Callandor jiskřil. Křišťálový meč se zvedal z dlaždic pod velikou kupolí a mohutné krevelové sloupy se táhly do dálky v zastíněných řadách tím podivným, matným světlem, které jako by vycházelo odevšad. Bylo dost snadné vzpomenout si na pocit, že vás někdo pozoruje, znovu si ho představit. Pokud to předtím byla představa. Pokud to byla představa teď. Tam se mohlo skrývat cokoliv. V rukou se jí objevila pevná hůl, když vyhlížela mezi sloupy. Kde je Egwain? To se jí docela podobalo, nechat Nyneivu čekat. Všechno to šero. Pokud věděla, něco se zrovna mohlo chystat, že po ní skočí –
„Tohle jsou zvláštní šaty, Nyneivo.“
Nyneiva jen tak tak potlačila vyjeknutí a těžce se otočila, až to kovově zachřestilo. Srdce měla až v krku. Egwain stála na druhé straně Callandoru se dvěma ženami ve zvonových sukních a tmavých loktuších přes bílé košile. Složená látka jim držela sněhobílé vlasy, které jim volně spadaly až k pasu. Nyneiva polkla doufajíc, že si toho žádná z nich nevšimla, a přinutila se znovu nadechnout. Takhle se k ní přikrást!
Jednu z Aielanek poznala podle Elainina popisu. Amysina tvář byla příliš mladá na takové vlasy, ale očividně je měla téměř stříbrné už jako dítě. Druhá, hubená, kostnatá, měla ve vrásčité tváři světle modré oči. To musela být Bair. Z těch dvou ta tvrdší, usoudila Nyneiva, teď, když je viděla zblízka, tedy ne že by Amys vypadala příliš – Zvláštní šaty? Já jsem zachřestila?
Zadívala se na sebe a zalapala po dechu. Její šaty vzdáleně připomínaly oděv z Dvouříčí. Pokud by dvouříčské ženy nosily šaty vyrobené z ocelových kroužků s plátovou zbrojí, jako byla ta, co viděla v Shienaru. Jak v tom muži dokázali běhat a skákat do sedel? Hůl teď byla také kovová a na konci měla ostny, připomínající lesklý ocelový bodlák. Bez toho, aby se dotkla hlavy, věděla, že má nějakou přílbu. Prudce se zarděla, soustředila se a změnila všechno na dobrou dvouříčskou vlnu a dřevěnou hůl. Bylo dobré mít vlasy zase spletené do správného copu, který jí teď visel přes rameno.
„Neovládané myšlenky působí potíže, když kráčíš snem,“ řekla Bair jen slabým, a přesto pronikavým hlasem. „Musíš se je naučit ovládat, jestli chceš pokračovat.“
„Dokážu svý myšlenky ovládat docela dobře, děkuju,“ odsekla stroze Nyneiva. „Já –“ Baiřin hlas vůbec nebyl slabý. Obě moudré vypadaly... skoro jako z mlhy, a Egwain, ve světle modrých jezdeckých šatech, byla skoro průsvitná. „Co je to s vámi? Proč vypadáte takhle?“
„Zkus se dostat do Tel’aran’rhiodu, když podřimuješ v sedle,“ utrousila suše Egwain. Zamihotala se. „V Trojí zemi je ráno a my jsme na cestě. Musela jsem umluvit Amys, aby mě sem vůbec nechala přijít, ale bála jsem se, že byste si dělaly starosti.“
„I bez koně je to velice těžký úkol,“ připojila svůj názor Amys, „spát mělce, když chceš být vzhůru. Egwain se to ještě pořádně nenaučila.“
„Ale naučím,“ prohlásila Egwain s podrážděným odhodláním. Vždycky byla ve své touze učit se příliš uspěchaná a umíněná. Kdyby ji tyhle moudré nedržely pod krkem, nejspíš by skončila po bradu v potížích.
Nyneiva si přestala dělat starosti s Egwain, když mladší žena začala vykládat o tom, jak Držbu Chladné skály napadli trolloci a draghkaři. Seana, jedna z moudrých chodících ve snech, byla mezi mrtvými. Rand popoháněl Taardad Aiely k Alcair Dalu. Očividně přitom porušil všechny možné zvyky, a vyslal běžce, aby přivedli další klany. Chlapec se se svými záměry nikomu nesvěřil, Aielové byli podráždění a Moirain byla připravená ukusovat hřebíkům hlavičky. Moirainino zoufalství by Nyneivu potěšilo – doufala, že vlivu té ženy Rand nějak unikne – jen kdyby se Egwain nemračila tak ustaraně.
