světla! Přinejmenším Jaichim Carridin a jeho důstojníci musejí poznat Aes Sedai od pohledu. Proč by zůstávali, kdyby viděli, že panarcha poskytuje přístřeší Aes Sedai?“ Otevřel ústa, ale Nyneivina připomínka byla k věci, na to se nedalo co říci.
„Mistře Domone,“ řekla Elain, „co dělal jeden z tvých mužů v panaršině paláci?“
Domon se v rozpacích zatahal za vousy a tlustým prstem si přejel horní oholený ret. „Víš, panarcha Amathera je vyhlášená tím, že má ráda ledový papričky, ty bílý, co jsou hodně ostrý, a ať už je ona sama přístupná dárkům nebo ne, celníci budou vědět, kdo jí je dal, a pak budou sami o to přístupnější.“
„Dárkům?“ podivila se Elain svým nejlepším káravým tónem. „V přístavu jsi byl mnohem poctivější, tam jsi to nazýval úplatek.“ Egeanin se kupodivu otočila na židli, aby se na něj také káravě podívala.
„Ať se picnu,“ zamumlal, „nechtěly jste po mně, abych se vzdal svýho obchodu. A to bych stejně neudělal, ani kdybyste přivedly mou stařičkou matku, aby mě o to požádala. Chlap má právo dělat svý obchody.“ Egeanin si odfrkla a narovnala se.
„Jeho úplatky teď nejsou náš problém, Elain.“ Nyneiva mluvila poněkud vyčerpaně. „Mně je jedno, jestli třeba uplatil celý město a pašuje –“ Zabušení na dveře ji ale umlčelo. S varovným pohledem na ostatní, štěkla: „Tiše seď,“ na Egeanin a zvedla hlas: „Dále.“
Do pokoje strčil hlavu Juilin s tou hloupou kuželovitou čapkou, a jako obvykle se zamračil na Domona. Šrám na snědé tváři, krev na něm již zaschla, také nebyl neobvyklý. Ulice teď byly drsnější ve dne, než byly zpočátku v noci. „Můžu s vámi mluvit o samotě, paní Nyneivo?“ řekl, když zahlédl u stolu sedět Egeanin.
„Jen pojď dál,“ vyzvala ho ostře Nyneiva. „Po tom, co už slyšela, je jedno, jestli uslyší víc. Takys je našel v panaršině paláci?“
Juilin právě zavíral dveře a se stisknutými rty vrhl nečitelný pohled na Domona. Pašerák se usmál, přičemž ukázal příliš mnoho zubů. Chvíli to vypadalo, že dojde na rány.
„Takže je ten Illiánec přede mnou,“ zavrčel Juilin lítostivě. Nevšímaje si Domona, oslovil Nyneivu. „Říkal jsem ti, že mě k nim zavede ta žena s bílým pramenem. To je velice výrazná věc. A viděl jsem tam taky tu domanskou ženu. Z dálky – nejsem tak hloupý, abych se brodil mezi hejnem piraní – ale nemyslím, že v celém Tarabonu bude kromě Jeaine Caide ještě jiná Domani.“
„Chceš říct, že jsou v panaršině paláci?“ vyhrkla Nyneiva.
Juilinův výraz se nezměnil, ale tmavé oči se mu mírně rozšířily, když mrkl na Domona. „Takže on nemá důkaz,“ zabručel si spokojeně.
„Měl jsem důkaz.“ Domon se pohledu na Tairena poněkud vyhýbal. „Jestli jste ho nepřijaly, než přišel tenhle rybář, paní Nyneivo, tak to není moje chyba.“
Juilin se narovnal, ale Elain se do toho vložila dřív, než stačil chytač zlodějů promluvit. „Oba jste je našli a oba jste přinesli důkaz. A nejspíš by jeden bez druhého nestačil. Teď víme, kde jsou, díky vám oběma.“ Pokud něco, tak se oba muži tvářili ještě znechuceněji než předtím. Muži občas dokázali být pěkně hloupí.
