„Když nemůžu vstoupit do jejího snu, můžu ji přivíst do světa snů? Potřebuju přijít na způsob, jak si s ní promluvit.“
„To bychom tě nenaučily, ani kdybychom věděly jak,“ prohlásila Amys a podrážděně se popotáhla za cíp šátku. „To, nač se ptáš, je veliká špatnost, Nyneivo Sedai.“
„Byla by tu stejně bezmocná jako ty v jejím snu.“ Baiřin slabý hlas zněl jako železná tyč. „Tohle se předává mezi těmi, kdo chodí ve snech, od prvního, že nikdo nesmí být přiveden do snu. Vypráví se, že tak to dělal Stín za posledních dnů věku pověstí.“
Nyneiva pod jejich tvrdými pohledy přešlápla. Uvědomila si, že má ruku kolem Egwaininých ramen, a přestala. Nechtěla, aby si Egwain myslela, že je z nich nervózní. Ne že by byla. Jestli si vzpomněla, jak ji přitáhly před ženský kroužek, než se stala vědmou, tak to nemělo nic společného s moudrými. Pevnost byla to... Zase na ni hleděly. Mlžnaté nebo ne, tyhle ženské by se klidně mohly postavit Siuan Sanche, pohled proti pohledu. Zvláště Bair. Ne že by ji zastrašily, ale chápala, že má proč být rozumná. „S Elain potřebujeme pomoc. Černé adžah sedí na něčem, co by mohlo ublížit Randovi. Jestli to najdou dřív než my, mohly by ho nějak ovládnout. Musíme to najít první. Jestli nám nějak můžete pomoct, cokoliv, co mi můžete říct... Cokoliv.“
„Aes Sedai,“ řekla Amys, „od tebe prosba o pomoc zní jako žádost.“ Nyneiva stiskla rty – žádost? Vždyť skoro žebrala. Žádost, no tedy! – ale Aielanka si toho zřejmě nevšimla. Nebo se rozhodla, že si toho nebude všímat. „Přesto nebezpečí pro Randa al’Thora... Nemůžeme dovolit, aby to Stín získal. Existuje způsob.“
„Nebezpečné.“ Bair zavrtěla hlavou. „Tato mladá žena ví ještě míň než Egwain, když k nám přišla. Je to pro ni nebezpečné.“
„Tak bych možná mohla –“ začala Egwain, a ony ji obě uťaly jako jedna.
„Ty dokončíš svůj výcvik. Jsi příliš dychtivá, abys mohla zajít dál, než kde to znáš,“ prohlásila Bair ostře ve chvíli, kdy pronesla Amys ani o trochu laskavěji: „Nejsi tam v Tanchiku, neznáš to místo a neumíš to, co Nyneiva potřebuje. Ona je lovec.“
Pod pohledem těch železných očí Egwain mrzutě povolila a obě moudré se podívaly na sebe. Nakonec Bair pokrčila jenom rameny a zvedla si loktuši přes hlavu. Jasně si nad celou záležitostí myla ruce.
„Je to nebezpečné,“ řekla Amys. Od nich to znělo, jako by v Tel’aran’rhiodu bylo nebezpečné i dýchat.
„Já –!“ Nyneiva se odmlčela, protože Amysin pohled ztvrdl ještě víc. Předtím to nepovažovala za možné. Udržujíc si před očima obraz svých šatů, jaké byly – ovšem, ony s tím neměly nic společného. Připadalo jí prostě moudřejší zajistit si, že šaty zůstanou takové, jaké byly – změnila to, co chtěla říci. „Já budu opatrná.“
„To není možné,“ řekla jí Amys rovnou, „ale žádný jiný způsob neznám. Potřeba je klíč. Tam, kde je na jednu držbu příliš mnoho lidí, klan se musí rozdělit, a nastane potřeba najít pro novou držbu vodu. Není-li známo žádné místo s vodou, může být povolána některá z nás, aby je našla. Klíčem je tehdy potřeba správného údolí nebo kaňonu, nepříliš daleko od prvního, a s vodou. Když se soustředíš na tu potřebu, přivede tě blíž k tomu, co chceš. Když se soustředíš na tu potřebu znovu, přivede tě to ještě blíž. Každý krok tě přivádí blíž, až nakonec nejsi jen v údolí, ale stojíš vedle vody, kterou je potřeba najít. Pro tebe to může být těžší, protože nevíš přesně, co hledáš, i když velikost tvé potřeby to může vyrovnat. A zhruba už víš, kde to je, v tom paláci.“
„Nebezpečí je takové, a ty o něm musíš vědět.“ Moudrá se k ní naléhavě naklonila a slova, jež jí vycházela z úst, byla ostrá jako její pohled. „Každý krok uděláš poslepu, se zavřenýma očima. Nemůžeš vědět, kde se ocitneš, až otevřeš oči. A najít vodu není vůbec k ničemu, když přitom stojíš v tom zmijím doupěti. Špičáky horského krále zabíjejí stejně rychle ve snu, jako když jsi vzhůru. Myslím, že ty ženy, o nichž mluvila Egwain, tě zabijí rychleji než had.“
„Já to dokázala,“ vykřikla Egwain. Nyneiva cítila, jak nadskočila, když se na ni Aielanka podívala. „Než jsem vás potkala,“ vykládala rychle. „Než jsme šly do Tearu.“
Potřeba. Nyneiva teď měla k Aielankám vřelejší vztah, když jí jedna z nich poskytla něco, co mohla použít. „Musíte dohlédnout na Egwain,“ řekla jim a objala mladší ženu, aby ukázala, že to myslela laskavě. „Máš pravdu, Bair. Ona se pokusí udělat víc, než co zná. Vždycky byla taková.“ Z nějakého důvodu zvedla Bair bílé obočí na ni.
