„To já,“ ozval se Juilin obraceje si židli, aby se mohl posadit, „chci jít hledat dnes v noci. Našel jsem střešníka, který tvrdí, že žena, jeho družka, byla další Amatheřina společnice. Podle něho Amathera bez varování propustila všechny dámy ten samý večer, co byla prohlášena za panarchu. Zavede mě za ní, až dokončí nějaký obchod s kupcem.“
Nyneiva došla ke konci stolu s rukama v bok. „Ty dneska večer nikam nepůjdeš, Juiline. Vy tři se budete střídat na stráži u našich dveří.“ Muži samozřejmě důrazně protestovali, všichni tři.
„Musím se věnovat vlastnímu obchodu, a když se musím přes den vyptávat kvůli vám...“
„Paní Nyneivo, tahle ženská je první osoba, kterou jsem našel, co skutečně viděla Amatheru od jejího povýšení...“
„Nyneivo, zítra budu těžko schopnej objevit nějakou stopu, natož ji sledovat, když si budu celou noc hrát na...“
Nyneiva je nechala, dokud jim nedošly všechny námitky. Když začali umlkat a očividně si byli jisti, že ji přesvědčili, řekla: „Protože tu Seanchanku nemáme kam dát, bude muset spát s náma. Elain, požádáš, prosím, Rendru, aby jí nechala připravit slamník? Podlaha bude jistě stačit.“ Egeanin se na ni podívala, ale neříkala nic.
Muži byli pěkně zahnáni do kouta. Buď by museli rovnou odmítnout a otevřeně tak porušit svůj slib, že udělají, co jim Nyneiva řekne, nebo by se museli hádat dál, což by vypadalo, že kňučí. Tak se zlobně mračili a prskali – a poslechli.
Rendru očividně překvapilo, že požádali jen o slamník, ale přijala povídačku, že se Egeanin bojí vyjít v noci na ulici. Když se Tom usadil na chodbě vedle jejich dveří, vypadala rozhořčeně. „Ti chlapíci, ti se dovnitř nedostanou, ať se snaží sebevíc. Říkala jsem vám, že je vyvařovna odvede, ano? Hosti ve Dvoře Tří slivoní nepotřebují osobní strážce u dveří do pokoje.“
„Tím jsem si jistá,“ řekla jí Elain a jemně se ji snažila vytlačit ze dveří. „To jen že si Tom s ostatními dělají starosti. Víš, jací jsou muži.“ Tom po ní střelil varovným pohledem zpod hustého bílého obočí, ale Rendra si odfrkla a souhlasila, že je opravdu zná, a nechala Elain zavřít dveře.
Nyneiva se okamžitě obrátila k Egeanin, která si právě rozkládala slamník na druhé straně lůžka. „Sundej si také své šaty, Seanchanko. Chci mít úplnou jistotu, že sis nikam neschovala kuchyňskej nůž.“
Egeanin zcela klidně vstala a svlékla se až do lněné košile. Nyneiva její šaty pečlivě prohledala, a pak trvala na tom, že prohlédne i Egeanin, což dělala nepříliš jemně. To, že nic nenašla, ji zřejmě příliš neuklidnilo.
„Ruce za záda, Seanchanko. Elain, svaž ji.“
„Nyneivo, já myslím, že ne –“
„Svaž ji jedinou silou, Elain,“ vyjela Nyneiva drsně, „nebo nařežu pruhy z jejích šatů a svážu jí ruce a nohy. Pamatuješ, jak vyřídila ty chlapíky na ulici. Nejspíš to byli ti, co si sama najala. Asi by nás klidně dokázala zabít ve spánku holejma rukama.“
„Vážně, Nyneivo, s Tomem venku –“
„Je to Seanchanka! Seanchanka, Elain!“ Mluvila, jako by tmavovlasou ženu nenáviděla z nějakého osobního důvodu, což nedávalo smysl. Egwain byla v jejich rukou, ne však Nyneiva. Podle toho, jak tiskla čelisti, bylo jasné, že hodlá prosadit svou, buď silou, nebo provazy, pokud by je našla.
Egeanin již dala ruce za záda, poslušná, když už ne poddajná. Elain kolem jejích rukou spletla prameny vzduchu a zavázala je. Alespoň to bude pohodlnější, než pouta nařezaná z jejích šatů. Egeanin lehce napjala paže, aby vyzkoušela pouta, která neviděla, a zachvěla se. Stejně snadno by mohla zlomit ocelové okovy. Pokrčila tedy rameny, neohrabaně se položila na slamník a otočila se k nim zády.
Nyneiva se také začala svlékat. „Vezmu si ten prsten, Elain.“
„Jsi si jistá, Nyneivo?“ Významně se podívala na Egeanin. Ta žena jim zjevně nevěnovala pozornost.