„Panaršin palác.“ Nyneiva si škubla za plnou hrst vlasů, pak pohodila hlavou, až jí dlouhé copy přelétly přes rameno. „To, po čem jdou, musí být tam. Ale jestli to mají, proč jsou pořád ještě v Tanchiku? Palác je obrovský. Třeba to ještě nenašly. Ne že by to moc pomohlo, když jsme tady venku a ony jsou tam uvnitř.“
Tom, jako obvykle, vstoupil bez klepání a všechny přelétl jediným pohledem. „Paní Egeanin,“ pozdravil s elegantní úklonou, které jeho kulhání nijak neubralo na půvabu. „Nyneivo, potřebuju si s tebou promluvit o samotě. Mám důležitý zprávy.“
Čerstvá modřina na jeho tváři Elain rozzlobila víc než nová díra v jeho dobrém hnědém plášti. Ten muž byl příliš starý, aby se rval v ulicích Tanchika. Vlastně v kterékoliv drsné uličce. Nastal čas, aby mu zařídila důchod někde v bezpečí a pohodlný život. Už žádné kejklířské toulání od vesnice k vesnici. Dohlédne na to.
Nyneiva se na Toma ostře podívala. „Na tohle teď nemám čas. Černé sestry jsou v panaršině paláci, a co já vím, tak jim ho Amathera pomáhá prohledat od sklepa po půdu.“
„Zjistil jsem to ani ne před hodinou,“ řekl dost nevěřícně. „Jak jste...?“ Podíval se na Domona a Juilina, kteří se na sebe pořád mračili, jak kluci, kteří oba chtějí celý koláč.
Bylo zcela jasné, že si obou Nyneiviných zdrojů informací neváží. Elain bylo do smíchu. Tolik se pyšnil tím, že zná všechny spodní proudy, všechna utajená jednání. „Věž má své cesty, Tome,“ řekla mu, chladná a tajuplná. „Nejlepší je nepátrat příliš podrobně po metodách Aes Sedai.“ Tom se zamračil a nejistě svraštil huňaté bílé obočí. Velice uspokojivé. Uvědomila si, že se Juilin s Domonem mračí také na ni, a náhle měla co dělat, aby se nezačervenala. Jestli něco řeknou, bude vypadat jako hlupák ona. A oni nakonec promluví. Muži vždycky mluvili. Nejlepší bude to rychle zamluvit a doufat. „Tome, slyšel jsi něco, co by naznačovalo, že Amathera je temná družka?“
„Nic.“ Podrážděně se zatahal za dlouhý knír. „Očividně Andrika neviděla od chvíle, co si nasadila Stromovou korunu. Nejspíš ty potíže v ulicích znemožňují cestu mezi královským palácem a panaršiným. Možná si zatím uvědomila, že teď má stejnou moc jako on, a už není tak poddajná. Ale z toho se nedá poznat, kde leží její věrnost.“ S pohledem upřeným na tmavovlasou ženu na židli dodaclass="underline" „Jsem vděčný za pomoc, kterou vám paní Egeanin poskytla s těmi lupiči, ale doposud jsem si myslel, že je to jen náhodná známá. Smím se zeptat, kdo to je, že jste ji do toho taky zatáhli? Nějak si vzpomínám, jaks vyhrožovala, že svážeš do uzlu každej neopatrnej jazyk, Nyneivo.“
„Je to Seanchanka,“ oznámila mu Nyneiva. „Zavři pusu, než spolkneš mouchu, Tome, a posaď se. Můžeme se najíst, zatímco budeme vymýšlet, co podniknout dál.“
„Před ní?“ namítl Tom. „Seanchanka?“ Slyšel pár příběhů o Falme od Elain – jen některé – a určitě slyšel, co se povídá tady. Prohlížel si Egeanin, jako by uvažoval, kde schovává rohy. Juilin se zjevně dusil, pokud se dalo soudit podle toho, jak poulil oči. Také musel slyšet tanchické řeči.
„Navrhuješ, abych požádala Rendru, aby ji zamkla ve sklepě?“ zeptala se klidně Nyneiva. „To by vyvolalo samozřejmě poznámky, že ano? Jsem si úplně jistá, že tři velký chlupatý chlapy dokážou mě a Elain ochránit, jestli z váčku vytáhne seanchanský vojsko. Sedni si sem, Tome, nebo jinak budeš jíst ve stoje, ale přestaň vyvalovat oči. Všichni se posaďte. Chci se najíst dřív, než to vychladne.“
Poslechli ji, Tom se však tvářil stejně nespokojeně jako Juilin a Domon. Nyneiviny zastrašující způsoby občas zřejmě fungovaly. Třeba by Rand při občasném zastrašování poslechl.