„Nevím, jestli je to šílenství nebo schválnost,“ dokončila Egwain. „Kdybych to věděla, určitě, snesla bych obojí. Nyneivo, přiznávám, že to není proroctví ani Tarmon Gai’don, kvůli čemu jsem teď tak nervózní. Možná je to moc velká hloupost, ale slíbila jsem Elain, že na něj dohlídnu, a nevím jak.“
Nyneiva obešla křišťálový meč a dala Egwain ruku kolem ramen. Aspoň na pohmat působila pevně, i když vypadala jenom jako odraz v zamlženém zrcadle. Randovo duševní zdraví. S tím teď nemohla nic udělat, nemohla nabídnout žádnou útěchu. Egwain byla ta, kdo na něj má dohlížet. „Nejlepší, co můžeš pro Elain udělat, je říct mu, aby si přečetl, co mu napsala. Občas si kvůli tomu dělá starosti. Nechce o tom mluvit, ale myslím, že se bojí, že řekla víc, než měla. Jestli si Rand bude myslet, že Elain úplně zhloupla, třeba se bude cítit stejně, což jí v nejmenším neublíží. Aspoň tady v Tanchiku máme nějaký dobrý zprávy. Nějaký.“ Když to však vysvětlovala, „nějaké“ to skoro neospravedlnilo.
„Takže pořád nevíte, po čem jdou,“ usoudila Egwain, když domluvila, „ale i kdybyste to věděly, ony už jsou skoro u cíle a mohly by to najít první.“
„Ne jestli s tím dokážu něco udělat.“ Nyneiva upřela na obě moudré pevný, vyrovnaný pohled. Vzhledem k tomu, jak Elain vykládala, že Amys odmítá říci něco jiného kromě varování, bude muset být odhodlaná, aby to s nimi vyřídila. Dvojice byla tak mlžná, že je mohl odfouknout i slabý závan větru. „Elain si myslí, že znáte spoustu triků se snama. Je nějakej způsob, jak bych se mohla dostat do Amatheřiných snů, abych zjistila, jestli je temná družka?“
„Hloupá holka.“ Baiřiny dlouhé vlasy zavlály, jak moudrá zavrtěla hlavou. „I když jsi Aes Sedai, přesto jsi jenom hloupá holka. Vstoupit do snů jiného je velice nebezpečné, pokud tě nezná a nečeká tě. Je to její sen, ne jako ten tady. Tam bude tahle Amathera všechno řídit. Dokonce i tebe.“
Byla si jistá, že je to správná cesta. Podráždilo ji, když zjistila, že to tak není. A „hloupá holka"?
„Nejsem holka,“ vyštěkla. Chtěla se zatahat za cop, ale místo toho zaťala pěst u boku. Z nějakého důvodu jí v poslední době tahání za vlasy vadilo. „Byla jsem vědmou v Emondově Roli, než jsem... se stala Aes Sedai...“ Teď už se při té lži téměř nezakoktala. „...a říkala jsem ženám starým jako vy, aby si sedly a byly zticha. Jestli nevíte, jak mi pomoct, tak to řekněte rovnou, místo abyste hloupě brebentily o tom, co je nebezpečné. Já nebezpečí poznám, když nějaký uvidím.“
Náhle si uvědomila, že má cop rozdělený ve dva, vždy jeden nad každým uchem, a červené stužky, do nich vpletené, mají na koncích mašličky. Sukni měla tak krátkou, že jí byla vidět kolena, měla volnou bílou halenu jako moudré, a boty a punčochy byly pryč. Odkud se vzalo tohle? Na to, že by si oblékla něco takového, určitě nepomyslela ani ve snu. Egwain si dala rychle ruku před ústa. To se zděsila? Určitě se nesmála.
„Neovládané myšlenky,“ prohodila Amys, „můžou být vskutku velice obtížné, Nyneivo Sedai, dokud se to nenaučíš.“ Přes mírný tón se jí maličko chvěly rty, jak zakrývala pobavení.
Nyneiva s námahou udržela tvář vyrovnanou. Ony s tím přece nemohly mít nic společného. Prostě nemohly! Snažila se to změnit zpátky, byla to práce, jako by ji něco drželo tak, jak byla. Tváře jí rudly stále víc. Náhle, právě když už se chtěla poddat a zeptat se na radu, nebo dokonce požádat o pomoc, měla šaty i vlasy jako předtím. Vděčně zavrtěla palci u nohou v dobrých pevných botách. Musela to být jenom nějaká náhodná myšlenka. V každém případě nehodlala vyslovit nahlas žádné podezření. Už tak se všechny tvářily až příliš pobaveně, dokonce i Egwain. Nejsem tady kvůli nějaké hloupé soutěži. Prostě je jenom nechci poctít.