„Dneska v noci neuteče, aby nás zradila.“ – Nyneiva, sedíc na okraji postele, se odmlčela, aby si mohla přetáhnout šaty přes hlavu, a pak se v tenké tarabonské hedvábné košili sklonila, aby si srolovala punčochy. „Dneska je domluvená noc, Egwain bude jednu z nás čekat, a teď je řada na mně. Bude mít starosti, jestli se žádná z nás neobjeví.“
Elain vylovila koženou šňůrku, kterou měla kolem krku a zastrčenou za výstřihem šatů. Kamenný prsten, pokrytý tečkami a proužky modré, hnědé a červené barvy, ležel stulený vedle zlatého hada požírajícího vlastní ocas. Elain rozvázala šňůrku na tak dlouho, než podala ter’angrial Nyneivě, znovu ji zavázala a vrátila na místo. Nyneiva přidala kamenný ter’angrial k vlastnímu prstenu s Velkým hadem a Lanovu velkému zlatému prstenu, a zavěsila si je mezi ňadra.
„Dej mi hodinu, abych určitě usnula,“ řekla a natáhla se na modrou pokrývku. „Nemělo by to trvat dýl. A dávej pozor na ni.“
„Co může udělat spoutaná, Nyneivo?“ Elain zaváhala, než dodala: „Nemyslím, že by se nám pokusila ublížit, i kdyby byla volná.“
„Neopovažuj se!“ Nyneiva zvedla hlavu, aby se zamračila na Egeaninina záda, a pak si zase lehla na polštář. „Hodinu, Elain.“ Zavřela oči a zahnízdila se, aby se jí leželo pohodlněji. „To by mělo víc než stačit,“ zabručela.
Elain zakryla rukou zívnutí a přinesla si k nohám postele nízkou stoličku, aby mohla sledovat Nyneivu i Egeanin, i když jí to nepřipadalo nutné. Ta žena ležela schoulená na slamníku, kolena pod bradou, a ruce měla bezpečně svázané. Vzhledem k tomu, že nevytáhly paty z hostince, ji dnešek kupodivu dost unavil. Nyneiva už tiše mumlala ze spánku. S vytrčenými lokty.
Egeanin zvedla hlavu a ohlédla se přes rameno. „Myslím, že mě nenávidí.“
„Jen spi.“ Elain potlačila další zívnutí.
„Ty však ne.“
„Nebuď si sebou tak jistá,“ zarazila ji Elain pevně. „Bereš věci moc klidně. Jak můžeš být tak klidná?“
„Klidná?“ Žena mimovolně pohnula rukama ve vzdušných poutech. „Jsem tak vyděšená, až je mi do pláče.“ Nemluvila tak. Přesto to znělo jako prostá pravda.
„My ti neublížíme, Egeanin.“ Ať už chtěla Nyneiva udělat cokoliv, na tohle Elain dohlédne. „Jen spi.“ Egeanin se po chvíli zase položila.
Hodina. Bylo správné nedělat Egwain zbytečně starosti, ale přála si, aby tu hodinu mohly strávit se svými problémy, místo aby se bezcilně toulaly Tel’aran’rhiodem. Jestli nedokážou zjistit, zda je Amathera zajatec či vězeň... Tohle teď stranou, tady to nerozřeším. Jak to jednou zjistí, jak se dokážou dostat do paláce se všemi těmi vojáky a civilní hlídkou kolem, nemluvě o Liandrin a ostatních?
Nyneiva začala tiše pochrupovat, zlozvyk, který popírala ještě důrazněji než to, že kolem sebe mává lokty. Egeanin dlouze, pomalu dýchala z hlubokého spánku. Zívajíc do dlaně si Elain poposedla na tvrdé dřevěné stoličce a začala plánovat, jak proklouznout do panaršina paláce.
52
Potřeba
Nyneiva chvíli stála v Srdci Kamene, aniž ho skutečně viděla, aniž vůbec pomyslela na Tel’aran’rhiod. Egeanin byla Seanchanka. Jedna z těch ohavných lidí, kteří dali Egwain na krk obojek, a snažili se ho dát i jí. Cítila se přitom jaksi prázdná. Seanchanka, a našla si cestu do Nyneivina srdce. Skutečných přítelkyň poznala od odjezdu z Emondovy Role tak málo a tak zřídka. Najít novou a pak ji takhle ztratit...
„Za to ji nenávidím ze všeho nejvíc,“ zavrčela a pevně zkřížila paže na prsou. „Přiměla mě, abych ji měla ráda, a já nemůžu přestat, a za to ji nenávidím!“ Říkat to nahlas vůbec nedávalo smysl. „Nemusí to dávat smysl.“ Zasmála se nahlas a lítostivě potřásla hlavou. „Měla bych být Aes Sedai.“ A ne tady snít s otevřenýma očima jako nějaká hloupá holka.