„Mně taková nepřipadá,“ pronesla Amys suše. „Teď je to poslušná žačka. Není to tak, Egwain?“
Egwain umíněně stiskla rty. Tyhle moudré ji neznaly tak dobře, jestli si myslely, že si žena z Dvouříčí nechá říkat poslušná. Na druhou stranu nic neřekla. To bylo nečekané. Tyhle Aielanky zřejmě byly stejně tvrdá banda jako Aes Sedai.
Její hodina ubíhala a úplně to v ní vřelo netrpělivostí, jak chtěla hned vyzkoušet novou metodu hledání. Jestli ji Elain probudí, může trvat celé hodiny, než se jí podaří znovu usnout. „Za sedm dní,“ řekla, „se jedna z nás tady s vámi setká znovu.“
Egwain kývla. „Za sedm dní se Rand bude muset ukázat kmenovým náčelníkům jako Ten, kdo přichází s úsvitem, a Aielové budou všichni za ním.“ Oči moudrých se lehce posunuly a Amys si upravila šátek. Egwain si toho nevšimla. „Světlo ví, co s nima chce udělat.“
„Za sedm dní,“ pravila Nyneiva, „vezmeme tý sebrance to, po čem Liandrin a ostatní jdou.“ Nebo to, mnohem pravděpodobněji, najdou černé adžah. Takže si moudré nebyly o nic jistější, že Aielové půjdou za Randem, než si byla Egwain jistá tím, co má Rand v plánu. Nikde nebylo nic jistého. Ale nemělo ani smysl zatěžovat Egwain dalšími pochybnostmi. „Až vás jedna z nás uvidí příště, budou všecky ležet nacpaný v pytlech na voze do Věže k soudu.“
„Snaž se být opatrná, Nyneivo. Vím, že nevíš, jak na to, ale stejně to zkus. A řekni to taky Elain. Ona není tak... smělá... jako ty, ale skoro.“ Amys a Bair položily Egwain ruku na rameno a všechny zmizely.
Snaž se být opatrná? Holka hloupá. Ona je přece vždycky opatrná. Co chtěla Egwain říci místo smělá? Nyneiva pevně zkřížila ruce na prsou, jen aby se nezatahala za copy. Nejspíš je lepší, že to neví.
Uvědomila si, že Egwain neřekla o Egeanin. Třeba bylo lepší nerozdmýchávat Egwaininy vzpomínky na zajetí. Nyneiva si až příliš dobře pamatovala na její noční můry, kdy se Egwain budívala s křikem, že se nenechá uvázat. Nejlepší bude nechat to plavat. Egwain se se Seanchankou vlastně nemusela vůbec nikdy setkat. Světlo spal tu ženskou! Světlo spal Egeanin na popel! Světlo ji spal!
„Takhle moc dobře svůj čas nevyužívám,“ řekla si nahlas. Slova se odrážela mezi vysokými sloupy. Když druhé ženy odešly, sloupy vypadaly ještě strašidelněji než předtím. Jako skrýš pro neviděné pozorovatele a tvory, kteří po vás ochotně skočí ze tmy. Čas odejít.
Nejdřív ale změnila účes, takže měla střapec dlouhých tenkých cůpků a přiléhavé záhyby tmavozeleného hedvábí. Přes ústa a nos měla průhledný závoj, který se lehce pohyboval, když dýchala. Se zamračením přidala korálky ze zeleného nefritu vpletené do cůpků. Kdyby snad některá z černých sester zrovna používala své ukradené ter’angrialy ke vstupu do světa snů a zahlédla ji v panaršině paláci, myslela by si, že je to jenom jakási tarabonská žena, která se sem prosnila trochu víc. Některé ji však znaly od vidění. Zvedla hrst cůpků s navlečenými korálky a usmála se. Světle medové. Neuvědomila si, že je to možné. Ráda bych věděla, jak vypadám. Ještě pořád mě můžou poznat?